Den 23 a 24 - auto intermezzo

 Včera jsem chtěla napsat o tom, jak krásný (KRÁSNÝ!) mám vlasy. Že se mi asi povedlo vykoumat způsob umytí a jaká je to pecka. A místo toho jsem si skřípla prst do stolu taj, že jestli mi neupadne, bude to zázrak. A tak jsem tu včera seděla, klávesnice jsem se nemohla ani dotknout, takže nic.
 Dneska jsem vám chtěla napsat, jak mám pořád krásný (KRÁSNÝ) vlasy a místo toho mám zábavnou historku o tom, jak jsem ucpala Karlovo náměstí. Kvůli výstavě na Holešovickém výstavišti jsem si musela půjčit auto. Měla jsem domluvenýho tranzita, ale nakonec se laskavý poskytovatel auta rozhodl tranzita si nechat a půjčit mi Galaxy. Ok, sice jsem musela věci dovnitř skládat jako větší tetris, ale hlavě že se to tam vejde a jede to.
 Problém první: kufr
Poč to sakra nejde otevřít? O. se mi zmiňoval o několika tricích, které se na auto musí použít, ale o kufru nepadlo ani slovo. Možná se to otvírá klíčem? Ne. Možná musím zamknout a odemknout (vypni/zapni, univerzální řešení). Ne. Zavolám panu O. Sakra, o kufru nic neví. Během hovoru beru za páčku a kufr s tichým syčením vyjíždí nahoru. Nestačím zírat.
 Problém druhý: LPG
 Auto je na plyn, o čemž jsem byla spravena. Musí se maličko nažhavit, než chytne, to mám v malíku z favorita, to je dobrý. Plyn asi nemá takový tah, nebo mám příliš jemnou nožku. Navyklá z našeho diesla, plyn jen lechtám a tak mi to dokáže chcípnout třeba třikrát v průběhu jedný křižovatky. Lahůdka.
 Problém třetí: zrcátko
 Zrcátka jsou hnedle tři, na to jsem zvyklá. Záhy jsem přišla na to, že boční zrcátka na sobě mají ještě nějaká další malá zrcátka. Počet se rozšiřuje na pět. To dám. Zjišťuju, že boční minizrcátka pomáhají překonat mrtvou zónu, kdy vedle vás jede auto, ale vy ho prostě ne a nevidíte. To je fajnový, jelikož tohle auto mám rtvou zónu velkou asi jako tenisový kurt.. Na zpětný zrcátko ani nesahám, mám auto naložený po střechu a nic bych v něm stejnak neviděla. A tak si jedu, jedu a jedu a najednou BUM PRÁSK, zpětný zrcátko prostě upadlo! Počet zrcátek se snižuje na čtyři. Nestačím zírat.
 Problém čtvrtý: akustika
 Zrcátko ke štěstí nepotřebuju, tak jedu dál. Najednou se začne ozývat jakýsi akustický signál. Dvě krátká pípnutí v asi půl vteřinovém intervalu. Přesně takový tón, který vám oznamuje, že jestli něco neuděláte, za chvíli bude zle. Jako třeba to, že se vám vybije telefon. Až na to, že můj telefon to není. A já sakra nevím, co to je a co mám udělat, aby zle nebylo. Jedu dál.
 Problém pátý: kuckání
 O. mě ubezpečil, že kdyby autu náhodou došel plyn, přepne se na benzín a jedu dál. Super, to je příjemná myšlenka, protože auto začíná nepříjemně pokašlávat. Po každým přeřazení poskakuje, jak kdybych se vrátila zpět do autoškoly a absolvovala svojí první jízdu. Mohlo by to být ještě něco jinýho, než nedostatek paliva? Nechybí mě něco? Nevypadlo nikde nic? Snad ne.
 Problém šestý: okna
 Věci už mám vyložený, stánek v Holešovicích postavenej, prst bolavej, celá od krve a už chci jet sakra dom. Po intermezzu s kufrem, který se znovu rozhodl nespolupracovat a to až do chvíle, kde se odněkud vynořil moudrý muž, pátravě se na kufr zahleděl a ten asi pod tlakem provinilosti se otevřel okamžitě, následuje okýnková příhoda. Odmykám auto a nevěřícně koukám, jak po odemknutí sjíždí okénko vzadu vlevo. Řidičovo zůstává nahoře. Vlezu dozadu a zavírám zadní okno. Připoutám se a koukám, že u spolujezdce je taky otevřeno. I vpravo vzadu! Co to ksakru zase je?! Všechno pozavírám a vyjíždím z parkoviště. Musím zastavit asi metr od sloupku, protože jediné okýnko u řidiče stáhnout nejde, takže na pípnutí lístečku musím ven z auta a pak za sprintem dovnitř, aby mi ta závora náhodou nespadla. Toliko k okýnkům. Jedu dom.
 Problém sedmý: spojka
 Spojka je nějaká hlasitější. Přijde mi vlastně hlasitá dost. A znervózňuje mě to. Radši si pouštím rádio, abych to moc neslyšela. Přijde mi, že v ní tak trochu vibruje. To bude určitě dobrý, za chvíli jsem doma.
 Jupí, jsem doma! Mluvím telefonem s panem O., který je čiročirou náhodou ve společnosti majitele auta. Sděluju mu svoje zážitky. Zpětný zrcátko bylo v pohodě. Prý ještě nikdy neupadlo. S otvíráním kufru potíže nemají. V autě není žádný akustický signál. Auto nekucká. Ano, okýnka se samy stáhnou, pokud při odemykání podržím klíč v krajní poloze. Ještě že tak, jinak bych si už myslela, že jsem si půjčila nějaký jiný auto!  Jo, spojka prý občas trochu píská, ale vydrží. Uf.
 Problém osmý: tankování
 Rozhodnu se radši nabrat plyn. Nerada bych skončila někde uprostřed Prahy z prázdnou nádrží. Plyn jsem nikdy netankovala. Jak záhy zjišťuju, mám obsluhu přivolat zvonkem, nikoliv pro ní chodit na prodejnu. Taky jsem blbě zaparkovala, mám stát přeci tady, ne? Jak to mají vědět, kolik se tam vejde plynu? To mám přeci vědět já. No to fakt neví, kolik na to asi ujedu, to má přece každej jinak. No, alespoň zaplatit snad umím.
 Problém devátý: spojka podruhé
 Spojka je ještě hlasitější. Hvízdá to v ní už docela dost, i máma to slyší. Vezu jí totiž ráno do Prahy. Začínám se bát.
 Problém desátý: dveře
 Máma vyskakuje u Tančícího domu. Opře se do dveří a nic. Matně lovím v paměti zmínku o zvláštnostech. O. něco říkal, že ty dveře nejdou moc dobře otevřít. Ještě jsem žertovala, že to auto oběhnu a otevřu jí zvednu. Jak jsem měla tušit, že budu v tu chvíli stát na křižovatce? Co jen to sakra říkal? "K sobě a nahoru," zkouším to. Je venku, príma, naskakuje zelená.
 Problém jedenáctý: spojka do třetice
 Odjíždíme s A. z Holešovic. Vezu jí k Tančícímu doma (zřejmě nějaký frekventovaný výstupní bod). Spojka už řve jak tur. Mám strach se jí dotknout. Ale bez ní to teda fakt neumím, nedá se nic dělat. Projíždíme magistrálu, pak Žitnou dolů na Karlovo náměstí. Zatočím doprava, říkám si, že nemá cenu jezdit okolo Mánesa, provoz je dobrej, žádná kolona tam nebude. Už se blížíme k ostrůvku tramvaje, přede mnou brzdí auta, podřadím si a LUP. Auto s námi hodí kupředu a já cítím, jak veškerý odpor spojky zmizel v nenávratnu. Je dočista v prdeli a já s ní. Automaticky zapínám blikačky a lezu z auta. Pán za mnou na mě kouká jak tele na nový vrata. Pak vystrčí hlavu z okýnka a stále kouká. Beze slova. Jdu tedy k němu a říkám, že mi odešla spojka, že mě asi bude muset objet. Rezignovaně tak učiní.
 A. se souká z auta a po zjištění, že skrytý automechanik, vlastnící díly k opravě spojky, není, odchází za večerní zábavou. Já opět volám pana O. Pan O. mi na pomoc přijet nemůže, neb má doma dvě malé děti (které jsou čirou náhodou i moje) a jaksi není, kdo by se nám o ně postaral. A tak mobilizuje pana P., který, ač si zrovna zařídil večerní pohodu se sklenkou, nelení, hbitě sedá do tranzita (do toho, kterýho jsem měla mít já!) a jede mi na pomoc.
 Já mezitím způsobuju kolonu na Karláku dál. Snažím se o to alespoň s noblesou. Sakruju, že jsem si v Holešovicích nechala legíny (bylo tam vedro k padnutí). Kulicha mám naraženýho až do očí. Během pěti minut se přiřítí autíčko od dopravních nehod a jestli mi prý nemůže nějak pomoci a co že se to stalo. Ne, spojku opravit neumí, škoda. Ale má dobrou radu, mám si vyndat trojúhelník. Trojúhleník bude ta věc se starém koženém obalu. A ten se nedá otevřít. Ruce mám zmrzlý jak drozd, levou navíc zdobí parádně ofačovanej prst, takže s ní téměř nemůžu hejbat. Vztekám se vrhám zlé kuní pohledy na všechny kolemjedoucí, kteří si mě přihlížejí jak opičku v ZOO. Trojúhelník pokořen, stojím a vyhlížím tranzita. Do toho mě polévá pot při představě, že bych tímhle stylem ucpala zkratku od Karláku k Mánesu, kterou jsem původně chtěla jet. Tady jsou alespoň dva pruhy. Uvažuju, jestli bych to auto dokázala odtlačit (později jsem se dozvěděla, že nedokázala. Má 1,8 t).
 Pak P. dojel a sním i moje možná záchrana. Odtáhne mě na laně. Fajn, je to moje poprvé, ale to je nakonec jednou všechno, že. Je to pán akce a tak nemusím dělat vůbec nic, jen čekat, až všechno zařídí. Za tři minuty vyrážíme a já mávám Karláku, kde jsem strávila romantickou půlhodinku.
 Je to nezvyk, zjistit, že vlastně nic při řízení neovládáte. První dva rozjezdy mi téměř zablokovaly krční páteř. Asi minutu jsem se pokoušela zařadit jedničku, abych se mohla rozjet. Asi tři minuty jsem přidávala plyn,a si abych tomu tranzitu přede mnou pomohla. A pak jsem se trochu usadila a za dalších pět minut už opadla i panika z toho, že jedu jen metr a půl za autem přede mnnou. A že každý moje přibrždění vyvolá reakci v tom, že auto přede mnou ještě víc zatáhne a jakmile brzdu pustím, vymrští mě mě tranzitu blíž. Další poměrně nepříjemná věc je v tom, že tranzit je velkej. Je větší než Galaxy. Což je fajn, protože ho utáhne. Ale fajn to není, protože vůbec, ale vůbec nic nevidím. Jsem tak blízko, že 90% zornýho pole mi vyplňujou jeho zadní dveře. Díky za to, že vím kam jedu a alespoň podle určitých bodů se můžu orientovat. A že vím, kdy co přijde.
 Všenory, uzounkou silničku projíždíme na třicet a mě se na zadek lepí už pěknej houf autíček. Na rovince před Dobřichovicema samozřejmě nezačne předjídět nikdo jinej, než ten nejposlednější v řadě. A tak musí předjet sedm aut. Modlím, se, aby měl odhad lepší než inteligenci a ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby se v protisměru objevilo auto a on se zkusil nacpat mezi nás dva. Br. Přes tranzita nevidím, jestli se něco blíží a to mě znervozňuje ještě víc. Uf. Rovinka za námi, už jen kus vesnice a jsem domu. Bez spojky, ale celá a zdravá.
 Toliko k mému auto neštěstí. Teď jen krátce k O. auto neštěstí na našem Volvu - povedlo se mu stáhnout přední okýnko (které normálně fungovalo) a ono se odmítlo vydat na cestu zpět. Zapni/vypni nepomohlo, tak na to šel se šroubovákem a taky nic. Takže dvě auta nepojízdný, během dvou dnů. Paráda. Zítra si beru máminu Fábku a jsem teda super duper zvědavá, co by se s ní mohlo stát.

Tak a zítra zas o vlasech. Nebo o tom hnusným, krvavým prstu. Blé.

No Poo - den 12 až 21

 Předem se omlouvám za výpadek ve vlasovém zpravodajství. Výstavy a jiné povinnosti se na mě navalily a pohřbily mě pod sebou hůř než lavina. Nicméně dnes jsem si snad zdárně prokopala cestu ven a nejméně do čtvrtka, kdy budu asi s jazykem na vestě v noci stavět stánek, vás zase čekají novinky z mojí hlavy.
 Co se za ten týden seběhlo? No tak předně jsem přišla na to, že je asi jeden milion pět set tisíc osm set padesát devět návodů, kterak si umýt hlavu sodou. Některé z nich varují před použitím příliš koncentrované sody. Jiné doporučují sodu na hlavu sypat přímo. Další radí smíchat jí s trochou vody a na vlasy nanášet vzniklou kašičku. Takže to bysme měli. Je vcelku jasný, že tudy cesta nepovede a holt si na to bude muset přijít každej sám. Mám trochu respekt před nanášením sodové pasty, neb pH sody a pokožky hlavy zdá se mi poněkud rozdílné. Jenže zas jsem na vlastní oči viděla vlasy, který touhle kůrou úspěšně proplouvaj už nějakou dobu a nevypadaj, že by jim to škodilo. Tak nevím.
 Další můj poznatek se týká, jak jinak, sody. Pokud si myslíte, že umýt si hlavu sodou je stejná práce, jako umýt si jí šamponem, tak to jste, vážení, na omylu. Tuhle chybu jsem udělala jednou. Byla to středa, můj mycí den, a bylo půl jedný ráno. Nejvyšší čas hupsnout do vany a splnit plán. Jenže ještě knížečka, vínečko, olivy, známe to. A tak než došlo na milou sodu, bylo skoro půl druhý a mě bylo jasný, že s teplou vodou to nebude tak horký. Doslova. A taky že ne. Voda ve vaně chladla, v kotli jsem tušila poslední vlahé kapky a ve snaze si to rychle odbýt jsem si hlavu tak jen decentně přešmudlala. Pak trochu octa, ledovýho, jak jinak a spláchnout. Taky jen trochu, nechci přece trpět. A výsledek? Probudila jsem se s hlavou snad horší, než kdybych si jí vůbec nemyla. A tak jsem udělala ústupek a protože jsem ve čtvrtek odjížděla na výstavu, umyla jsem si jí ještě jednou. Snad jsem tomu alespoň trochu pomohla.
 Třetí věc se týká toho, jak hluboko může člověk klesnout. Až na dno a ještě hloubš. Fakt. Dokonce tak hluboko, že si před tréninkem neumyje hlavu a lítá tam pak jak mastňák. Alespoň jsem si narazila extra širokou čelenku (rozsahem už je to skoro koupací čepice) a modlila se, aby mi z hlavy nesletěla.
 Přidávám několikero fotek, jak můj skalp zraje. Musím říct, že zatím nějakou citelnou změnu nepociťuju, vlasy se mi mastí pořád stejně rychle, na hřebenu zůstávají pořád stejně hnusné věci (kde se sakra tak strašně zprasím?) a umýt si hlavu sodu jsem se ještě nenaučila. Zvládám partii těsně u hlavy, ale oblast gumičky a pod ní vypadá vcelku katastrofálně, takže si nemůžu dovolit rozpuštěný vlasy. Možná to chce opravdu větší množství sody. A nemyslím koncentrací, ale prostě objemem. Nebo to umýt dvakrát?
 A poprvý v životě mi soda na hlavě pěnila, to jsem teda trochu znejistěla, protože tenhle úkaz jsem nezažila nikdy, ani mimo hlavu. Na chvíli jsem se dokonce lekla, jestli mi do ní holky něco nepřimíchaly. Nicméně to bylo bez zápachu, chutnalo to pořád odporně (ne že bych to pila, ale do pusy mi prostě vždycky trochu nateče), tak snad to bylo nedotčený.
 Vždycky se těším na další koupací seanci, jak to tentokrát pořádně vymydlím, ale pak sedím ve vaně, je půlnoc a mě se tak moc nechce, že bych to nejradši přeskočila. Tehdy s láskou vzpomínám na starej dobrej chemickej šampon, kterej stačilo dvakrát prohnat po hlavě tam a zpět a bylo hotovo. Nojo, nic není jako dřív, že.
 A teď něco málo fotek.- Některé jsou z mobilu, tak nejsou nic extra. No, ono ani ty ostatní nejsou první liga, víme. Ale nevadí, pro ilustraci to stačí. Jak tak koukám na den 13 a 15, nejsem si úplně jistá, jestli to náhodou není ze stejného dne, účes je vcelku podobný. Ale jelikož se mi takhle zacuchanina na hlavě tvoří velmi snadno, je klidně možný, že se jedná o dva stejný dny. Ať tak či tak, vlasy tam pořád jsou a o to jde, ne?

Jeden den od mytí

V den umytí

Dva dny po umytí

PS: Stále hledám někoho, kdo by jel na kreativní výstavu prodávat do Plzně. Nechce se vám někomu? Pátek a sobota, už tenhle víkend...

No Poo - den 11

 Nestíhám nic. Padám na hubu. A na vlasy.
 Zjistila jsem, že noční mytí ve studený vodě, který jsem trochu odbyla teda nebylo dostačující. proto jsem si umyla vlasy druhý den znovu. Nechci strávit pět dní na výstavách s turbane. Jsem srab, přiznávám.
 Zítra zkusím i nějaký foto, dneska sotva stojím.

No Poo - den 10

Z lenosti a ze strachu se nečešu. Udržuju účes, který jsem vyrobila včera. Nebo snad předevčírem? Už ani nevím. \nicméně v krámku se dnes stavila M. a podivovala se, jak mám vlasy pěkné? A jestli jsem si je rý dnes myla sodou? Když jsem jí odhalila nečesací trik, chápavě řikývla. A po chvíli pozorování uznala, že kdybych do vlasů vjela hřebenem, doznaly by určitých změn. Konkrétně se vyjádřila tak, že by se na nich dalo poznat, kolik měl hřeben zubů. Asi na tom něco bude. Ale naštěstí je dneska mycí den (to je jak ve středověku, co?) a tak se zase hodím do gala.
 A proto v jednu hodinu ráno, poté, co jsem uspala probudivší se Bíbu, lezu do vany, která mezitím úplně vychladla a modlím se, aby nedošla teplá voda v kotli. Sodu a ocet už ani neuklízím, abych nemusela dělat mokré ťápoty po bytě a neriskovala tak různá zranění svoje, i ostatních.
 Jinak mě začala svědit hlava, dneska, na obvyklém místě. Fakt nevím, jestli to není nějaká prychosomatická schíza, nebo jiná lahůdka. Jestli bych neměla na něčem zapracovat?
 Dle moudrých hlav z internetu znamenají lupy ve světě duchovních příčin nemocí nespokojenost, až by člověk vylétl z kůže, pak prý taky pocit ohrožení, podezíravost. Takže mám být vděčná za to co mám a nemám být ohrožená. \no dobře, pojďme na to (mimochodem, rada na kulatá záda zněla "stát rovně" - věřili byste tomu? Je tu ještě někdo, kdo bojuje s hrbem, jako já? Jak tahle rada zabírá, co?)
Nicméně to krom psychiky podpořím i trochou sody, takže jsi du vydrbat hlavu a ještě sem hodím jednu fotku před mytím, ať se pokocháte.

No Poo - den 9

 Omlouvám se všem čtenářů, kteří netrpělivě čekají na moje mastné vlasy, ale příprava tří akcí najednou mi dává zabrat poněkud víc, než jsem čekala, Vlastně ani nevím, kde mi hlava stojí, tak jak bych pak mohla vědět, jak jsou na tom moje vlasy? Vím jediné, budou někde na té hlavě.
 Zítra snad víc.

No Poo - den 8

 Dneska jsem si připravila foťák do práce. Vezmu nějakou pěknou fotku na stativu. Snad alespoň jednu vyberu, z těch dvou set, co nasekám. Když se mi podaří zabalit balíky a zabavit Bíbu (nebo naopak?), nachystám si stativ. V pondělí je u nás mrtvo (cukrárna je dopo zavřená), takže exhibuju jen sama před sebou a nikoliv před zraky nic netušících občanů. Teď už jen ten foťák... který jsem nechala doma! Sakra práce ale už! Takže zas noční foto v koupelně při prapodivným osvětlení. Jedna žárovka nám v koupelně přestala svítit a ani pan O. s tím nedokáže nic udělat. Myslím, že mi i kdysi vysvětloval, proč to tak je, ale asi jsem to ze zoufalství vypustila, stejně jako informaci, proč nejdou přidělat dvířka u skříňky pod dřezem, kde trůní koš. Takže máme v koupelně šero a v kuchyni dvířka opřený o skříňku, což vytváří epesní McDonaldovský koš se škvírou pro vhazování nahoře.
 Vlasy mám učesaný, relativně. Rozčesávání trošku horší než poslední dny, přišlo mi. To co mi zůstává na hřebenu je k neuvěření. A to nemluvím o počtu vlasů! Myslím ten neuvěřitelnej prachobordel, nebo co to je. Kde se to sakra bere? To je z peřin v posteli? Nebo máme doma tak prašno, že z toho každej den vyčešu hrst solidní hmoty? Až mi trochu otrne a zvyknu si na to, že vám ukazuju nejtrapnější věci svýho života, přihodím i tuhle lahůdku. To budete zírat.
 Když jsme se večer, za hluboké tmy vracely z krámku domů, začala jsem uvažovat, proč vlastně nepoužívám kufr u auta. Je přece mnohem jednodušší vyndat věci z kufru auta, než se je snažit vypáčit přes šaltpáku ze sedačky spolujezdce. Jasně, můžete namítnout, že jen vola nenapadne auto obejít a vyndat to z druhý strany, ale u nás se parkuje u pešuňku (víte, co to je?) a každej večer se mi do kopřiv nechce. I Bíba se naučila vylejzat přes stranu u řidiče. No a  tak dumám a dumám a říkám si, že to asi zkusím, otevřu kufr a tam?! FOŤÁK!! A taška s hrama, o který jsem si taktéž myslela, že zůstala doma. No, nestává se mi moc často, aby mě dvakrát za den napadla ta samá myšlenka a pokaždé to bylo jako poprvé. Zřejmě se při mytí šamponem nějak obnovovaly mozkové buňky a teď jich začíná rapidně ubývat, jinak si to neumím vysvětlit. Každopádně mě to tak zdrchlo, že jsem na fotku rezignovala a tak se budete moc pokochat až zítra. Těšte se.

No Poo - den 7

 Dneska mě čeká mytí hlavy, jupijou! Naštěstí jsem doma a nikam nemusím, tak se nemusím nijak zahalovat. Není tu ani pan O., tak mi to není trapný. Ostatně, co by mi ještě mohlo být trapný, po těch letech? Rozhodnuta, že zkusím zachytit stav před a po, lezu do vany poměrně brzy. Chtěla jsem chytit stejný světlo, ale ouha, to mi teda neklaplo. Vlasy jsem sušila asi tři hodiny. Teda, oni se sušily. Chtěla jsem tomu pomoct tím, že je rozčešu, ale zapomněla jsem na to, že to moje mokrý vlasy absolutně neakceptujou. Potom, co jsem z nich třikrát vymotala hřeben, jsem kapitulovala a nechala si, ať si dělaj, co je napadne. Takže uschly a venku byla tma. Nicméně foto jsem vzala, myslím, že něco málo na tom vidět bude.
 Na FB hodně padaj rady, ať mastný vlasy stáhnu do culíku, copu, drdolu a pořádně je přilíznu. A já jsem pořád proti. Asi k tomu mám ze zásady nějak odpor, nebo já nevím co, ale ulíznutej culík si umím představit jen s pěknejma vlasama, ne s mastňákama, to si fakt radši narazím kulicha. Jasně, že se někdy stane, že si hlavu umejt nestihnu, ale v tom případě to druhý den řeším tak, že se neučešu. Pak to podle mě není tak strašný. Ale možná je to jen můj subjektivní dojem a moje okolí to vidí úplně jinak. Ostatně jako všechno, že.
 Při mytí jsem se snažila nezapomenout na zadní a spodní vlasy. Drbala jsem je co o šlo, přesto ve chvíli, kdy jsem louhovala z hlavy sodu, jsem měla pocit, že se mi to tak úplně nepovedlo. Vlasy byly na pohmat takový, no, mastný (to je ale překvapení, co?). Zdálo se mi, že až k uším to šlo, ale pod ušima děs. Asi prostě teorie "šampon dolu steče") u sody holt fungovat nebude a je potřeba to pořádně vydrbat až ke konečkům. Tak příště, no, však já se to naučím. Nicméně mám alespoň vrchní část hlavy čistou, lesklou a pěknou, zbytek holt zamotám do uzlu nebo do copu, tam se to, snad, nepozná.
 Mám v plánu i kokosákovou ozdravnou kůru, ale otevřeně říkám, že jsem to nechtěla testovat před tréninkem, protože co kdyby se to nepovedlo a já šla na trénink s hlavou mastnější než před umytím.
 Ještě jeden poznatek přinesl dnešní den - pokud plánujete hrabat trávu a máte dlouhé vlasy, vřele doporučuju nenechat je rozpuštěný, ale nějak je zkrotit. Několikrát se  mi pramen vlasů nějak zamotal k hrábím, skřípla jsem ho rukou a ve chvíli nápřahu jsem se tak téměř skalpovala. Auvejsky.
 A teď už slíbená chvilka exhibice:

Před mytím

Po mytí

A přidala jsem i popisek, kdybyste náhodou nepoznaly, kterej stav byl dřív.

No Poo - den 6

 Na hřeben se ani nekoukám. Jednak jsem se už dva dny nečesala (au au) a druhak to prostě nechci promastit dřív, než to bude nutný. Že mě to nemine, to je jasný, ale odkládám to, jak to jde.
 Jelikož jsem zalehla včera zavčasu, nedala jsem si koupačku a tak se do vany naložím přes den. Děti nechám naprosto bez výčitek u pohádky. Neuvěřitelně mě láká si tu hlavu umejt, ale plán jsem si stanovila na zítra, tak vydržím. I když třebas jen vodou? Ne, dám to!

Nečesaný, nemytý, ke kolíčku přibitý....

 Bohužel okolnosti mě nutí paty z domu vytáhnout (zapomněla jsem si telefon v krámu, ech), tak vybírám turbánek. Půjdu do toho červeně podzimního, ladí mi k sukni. Když už si člověk tak nějak zvykne, že něco nosí na hlavě a nepřijde si v tom jak idiot, tak mu to samozřejmě přestane jít uvázat. Tuhle kouká cípek, tady se dělá nějaká boule, támhle je to moc hranatý. No vztekla bych se z toho. Nakonec to nějak přeperu (i když si jednu část nad pravým okem musím pořád zastrkávat a když se vysouká ven, vypadám, jak když mám náběh na piráta) a vyrážíme na nákup. Stačily tři minuty v turbanu a mě začíná svědit hlava. Sundat ho nemůžu, to je jasný, musím trpět. Pátrám v paměti a matně si vybavuju, že jsem se drbala už ráno. Nad čelem, po pravý straně (tam kde mám piráta), těsně pod vlasovou linií. Moje oblíbený místo. Zřejmě líheň lupů, který se pak bleskem rozšíří do celý hlavy, nebo nevím. Po návratu rvu turban z hlavy a koukám. Jsou tam, mrchy! Na tomhle jsem minule ztroskotala. Protože se lupy začly horšit a já neměla sílu vytrvat, protože jsem se fakt už styděla vylízt ven. No co, teď mám turban, tak mi alespoň nenasněží na ramena. Ale jestli tahle bláznivá kůra nezabere a já budu mít za šest tejdnů neuvěřitelně mastný vlasy a plnou hlavu lupů, tak si vzteky rozkousám botky!

No Poo - den 5

 Nečešu se. Vím, jak by to dopadlo a já si chci užít ještě alespoň jeden den prostovlasá. Jen do toho vetknu gumičku a je to. Vypadám, jak kdybych prolítla roštím. Což je takový běžný standard. Spodní vlasy (ty, které jsem, ehm, zapomněla umýt) už jsou pěkně mastný. Rozpuštěný vlasy tak mít nemůžu, protože vepředu by to ještě ušlo, ale zezadu bych byla jasná. Večer bych mohla jít na trénink, ale hrůza z vlasového faux pas mě drží doma (ne, doopravdy jsem potřebovala pracovat, ale znáte to...).
 Už jsem vykoumala časový rozvrh péče o háro. Umyju si je před tréninkem a vůbec se nebudu rozpakovat. Vždyť se stejně nepotím, tak co. Jen tentokrát víc roztoku. A taky objednat sodu, nebo skončím tak, že dám těch šest týdnů jen na vodě.
 Zdá se, že krom krásnejch vlasů z tohohle experimentu vyjdu ještě se značným zlepšení v selfíčkách. Když mě pan O. pozoroval u zrcadla, kterak nasekám za deset minut dvěstě fotek, nestačil se divit. Blbý ovšem je, že mi za chvíli dojdou pózy a uznejte, to bude teprv průser. Kdysi jsem na pinťáku viděla návod na nej pózy na focení, ale protože jsem si myslela, že nic takovýho nikdy potřebovat nebudu (hehe), neuložila jsem si to. Ouvej, ouvej. Kdybyste to náhodou někdo zahlídl, pošlete mi to, ať se nemusíte dívat pořád na to samý. Takže je to vlastně pro vaše dobro.
 Druhej průser po pózách bude oblečení. Vážně máte v šatníku tolik věcí, abyste mohly dát 42 fotek v něčem jiným? Asi si budu muset půjčit oblečení od holčiček. Nebo se fotit v různých vrstvách - tílko, lyžařská bunda, tričko, svetr, kabát... Jasně že tolik hadrů nemáte, ale když se nefotíte, tak se to tak nějak ztratí. Takhle mám pocit, že když budu mít na dvou fotkách stejnej svetr, hned někdo bude remcat, že tahám pořád to samý. No, kdyžtak udělám nálet do sekáče.
 A zítra mě zas čeká turban, uf!

No Poo den 4

 Dneska bohužel nemám fotku, a to je škoda, protože by byla fakt užitečná. Mám za sebou totiž první sodopokus. Naložila jsem se do vany a tentokrát jsem si všechny potřebnosti vzala s sebou. Což je dobře, jelikož doma nikdo nebyl a neměl by mě tak kdo supportovat. Chvíli jsem rozvažovala, jestli je správný postup máchat si vlasy ve vlažné vodě (prý to tolik nedráždí pokožku nebo co), nebo jestli je lepší zvolit vodu teplou, až horkou (to přece rozpouští mastnotu, ne? Kolik z vás myje mastný nádobí studenou vodou, he? A proč by nakonec vlasy měly být něco jinýho?) a nakonec jsem zvolila teplou, protože prostě teplou miluju. Zanořila jsem hlavu a chvíli jsem jí jen tak namáčela. Pak jsem se vrhla do přípravy toho zázraku. Návodů je asi tolik jako lidí, počínaje sodou a vodou v poměru 1:1 což má vytvořit jakousi kaši, až na jednu lžíci sody na litr vody. Dala jsem kompromis, jednu lžíci na klasickej hrníček na kafe, může mít tak dvě decky. Pořádně rozmíchat a hurá na to! Po první aplikaci jsem zjistila, že než rozmícháte sodu, vychladne vám voda v hrnku, alespoň u nás, v ledomorně, takže jsem si pak na hlavu lila něco odporně studenýho, co cestou po mých dlouhých (poprvé v životě můžu říct, že mám dlouhý vlasy, heč!) vlasech ještě vychladlo a na záda mi tak tekla taková ledovcová voda s trochou sody. Postup aplikace jednoduchý, až primitivní. Trochu nalejt ke kořínkům a bříškama prstů šudlat, co to jde. Opakovat dle plochy hlavy a dle libosti. Poučena od kadeřnice z doby své chemickošamponové kariéry jsem se postarala pouze o hlavu, nikoliv o vlasy níže, protože ty prý nejsou tak mastný a stačí jim to, co na ně steče. No, asi jak kterým.
 Když jsem na sebe ten zázrak celej vyplácala, namíchala jsem si z jablečnýho octa oplach. Ovšem ještě předtím jsem vlasy od sody opláchla jen vodou (snad to není špatně?). Poměr ocťáku stejný, tedy jedna lžíce na jeden hrnek vody a šup s tím na hlavu. V octovém oparu jsem dumala nad tím, jestli se ten "oplach" má ještě opláchnout a nakonec jsem usoudila, že asi ano. Octové aroma by mi ani tak nevadilo, mám ocet ráda, ale přeci jen asi nebude nejepší nechávat ho na kůži. A tak jsem to umyla taky.
 A hurá, další turban, tentokrát ručníkovej a pak už jen čekat na ráno, co se z toho vyvrbí.
 A vyvrbilo se to docela pěkně. Vlasy na pohled mastný nejsou, nepramínkují. Na pohmat taky dobrý. Hlava mě nesvědí. Co se ovšem ukázalo jako menší problém je množství mnou použité sody na délku mých vlasů. Rozhodně není dostačující. Málo péče jsem věnovala vlasům vzadu vespod na hlavě a ty mají tendenci se pramínkovat. Ono to naštěstí není moc vidět, protože je kryjou ty umytější vasy, ale na příště si dělám poznámku, abych tuhle partii nezanedbávala. Ono by možná nebylo od věci umýt si vlasy v obou směrech, jednou v záklonu a pak v předklonu, jenže až vám jednou popíšu, co moje vlasy udělají, když se předkloním, pochopíte, proč tuhle záležitost neriskuju a ani kvůli sodě jí riskovat nebudu. Holt to tam kdyžtak vpravím třebas injekční stříkačkou.
 Učesat to taky šlo vcelku dobře, na to, že jsem šla spát s mokrou, nerozčesanou hřívou.
 Ale vlasy jsou prostě jiné a je to poznat. Jen nevím, jak to popsat. Jsou těžší. Drží se víc u sebe. Rozhodně nelítají a mám pocit, že kdybych ráno dala snahu o nějaký účes, splakala bych nad výdělkem. Naštěstí jsem neměla čas, tak jsem to jen stáhla gumičkou. Přes den se standardně cuchají, nicméně soda a ocet je zavily nejen mastnoty, ale i smradu, takže už zase můžu volně dýchat a moje okolí se mnou. Přísahám bohu, že teď nemají vůbec žádný pach. Kdybyste chtěli vědět, jak voní "nic", nabízím vám svoje vlasy. Čestný pionýrský.
 A protože nemám tu fotku, dávám alespoň článek, který v komentáři na FB linkovala V. Jmenuje e Vlasy, ó, vlasy a odborník v něm odpovídá na dotazy ohledně No Poo. Docela pěkný počteníčko. A hlavně, je to od odborníka, tak to prostě musí bejt pravda!

No Poo - den 3

 Včera jsem plánovala jít do vany a pokusit se vytvořit olejovou lázeň pouze pomocí mých vlasů a trochy vody, ale plány mi zhatilo to, že jaksi nebydlím sama. A tak vanu zabral velký pan O. a k němu se vážně skoro nevejdu. A i kdybych se vešla, ohrozila bych ho tím množstvím oleje na životě. Buď by ho zabil ten šok, a nebo to, že bych vanu promastila a on by s sebou při výlezu seknul na naší plechovou podlahu (taky máte někdo kůl plechovou podlahu v koupelně?).
 Tak jsem si jen vzdychla a pokusila se vytvořit harmonogram mytí hlavy. Takže jen dvakrát týdně sodu, jo? Jednou by to asi měla být neděle, to mám po tréninku a i když se nepotím téměř nikdy, tak tam už je to na pováženou. A i kdyby nebylo, tak po takovým sportovním výkonu se tak nějak sluší umejt si vlasy, že jo. Jenže to znamená, jít na trénink s mastnýma vlasama. Ble. Ono to totiž není tak dlouho, co jsem na tréninku holku s hodně, hodně, hodně mastnejma vlasama viděla. Koukala jsem na ní a říkala jsem si, jak takhle vůbec může mezi lidi? Že jí to není blbý? Že se nestydí? A ejhle, týden s týdnem se sešel a budu to já, komu se ve světle tisíce zářivek bude blýskat skalp (jo, ještě pořád jsem nevymyslela, co si na tu hlavu narazím. Dá se skákat v turbanu? Proč sakra nechodím na plavání!). Takže jsem se znova utvrdila v tom, jak člověk nemá soudit, nebo se mu dostane vrchovatou měrou. A koneckonců, třeba taky přechází na No Poo. Zeptala bych se, ale myslím, že ať bych položila otázku jakkoliv, hrozilo by to horou trapnosti. A té si tam, díky epesním pádům, užiju víc než dost.
 Ráno mi bylo jasný, že se prostě učesat nesmím, jinak to bude katastrofa. Ale program velí česat, stimulovat pokožku a tak nepodvádím, a češu. U zrcadla jsem byla skoro poslepu. Nic jinýho než turban nepomůže. Ještě možná lyžařská čepice, ale jelikož se nám poněkud oteplilo, mám strach, že bych za chvíli poněkud zaváněla. Takže variace na včerejší téma. Jiný šátek, jiný turban. Na kolik způsobů si tu hlavu můžu nakonec omotat?
 Jinak už si na to zvykám. Ta cigoška v zrcadle mě už neleká. Někdy dokonce zapomenu, proč na mě lidi tak pokoutně civí a nechápavě hledám na sukni flek. Nebo odlepenou cenovku/samolepku/adresní štítek ČP, což jsou moje specialitky. A ono nic, sukně čistá, jen na hlavě cosi.
 Dneškem taky začínám vlasy cítit. A ne, bohužel se nejedná o to, že by ztěžkly, ale o takový, ehm, vlasový pach. Pod turbanem se to snad schová (nikdo si nestěžoval, ale děti a pan O. nejsou objektivní a ostatní jsou možná jen slušní). Snad tomu soda trochu pomůže, jinak si budu muset vonět šátky na hlavu a to už budu fakt echt světská.
 Mimochodem, když jsem se na sebe dívala do zrcadla, klidně bych si od sebe nechala vyložit karty, takže, nechcete někdo znát budoucnost? Černou kočku na dvoře snadno chytím, karet mám dost a ve Vaší budoucnosti vidím... Krásné vlasy!

No Poo - den 2

 Na noc jsem si vlasy zapletla. Pořád šly učesat snadno, na to, na co jsem normálně zvyklá. To nejspíš tím, že už by se z nich dal průmyslově získávat olej. Br. Nikdy bych nevěřila, že takovou věc o sobě napíšu! Otevřeně přiznávám, že k dokumentačním fotografiím jsem vybrala ty nejméně pohoršující. Přeci jen mě brzdí myšlenka na to, že to vyhrabou spolužáci mých dětí v pubertě a tak se moje nebožátka stanou obětí šikany pod vlajkou mastných vlasů své matky.

 Po ránu dobrý. Na tu bídu. Nejspíš se to všechno otřelo do polštáře. Kdybych se nečesala a hodila vlasy nahoru do drdolu, mohla bych předstírat ležérní boho style. No, ale hřeben jsem do ruky vzala a ouvej ouvej. Z toho už prostě nic nevykouzlím, i kdybych se na hlavu stavěla.

Zkusila jsem šátek omotaný okolo čela na X způsobů, ale jedině finální turban dokázal zakrýt tu pohromu. Což znamená, že nejspíš následujících 40 dní budu za cikánku. Nebo za čarodejnici. Asi bych si měla urychleně pořídit kočku, abych nebyla tak nápadná. Což mě vede k druhé stránce věci. Co je nápadnější? Procházet se s hlavou politou olejem, nebo nosit na hlavě turban a být zaručeně jediná žena s turbanem v okruhu sta kilometrů?

Nicméně i na pozornost v turbanu si člověk zvykne. Až teď večer jsem přišla na drobný vylepšovák - lehce povolit turban v oblasti ucha. Nestane se pak, že máte celý den ohnutou chrupavku a když večer ucho osvobodíte, zahryzne se do vás bolest větší, než kdyby vám tu chrupavku píchali. A věřte, vím o čem mluvím (zlatej jazyk!).
 V tuhle chvíli řeším problémy tři:
 - co si narazím na hlavu, až půjdu na trénink?
 - pomůže soda odmastit to háro alespoň nepatrně?
 - jak sakra vydržím psát čtyřicet dní  tom, jak mám mastný vlasy?

No Poo - den 1

 Dneska oficiálně startuju kariéru špindíry. Včera jsem sice měla v plánu hlavu si umýt alespoň tou jedlou sodou a octem, aby to pro vlasy nebyl takový šok, ale jaksi jsem si propriety zapomněla vzít do vany. Normálně bych obtěžovala pana O., který mi do vany nosí vše, co si zapomenu (v pátek to bylo, tuším, pouhých sedm věcí), ale ten se vyvlíknul tím, že uspával Bětušku, probudivší se po večerce v půl šesté (odpadla chudinka). Chvíli jsem koupel prodlužovala a čekala až přijde a přinese mi sodu, ocet, hrneček, lžíci, lžičku a ještě hřeben, leč nedočkala jsem se. Hřeben proto, že se před umytím vážně potřebuju učesat. Možná mám vlasy jemné, ale mám jich hodně a když si umyju nerozčesanou hlavu, následující česání se prodlouží o půl hodiny. Když už voda příliš chladla, pustila jsem se do toho i bez sody. Zanořila jsem vlasy do vody, trochu promasírovala a s hrůzou cítila, jak mi na prstech ulpívá mastnota. To bude zítra teda peklíčko, br.
 Panu O. se Bětušku nepodařilo přesvědčit k spánku a tak hned po výskoku z vany jsem s turbanem na hlavě šupajdila do postele. Opět jsem se učesat nestihla a nestihla jsem si ani zaplést cop. Ten si většinou na noc dělám. Jednak mám už vlasy docela dlouhý, takže si je přilehávám buď já, nebo některé s dětí a druhak, jak už jsem psala, se mi prostě cuchaj. Mohla bych jít s spát s účesem alá Kleopatra a probudila bych se jako klon Malé čarodejnice. Moje vize rána s mastnou a zacuchanou hlavou byla stále zřetelnější.
 Po probuzení jsem vletěla do koupelny a hodila pohled do zrcadla. Ok, vlasy mastnější, ale není to až taková hrůza. Hřeben do ruky a makat. Vida, rozčesat docela jdou. Ovšem po rozčesání, br! V zoufalství se od zrcadla odvracím a hledám, co si na hlavu uvážu. V duchu plánuju návštěvu několika sekáčů a skoupení celého šátkového oddělení. Moje vlasy teď pěkně dlouho nikdo neuvidí! Nakonec jsem vyhrabala ostře růžovou čelenku, vytvořila drdol a jde se.
 Drdol držel celý den beze změny a co je s podivem, hlava mě skoro nesvědila. Svědí mě samozřejmě teď, jakmile jsem na to jen pomyslela. Takže se jdu podrbat a vymyslet, jestli seberu dost odvahy na to abych vyfotila i vlasy ve verzi "před schováním".

No poo?! No Pooh!

 Pro někoho by tahle metoda možná byla stejným trestem, jako pro mě číst Medvídka Pú stále dokola. Ne, nepropadla jsem mu a ani ve svých třiceti letech se mi nelíbí. Jak to bude s nemytím vlasů, ukáže čas.
 O metodě No Poo (zkratka z No Shampoo) jste už nejspíš slyšeli. Zrovna totiž dost frčí. Já jí objevila někdy před dvěma, možná už třema lety, když jsem se začla zajímat o výrobu domácí kosmetiky. Tehdy to na mě bylo hodně drsňácký a zvolila jsem proto jemnější variantu - výrobu domácího šamponu. Vyhovoval skvěle víc než rok. Vlasy se sice hůř rozčesávaly, šampon na hlavě nepěnil (což je k uzoufání, když je člověk zvyklý na bohatou pěnu stékající do očí), a vlasy neměly citrusovou (kokosovou, jablečnou, jakoukoliv) vůni, ale šlo to. Jenže po roce mě začla svědit hlava. A ejhle Lupy lup. A bylo to tady. Pokoušela jsem se to docela dlouho ignorovat. Co všechno jsem na hlavu napatlala, to vám osvětlím někdy příště, ale věřte, bylo toho fakt hodně. A prd. Nakonec jsem byla zachráněna těžce chemickým šamponem a v hrůze z návratu téhle nepříjemnosti jsem se s ním umývala pěkně dlouho. Naštěstí se někde mezitím vyskytlo moje těhotenství, které mě vždy (dva ze dvou pokusů) obdaří skvěle vypadajícími vlasy, které se myjí tak jednou za 14 dní a přesto vypadají perfektně. Nicméně, zpět k přítomnosti. Chemií si myju hlavu už skoro rok a je to tady. Začala mě svědit hlava. Dřív než to bude katastrofální, rozhodla jsem se s tím něco udělat.
 A proč si myslím, že metoda No Poo bude fungovat? Kvůli svým dětem. Obě mají tělíčka mladá, svinstvem nezanešená. Matylda sice v prvním roce prodělala poměrně intenzivní výcvik v mytí vlasů, ale po prvních narozeninách  začla dělat scény, tak jsme od mytí vlasů ustoupili. A rádi. Bíba se nám narodila už trochu osvícenějším a tak jsme s nějakým mytím vlasů ani nezačínali. Kdybych vám řekla, kolikrát za svůj život má umytou hlavu, zvonila by na mě sociálka do deseti minut. Takže si to nechám pro sebe a řeknu vám jen, že obě mají vlasy nádherné, lesklé, rozhodně nejsou mastné, ani suché, nedrbou se a zcela určitě nemají lupy.A když můžou ony, proč bych nemohla já?
 Takže cílem pro příští týdny se stává - nemýt si hlavu. Povoleno mám pouze jedlou sodu s jablečným octem. Jelikož je na krku zima, můžu hlavu schovat pod čepici, čehož hodlám náležitě využívat. Ale jsou prostě místa, kam se s čepicí nevplížím. Třeba na trénink. A proto jsem se rozhodla posbírat kolekci nápadů, kterak kreativně, hezky a žensky schovat vlasy. S burkou na mě prosím nechoďte, ale jinak mě zahrňte vašimi nápady! Prozatím se můžete kouknout ke mě na Pinťák, co jsem dnes ve spěchu našla. Pokud se budou nápady hezky hromadit, udělám jim čupr dupr samostatnou nástěnku.
 Zvažovala jsem, že bych vám svoje vlasové kreace i fotila, abyste si udělaly představu, jak vypadá realita versus modelka, ale dneska jsem se pokusila udělat jedno selfie v koupelně a začínám rozumět představě, že i kvůli tomuhle se dá spáchat sebevražda.
 A teď jdu pohledat nějaký šátky, protože jsem zjistila, že čepici mám jako prase a moc parády s ní nenadělám. Ještě před tím si ovšem NEumeju vlasy. Špinavcům zdar!

PS: Moje kamarádka si hlavu nemyla šamponem už před dvanácti lety. Říkala, že tělo se přizpůsobí. Tehdy jí všichni měli za blázna. Dneska by byla za hvězdu...