pátek 29. srpna 2014

Whole30 - den poté

 K snídani si chystám vajíčka natvrdo a guacamole. I když neplánuju nijak striktně cokoliv dodržovat, třicet dní se na mě podepsalo. Opravdu se to v tom mozku nějak přepíše a člověk už o houskách k snídani vlastně ani neuvažuje. Stejně tak si k obědu chystám tuňáka a na večer plánujeme maso se zapečenou zeleninou. Je fajn vědět, že se to v tý hlavě drží.
 Jím jen tři jídla denně. Opravdu si mezitím nedám ani sousto. Super, jsem na sebe pyšná a to zejména proto, že mi to prostě nedělá problém. Ale vím, že jakmile si uzobnu, mám tendence řítit se jak rozjetá lokomotiva, takže můj cíl je zkrotit tohle. Znáte ten typ lidí, co si na večírku dají jeden chlebíček a pak řeknou: "Díky, to mi stačilo." Nebo jednu skleničku vína. Jednu jednohubku. Dva lupínky brambůrků. Tak tyhle lidi nesnáším a teď bych se moc chtěla jedním z nich stát. Zatím jsem ale opravdu jak neřízená střela. Dám si čtyři kešu oříšky a za chvíli se přistihnu na nevědomé cestě do kuchyně, kde si nasypu už rovnou celou hrst. Někdy je ta cesta dokonce i vědomá. V tuhle chvíli jediný způsob, jak se zastavit by byl po těch prvních čtyřech oříškách bez milosti všechny jejich kolegy vyhodit do koše. A co si budem povídat, trochu by se mi to prodražilo. Levnější asi bude vycvičit vůli.
 Mimochodem, pamatujete na můj marmeládový experiment? Schválně jsem nechala zbytek marmelády ve skleničce a zastrčila jí dozadu do lednice. Měla jsem totiž podezření, že moje domácí marmoška bez cukru, konzervantů a vůbec bez všeho sice může zavřená vydržet, ale po otevření má tak maximálně týden, než se začne zelenat. A tak jsem jí chtěla vyzkoušet. Na což jsem samozřejmě zapomněla a přišla jsem na to, až při odmrazování lednice (veselice, kterou pořádáme ob měsíc, zdá se mi). Nu a milá marmeláda se tváří naprosto životaschopně! To je milé překvapení. Tak jsem jí zase šoupla do ledničky a uvidíme, co bude dělat za dva měsíce.
 V mrazáku se mrazí můj pokus o domácí banánovou zmrzlinu. Vyrobenou, překvapivě, z banánu! Světe div se, nic jinýho než banán a mixer k tomu nepotřebujete. Nakrájený banán na dvě hodiny do mrazáku, pak vyndat, rozmixovat do mrtě, znovu mrazit, znovu vyndat, znovu mixovat a tak dále a dále a dále. Já jsem nějak nedokázala zkoordinovat čas s rodinným fungováním a tak se banán nakrájenej mrazil skoro den. mixování bylo o to těžší, ale šlo to taky. Teď to proženu mixerem ještě tak dvakrát a pak už jí dám pokoj. Možná jí použijeme zítra na banánové lívance, ale nevím, jestli banán lívanec s banán zmrzlinou nebude poněkud moc banánu najednou.
 Máme teď dobrý, levný švestky, tak jsem rozhodnutá vyrobit i švestkovou marmeládu, proč nakonec ne? Oni to jsou sice asi povidla (čím se povidla liší od marmelády?), ale jíst to snad půjde.
 V cukrárně jsem odolala, naprosto bez potíží, jsem pyšná, pyšná, pyšná! A teď už jen začít cvičit!

pondělí 25. srpna 2014

Tenhle týden... uklízím!

 Ja a je to tady. Už se tomu nedá vyhnout. Jelikož jsme s O. o víkendu udělali v krámě takovej bordel, že se nedalo ani protáhnout na záchod, budu prostě muset vzít věci do ruky a zastrkat je na správné místo. Nebo alespoň na nějaké místo. Takže tenhle týden žádné tvoření, pletení, šití, kreslení - nic. Uklízet se bude. Dělám si k tomu i motivační fotky a chtěla jsem vám nějakou ukázat, jako inspiračku před/po, ale asi se na to moc, moc, moc stydím. Dám pak alespoň krámovou, tam ten bordel je omluvitelnej, vždyť jsme přeci (no, spíš O.) montovali regál! Tak je jasný, že se muselo všechno posunout, přesunout a navršit na sebe.
 Ty domácí fotky už tak pěknej důvod nemaj. To bude bohužel tím, že prostě nějak úklid nezvládám. Když se podívám na svůj pracovní stůl - neuvěřitelný. Ale nejzajímavější na tom je, že když jsem ho měla uklizenej (což bylo asi, ehm, před rokem), tak mi vydržel uklizenej fakt dlouho, třeba tři měsíce. Pak někde nastal zlom, já jsem polevila, bordel se rozlezl a od té doby je víceméně v konstantním stavu. Jo, občas přibyde novej papírek, knížka, kostička lega, ale nemnoží se to tak zákeřně, jak bych čekala.
 Zítra, to je úterý, většinou chodíme s holkama někam za zábavou. Bohužel všechny kamrádky se někam rozprchly a tak opravdu reálně hrozí, že budu celý zítřek uklízet. Hrůzu nahánějící představa. A teď už si půjdu lehnout, abych při tom uklízení neusnula.
 Jo a pojďte do toho se mnou. Vy, co uklízíte jako Steprfordské paničky můžete vytáhnout uklízecí strašáky jako sklepy, půdy, garáže. Vy, co uklízíte jako průměrně výkonná žena se můžete zanořit do skříní, spíží a pod gauče. Vy co uklízíte jako žena, která nestíhá můžete odkopat hračky do dětského pokoje, mužovi věci nastrkat do skříně a vyměnit zimně/letní věci. A vy, co jste na tom jako já, tak se zvedněte, dejte máslo do ledničky, vytáhněte ze dřezu kočku, vypusťte vodu z vany, kde se děti koupali před více než pěti hodinami a pak se chyťte za hlavu a přemýšlejte, kde proboha zítra začnete. Fly Lady k tomu radí: "Když nevíte kudy do toho, jděte ode dveří po pravé straně proti směru hodinových ručiček. Jednou ten barák určitě obejdete!"
 Jinak Fly Lady - další z mých tasků pro tento týden, zrevidovat denní a týdenní plán, naskočit trochu do rutin a snažit se sakra něco dělat!
 Fly Lady je tenhle týden v obýváku, šůruje jako divá. Zvykem měsíce je praní - každý den vyprat, usušit a poskládat jednu pračku (je- li třeba, opravdu nemusíte prát čisté prádlo, jen abyste měli splněno). Dneska se uklízelo pod gaučem (což mě čeká zítra, páč tu v jedenáct nechci strašit s luxem) a zítra je antiprokrasťákovací den. Což znamená odpovědět na všechny ty dopisy, emaily, zaplatit co není zaplaceno, zavolat tam, kam se chystám už měsíc, splnit věci, co jsem slíbila už před týdny, zkrátka - dodělat resty.
 No, to budu mít při úterku co dělat! Tak s chutí do toho!

Whole30 - den třicátý - velké finále!

 Tak a dneska poslední den. Tramtadadá! Dala jsem to!
 Takže:
 - můžu žít bez housek, bez chleba, bez sýra
 - objedu se bez koblih, sušenek a větrníků
 - nemusím jíst chipsy a tyčinky
 - může nepít víno a další alkohol
 - zvládnu odolat na oslavě i kdekoliv jinde
 - z ořechů se nafukuju
 - na ořechy a ovoce absolutně nemám stopku, jak začnu, už se nemůžu zastavit
 - tři jídla denně jsou fakt akorát - když si je dobře rozložím

 Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Fakt. I to, že jsem si po třicet dní nedala večer skleničku střiku mě tak nějak osvobodilo, přijdu si, že na to mám, že se už umím ovládnou, kontrolovat. A to je dobrej pocit.
 A jak jsem na tom tělesně? No, je to asi trochu lepší, ale není to úplně to, co bych si přála. Už vím, že po jídle se nemá člověk odvalit jak balvan, ale měl by mít i určitý pocit syté lehkosti. Docela se těším, až budu zkoumat co se mnou který jídlo dělá.

 Ještě jedna věc, abych byla 100% upřímná. Nějak jsem se přepočítala a měla jsem za to, že mých 30 dní skončilo už včera (píšu ten blog poněkud zmatečně), takže jsem dnes (tedy ve čtvrtek) vyrazili s O. na večeři. Celý den jsem jedla podle Whole30, jídlo jsem si vybrala stejně. Ale nejsem asi dost osobnost na to, abych se začla vyptávat, jak kterou součást připravujou. Vlastně mě to v tu chvíli ani nenapadlo, vždyť už mám po Whole30. Takže když grilovaná zelenina byla v jakési rajčatové omáčce a stak na bylinkách měl okolo sebe taky cosi, mávla jsem nad tím rukou. Protože proč si kazit pěknou večeři? A navíc, do tý hospody chodíme rádi a já si je tam nechci naštvat. Ještě by mi příště na ten steak plivli. Mimochodem, mají tam akci - burger z 1 kg masa! A když ho sníte do hodiny, máte ho zadáčo (ovšem paleo houska k němu asi nebude).
 Bíba nám ukázala, že je ideální paleo materiálek. Na otázku "Co si dáš k pití" zarputile odpovídala "matítko!" (v překladu masíčko) a když nám konečně masíčko přinesly, spořádala nejmíň sto géček, než já jsem se vůbec stačila rozkoukat.

 No a zítra už mě čeká normální den. Sama jsem zvědavá co a jak budu jíst. Jste taky zvědaví? Já vím, že to bylo dlouhý a ke konci už i dost nudný, protože co mám pořád psát, že jo. Na začátku jste se ještě mohli chechtat mým stavům, pak se trochu bát, ale teď, nuda, nuda, šeď, šeď. Dál už tedy nebudu přinášet zprávy po dnech, ale tak nějak kusově. A protože jsem zjistila, že jsem člověk výzev, zkuste mi napsat, co mám podle vás podniknout dál. Osobně si myslím, že bych se měla začít trochu hýbat, jsem si ovšem jistá, že 30DS s uhopsanou Jillian nepřijímám, jednou jsem to dotáhla skorem ke dvacítce a nevím, jestli bych si to chtěla zopakovat. Něco pomalejšíh, pěkně lento... joga? Kettleball? Uvidíme, uvidíme...

neděle 24. srpna 2014

Tenhle týden?!

 Uhádli jste, co jsem dělala tenhle týden?
 Ne, nepřestala jsem plnit své týdenní plány, jen se mi to nějak nedaří psát. V pondělí jsem si říkala, jak napíšu blog hned zavčasu, z rána v práci. Jenže pak balík, lidi, dítě, balík, objednávka, telefon a já koukám, že je pět večer. Nevadí, udělám to doma, až uspím B.
 B. uspána, já unavena. No nic, úterý se taky dá.
 V úterý ráno to fakt musím napsat. Jen co se vykoupu. A usuším si tu hlavu, rozčiluje mě, jak mi to máčí tričko. Ještě jsem chtěla připravit tu polívku k obědu. Nepůjdu si s Bíbou dát chrupíka? A ejhle, už je večer! Tak teda až uspím B.
 Uspáno. Jenže teď musím dodělat ty fotky ze včerejška, to fakt nepočká.
 Středa ráno - to už je stejně trapný, psát blog, který měl být napsaný v pondělí, ne? Ach jo, to jsem to zase prošvihla! A to ani nemám zdokumentováno, co všechno jsem ušila minulý týden!

 No, chápete, prostě se mi nezadařilo. Tak sem dávám vědět, že tenhle týden jsem fotila! Můj cíl byl nafotit prstýnky, sukně a všechno zboží, co není v eshopu, následně to naházet na patřičná místa a ve volných chvílích se pohrabat ve fotkách rodinných a utřídit je do složek, na což už jsem dva roky rezignovala.
 Tak se podíváme, co se mi zadařilo:
 - prstýnky nafoceny? ANO
 - prstýnky na Fleru? ehm, pouze tři
 - sukně nafoceny? ANO
 - sukně na Fleru? ehm, ehm, nula
 - zboží nafoceno? pouze gumičky
 - zboží v eshopech? pouze polovina gumiček
 - utříděný alba? nula, nula, prd

 Tak buď si dávám velký cíle, nebo jsem se tenhle týden kopala do zadku. Jo, úterý bylo pyžamový, to přiznávám. V pátek jsem si zas zapomněla do práce vzít foťák (a O, ještě po těch letech nepochopil, že když mu volám s tím, že jsem si něco zapomněla a kňučím do telefonu, tak pokud je blíž jak 50 km, má se mile otázat: "A mám ti to přivézt hned, miláčku?"). Sobota byla zčásti nákupní a zčásti vítací, po týdnu se nám vrátila domů M., to bylo radosti.
 Zato dneska jsem se vypravila do práce (taky svojí práci milujete?) Já jsem fakt asi ani nemohla dospat, vzbudila jsem se s holkama, vystřelila jsem, abychom nerušily O. dospávajícího po koncertě a udělala jsem si kafe, holkám snídaně, přečetla jsem emaily, zkontrolovala, co kde je novýho, poklidila kuchyň, vlezla si do vany, přečetla jsem si asi 60 stránek z Greena a když jsem vylezla (i s umytou hlavou!) bylo teprve půl devátý! Myslela jsem, že mě šálí zrak.

 Nicméně zpět k týdennímu plánu. Výsledky tohohle týdne tedy můžete vidět buď u mě na Fleru nebo v eshopu, podle toho, co vás víc zajímá. Pevně doufám, že tam ještě dnes doházím další várku věcí, abych si mohla alespoň něco odškrtnout. Zvažovala jsem, že bych si fotící týden protáhla, abych to měla tak nějak dodělaný, ale vzhledem k tomu, jak to po dnešním dni vypadá v krámě (O. montoval regál, ale o tom až zítra), čeká mě týden jiný. A to uhádne asi každý blbec, co že to budu dělat. Tak mi držte palce, ať to zítra ráno zvládnu napsat ;)

Whole30 - den dvacátý devátý

 Moje středa. Krása, krása, krása. Teprve tehdy, když mám tenhle den bez dětí, tak poznám, jak moc ho vlastně potřebuju.
 K snídani Labužnickou šunku, nebo kýho čerta, zeleninu jako vždy, olivy - černý. Snědla jsem jich nejmíň jeden olivovej háj. A stále mi chutnaj.
 Měla bych začít ty snídaně nějak inovovat. Jenže problém je, že se mi nechce přemýšlet, plánovat a připravovat dopředu. Jsem člověk typu "popadnout a jít", což se s Whole30, potažmo paleo stravou moc neslučuje. Pokud nechcete pořád jen popadávat mrkev a okurku, musíte u toho zkrátka trochu uvažovat.
 Myslím, že už to moje psaní začíná být trochu nudný, je to pořád to samý, míchaný vajíčka, tuňák, zelenina, vajíčka na tvrdo, steak. Nu což, já jsem taky neaspirovala na nějakj food blog a od kdysi tu dokonce visí můj slib, že pokud začnu fotit jídlo, můžete ho po mně házet. Takže alespoň to jsem splnila, fotku jsem žádnou neudělala (kecám, pokusila jsem se zvěčnit, jak jsem Matyldě vykrajovala z banánových palačinek tvary, abych jí nalákala k jídlu, nicméně fotka byla tak ohavná, že jsem po ní ztratila chuť k jídlu na několik dní a to jsem vám teda udělat nechtěla). Mohla bych vám napsat nějakej recept, ale to nejlepší, co jsme asi měli je O. pečená zelenina a to spočívá v tom, že nakrájíte na kostky co doma najdete, hodíte to do remosky a jdete od toho. Pak je taky super zeleninová korma, tu miluju, ale za celý měsíc jsem nebyla schopná jí uvařit.
 Z Amazonu jsem si táhla několikero Kindle knih o paleo vaření, takže typy se mi množí, přesto každý večer stojíme před otázkou - co sakra budeme jíst? Na FB jsem viděla holku které nafotila jídlo, co připravovala pro rodinu. Bylo to asi tříchodový pro osm osob a ještě v několika variantách (včetně paleo). Její komentář zněl, že všechno jde, nebo tak nějak. No, jasně že všechno jde - jenže za jakou cenu? Jako sorry, vařit oběd čtyři hodiny, na to nějak nemám kdy. Ona i ta pitomá večeře nám trvá hodinu, hodinu a půl. A pak se někdo diví, že snídáme vlastně jen míchaný vajíčka - znáte něco rychlejšího? Jasně, měla bych se oprostit od toho,abych dělila jídla na snídaně, obědy a večeře, ale nějak nechápu, kde bych ráno při kmitu do práce našla čas na opékání zeleniny. No, možná bych si mohla ohřát polívku. Možná to zkusím. Pokud jí ovšem uvařím a nesníme jí hned.
 Někdy se mi to zdá tak složitý, že se mi o tom nechce ani přemejšlet. To jsou ty večery, kdy mám chuť na otázku "Co si dáme k jídlu?" odpovědět "nic". Nebo "housky". Nebo "dej si co chceš". Protože vymýšlet Whole30 jídlo, pak ho realizovat... Já vím, ono se to asi zajede, ale po těch 30 dnech máme v arzenálu žalostně málo receptů. Myšleno těch, které jsme schopni používat, protože nám na ně nechybí ingredience a netrvají jedno století. Takže holt musíme sbírat dál.
 Mimochodem, ať si kdo chce co chce říká, hučíme v tom teda za dost peněz. Netuším, jestli by se to dalo nějak osekat, ale jen nákup zeleniny na dva dny mě přijde zhruba na pětistovku. O mase a vajíčkách ani nemluvím. Ale nic jinýho už teda zase nekupujem, to je fakt. Krom věcí pro holky. Každopádně polovina našich příjmů teď plyne místním prodejnám. A to mě bolí!

sobota 23. srpna 2014

Whole30 - den dvacátý osmý

Většinou když vstává O., budí mě vůně slaniny. Dneska mě musel probudit O. A slaninu už měl nachystanou na stole. To jsem ale tvrdě spala. Každopádně je fakt příjemný probudit se a přijít k prostřenýmu stolu. Dokážu si představit, že bych měla někoho, kdo to pro mě bude dělat každej den. S láskou a úsměvem, jak jinak.
 Snídáme míchaný vajíčka (není to snad jasný?!). Ještě pořád je můžem, no problemo. Za ten měsíc jsme snědli tolik vajec, že už začínám kvokat.
 Dneska jsme se s Bíbou rozhodly udělat si pyžamový den. Počasí nám hraje do karet. Já se sice večer budu muset oblíct a vyrazit na první Večerní přástky v krámku, ale do tý doby hodlám být rozhodně v pyžamu. Takže k obživě můžem využít jen to, co je doma. Nad ledničkou dumám a nakonec se rozhoduju pro dýňovou polívku. Rychlé, nenáročné, dobré. Přihazuju k hokaidó trochu celeru, třeba to tam bude poznat. No, je to jak když prdne do Frankrajchu, ale jako pokus dobrý. Dřív jsem si na ní sypala osmaženou cibulku z IKEA (jistě že by domácí byla lepší, ale máme doma dvě plotýnky, dvě, víme?). Vytáhnu cibulku a poté, co vyloučím přítomnost molů, vyloučím i přítomnost cibulky v polívce. Protože v ní je mouka, věřili byste tomu? Proč je v osmažený cibulce mouka? To jsou mi věci. Tak jí zas uklidím, třeba si jí někdy dám. A nebo jí vyhodím, až jí dojde trvanlivost.
  Mimochodem - molí problém. Kuchyňskou linku uklízím asi desetkrát do roka. Všechny potraviny projdu a co se mi jen maličkato nezdá letí do koše. A přesto tu pořád máme molí armádu. Jestli Pánbů a všichni ostatní svatí dají a my se postěhujeme do nového, nepůjde s námi ani kůrčička. Všechno to žrádlo protestně spálím a do novýho si pořídím nový, odmolený. Tak.
  Takže míchaný vajíčka, k obědu hokaido polívka s kokos mlíkem a večeře bude za studena, v krámku na přástkách. Je mi jaksi blbý se tam ukázat s okurkou a rajčetem a cpát to lidem, který si přišli v klidu posedět, tak se prventivně zastavuju v Lidlu a zahajuju frontální útok na sušenky. Občas mrknu na složení, jen tak pro forma, aby se neřeklo a u toho dumám, jestli je budu za čtyři dny jíst. Dala bych si, kdybych měla po Whole30? Nebo bych necítila potřebu? Nebo chuť? Možná, že bych je jedla jen z nudy, to často dělávám. No, nebude to trvat dlouho a poznám to na vlastní pusu. A žaludek.
 Takže v krámku na přástkách jsem vytahovala sušenky, slaný tyčinky a ejhle, on to nikdo nejedl. Vlastně si tam nikdo nedal nic do pusy, krom Cara s kokosákem a Cara bez kokosáku. Vědět to dopředu, nekupovala bych sušenky, který teď budou sedět v krámě v polici, zírat na mě a pokoušet mojí vůli. Ale tak, alespoň jí pocvičím.

čtvrtek 21. srpna 2014

Whole30 - den dvacátý sedmý

 Sama s Bíbou v  práci, to je prostě pohoda. Společně posnídáme nějaký Schinken speck, rajčata a avokádo. Bíba ovšem se snahou tou ukrutně drahou pochoutkou nakrmit kočku, která k nám do krámu infiltrovala. Já dnes začínám týden focení, takže jsem s sebou dotáhla všechny potřebné propriety a slibuju si, že se to toho fakt opřu. Ještěže jsme jeli autem. O. se nad ránem vrátil z koncertu a nevypadal, že by se během dneška dokázal zprovoznit, tak nám náš pohřebák přenechal.
 Jsem velmi příjemně naladěná, práce mi jde od ruky a chutě mě nijak zvlášť neberou. A to si dopřávám to kafe s kokosovým mlíkem, o jehož vlivu na mojí psychickou závislost na  užívání jsem psala. Tak to možná kafem není a jsou to prostě jen nějaký výkyvy.
 Návštěva cukrárny mě nechá zcela chladnou. Na větrník ani nekouknu a banánu v čokoládě si nevšímám. Nemám chuť. Když mi Bíba dáva naoko kousnout lineckýho koláčku, ani se mi nechce k němu čuchat. Jo, dovedu si představit, že kdyby mi tohle vydrželo, zůstala bych u paleo stravy.
 Obědvám tuňáka. Taky se mi ještě nepřejedl. Navíc chutná i Bíbě a já mám tak nějak zafixováno, že je prostě zdravej. Budu muset poprosit tátu, ať nám doporučí kde ho koupit čerstvýho. Jednou nám z něj dělala steaky a byly eňo ňůňo. Myslím, že i O. by si už rybu docela dal. Přeci jen střídat vepře s hovězím, no... Tak asi by to šlo, kdybychom používali větší množství receptů.
 Mimochodem, O. dnes obědval podrážku, kterou jsem z jeho naloženýho masa včera vytvořila. Tak jsem se klepala, jak mi to vyčte, ale říkal, že to bylo prímový. Tak to na tom vaření asi nic není. Ale stejně to nechám na něm. Proč si přidělávat stresy, že.
Večer jedu učit, jen předám Bíbu doma O. a hned vyrážím ku Praze. S O. jsme domluvený, že večeřet nebudeme, on je nacpanej z pozdního oběda a já si něco nezdravě dám v autě. Takže olivy, oříšky a šunčička. Chm, chm. Co mě těší hodně moc je to, že dokážu nesežrat celý balení od všeho, ale s rozvahou se zastavit a říct si "OK, teď už mám dost" a víc nejíst. Ovšem jestli je to stav trvalý, to netuším.
 Posledních pár dní si přijdu navečer unavená. Většinou na mě chodila únava okolo druhý, třetí odpoledne a když jsem to překlepala, tak pohoda, třebas do půlnoci. Teď okolo desátý večer začínám zívat a už toho moc neudělám, spíš jen tak hibernuju. Zvažuju, že bych do týdenního plánu zařadila alespoň jeden den, kdy půjdu programově brzy spát. Asi ideálně s dětma.
 Mimochodem teď je 15:45, Bíba spí a na mě právě padá únava. Asi z toho ticha, koukání do monitoru, nevím. Kdyby už nespala skoro dvě hodiny, šla bych si k ní dát šlofíka. A víte vy co? Půjdu i tak.

PS: jakmile jsem se doplížila do ložnic, otevřela Bíba oko. Tak jsem se s ní alspoň chvíli válela v posteli. Taky dobrý.

středa 20. srpna 2014

Whole30 - dvacet šest

Je neděle, poslední den mého šicího týdne. Matu odjela s babičkou na dovolenou (fňuk) a tak jsme se s Bíbou sbalily a jely do krámku pracovat. A prodávat, když už tam jsme.
 Ráno jsem si udělala vajíčka - míchaný, jak jinak. Ještě pořád je můžu a ani mi nelezou ušima. S sebou jsem si uvařila tři vajíčka a do krabičky připravila zbytek brokonákypu, který je překvapivě dobrej (jo, ten jsem dělala asi v pátek, jak jsem zapomněla napsat blog a pak jsem z toho zapomněla, co že jsem to vlastně vařila). Takže jen stručně - rozsekat brokolici v mixeru na "rýži" dát do ní dvě vajíčka, plechovku rajskýho protlaku (bez cukru, jak jinak) a prolisovat dva stroužky česneku. Nalít buď do zapékací misky, nebo do remosky. No, lití to moc není, spíš to tam člověk tak nakydá. Za půl hodiny je hotovo a může se podávat. Jak to chutná teplý, to netuším, neb jsme nezvládli management dvou kuchařů - já nákyp a O. maso. Nějak se nám to nesešlo a tak nákyp byl studenej. Ale dobrej.
 Dneska mám svatej klid. Jedno dítě není žádný dítě, je to prostě pořád jedno dítě. A to, jakou budete mít pohodu, záleží ponejvíc na jeho nátuře a momentálním stavu. A mě Bíba dneska přála. Je milá, usměvavá, do růžova vyspinkaná. Nic není problém. Sama si vydrží hrát, sama si kreslí, občas mi chodí mačkat odstřih nitě u stroje. Půl hodiny si sama hraje v autě. Další půlhodinu vydrží před cukrárnou pozorovat návštěvníky. Zkrátka se máme báječně.
 Oběd mě nádherně zasytil. Dopřávám si kafíčko a zkouším poprvé ochutnat kokosový mlíko. Čistý, bez ničeho. Je nádherně tučný, jako smetana. A sladký, takový oříškový. Na to bych si rychle zvykla. Kravský jsem nepila nikdy, ble. Ale tohle, to je jiný pošušňáníčko. Jestli ho fakt budu muset z kafe odstranit, tak se picnu.
 K večeři dělám pečenou zeleninu. Do remosky naházím cibuli, hokaido, mrkev, červenou řepu a cuketu a nechám to smažit. Ojovi to většinou pustí šťávu, já mám sucháče, tak musím trochu podlít, abych se tím nezadusila. Kořením směsí na Rattatouille (tak to teda vůbec nevím, jak se píše a jsem líná to hledat). K tomu mi O. naložil maso a dlouze mě instruoval, kterak s ním nakládat. Polovinu toho jsem zapomněla, tak to prostě nějak zkusím. Rozpálená pánev, zprudka zatáhnout po obou stranách, stáhnout plamen a pod pokličkou lehce dusit? Šlo by to? No, bude muset. Když k masu přijdu po dalších třech minutách, zjišťuju, že je na suchu, tak mu tam maličko cmrndnu, Když přijdu za další dvě minuty, objem vodu se asi zečtyřnásobil - že by z masa vytekla šťáva? No asi jo. Potěš koště, to mě O. nepochválí. Sundavám pokličku a odpařuju aby to alespoň nevypadalo, jako když jsem se maso místo opečení snažila uvařit. Ve finále mě mile překvapilo, že se to dá ukousnout. Medium to sice není ani náhodou, je to trochu víc než well done, řekla bych ,ale tak co si budeme povídat, je to můj první pokus. Já, jako jemná žena, totiž maso nevařím, od toho mám doma chlapa. Takže tak, zelenina se mi prostě povedla.
 Jinak se přiznám, že když jsme přijely okolo sedmý s Bíbou domů, měla jsem hlad kombinovaný s chutí a dala jsem si nektarinky, dvě, a oříšky. Kdybych v tu dobu měla večeři na stole, navečeřela bych se. Ale ten time management mi prostě nevychází.

pondělí 18. srpna 2014

Whole30 - den dvacátý pátý

 Mám to na salámu. Čím dál tím víc se mi vkrádá do hlavy, že už to mám vlastně skoro za sebou, už jsem si to dokázala, tak co by se stalo, kdybych si kousek něčeho dala. Vy to nepoznáte, O. to nepozná, Matylda odjela s babičkou na dovolenou (pláču!) a Bíba mě nepráskne.
 Snídám v autě, protože jedu do Prahy nakupovat a potřebuju vyrazit brzy. Mám s sebou minisalámky, který snad neobsahují nic závadnýho, jen prostě nejsou eko bio grass fed. Pak mám rajčátka a olivy. A dvě nektarinky. Popravím to téměř všechno.
 Nakupování mi jde od ruky a tak jsem před polednem doma, kde se chystá loučení s Matu. Jede poprvé s babičkou na týden na dovolenou. Nechce se mi jí pouštět, co když se jí tam někdo bude pošklebovat a já tam nebudu, abych jí řekla, že se může bránit? Co když jí někdo bude nutit do jídla? Co když jí někdo bude brát hračky? Co když se jí po mě bude stýskat?
 Ale zas na druhou stranu... Co když si to skvěle užije? Co když si zahraje hry, který by si se mnou nikdy nezahrála? Co když se naučí spoustu nových věcí?
 Tak jo, zkusím to brát pozitivně. I když Bíba její odjezd oplakala a pořád volala "taky, taky, sa babictou!". Chuděrka. Nejradši bych byla, kdyby mohly být holky spolu. Mám strach, že Matu chytne nějaký manýry a na Bíbu pak bude koukat jako na mimino. No, uvidíme za týden, že jo.
 Po obědě (který bych sice v plánu, leč nedošlo na něj) jsme se s Bíbou sbalily a vyrazily do krámu. O. nám nechal auto, takže se přepravujem vskutku královsky. Chtěla jsem ušít další tílko a začít pracovat na sukni, jenže střih na tílko jsem si zapomněla doma. To mě tak rozhodilo, že jsem vlastně jen lemovala kalhotky - pokusy, které vzniky při tvorbě střihu na mě a mají velikosti 46 a 42 :D Vzhledem k tomu, jak prasácky jsem je olemovala, tak je rozdám nějakým dobrým duším, aby mi alespoň řekly, jestli se to dá nosit. Zítra jih zkusím pár ušít, ale tentokrát si dám vážně záležet.
 O. tu dneska není, ani zítra tu nebude. Já vážně jednou spočítám, kolik nocí z měsíce není doma a pak mě bude litovat každá manželka kamioňáka.Ale vždyť jo, jsou i horší povolání, já vím.
 O., ve své nezměrné lásce, mi naložil maso a asi půl hodiny mi udílel instrukce, kterak s ním naložit. Jelikož mi minulý týden paní na úřadě větu: "nahoru po schodech do prvního patra, zahnout vlevo a druhý dveře," musela opakovat pětkrát, než jsem se chytla, nedělám si sebemenší naděje na kuchařský úspěch. Snad to nebude na uhel. Od včerejška k tomu mám brokolicový nákyp, tak uvidíme, jestli z něj česnek trochu nevyčpěl, v ledničce.
 Co určitě stojí za zmínku je to, že jsem dneska otevřela kokosový mlíko z Makra. A nebesa se rozestoupila! To je taková lahoda! Taková! Klidně bych to Caro pila celý den. A když si navíc představím, jak se zabořím do ušáka v krámku, k ruce si vezmu pletení (nebo knížku). Ách, já se těším na středu!
 A nebo taky na čtvrtek, páč to mi Whole30 končí. A ne, neptejte se mě, ani nevím, jestli to potáhnu ještě dál, abych zkusila počkat na ten příval energie. Nebo jestli už začnu ochutnávat normoš věci.
 Ještě se musím přiznat, že dneska jsem měla hodně namále. Bíba chtěla koupit housku, když jsme byly v krámě. Jenže v cukrárně už z pečiva měli jen pizza housku. Mojí oblíbenou. V nějakým pomatení smyslů jsem koupila dvě, že to Bíba sní. Kdepak, kousla si dvakrát a pak si vzala celozrnný rohlík. A ta houska tam tak smutně ležela. Cela opuštěná. No, udržela jsem se, ale abych pravdu řekla, ani neví, díky čemu.

neděle 17. srpna 2014

Whole30 - den dvacátý čtvrtý

 Pátek, pracovní svátek. Nebo malá sobota. Naštěstí svojí práci miluju a až k ní budu v dochozí vzdálenosti, bude to úplně dokonalý. Takhle zase musím vytáhnout vozíček, naložit a tradá.
 Původně jsem si myslela, že čím blíž budu konci, tím snazší to bude. Není. Mám tendence podvádět. Mám tendence říkat si, že už jsem to vlastně skoro dokázala, že už se nic nestane. Je to divný. Zvažuju, jestli jsem někde udělala nějakou dietetickou chybu, protože třeba před týdnem mi přišlo odolávání jako úplně samozřejmá věc. Nedělalo mi problém. Nebo si to idealizuju? Ne, ještě v pondělí, jsem byla úplně v pohodě a dneska si v cukrárně u větrníků utírám sliny.
 Ani nevím, co jsem jedla (píšu později, ehm). Prostě celý můj dojem z tohohle dne je, že to chci všechno porušit a dát si větrník. A k večeři brambůrky, místo jídla. Chybí mi odměňování, chybí mi jíst v atě za jízdy. Chybí mi dát si po nákupu tyčinku, nebo alespoň nektarinku.
 A teď jsem asi kápla na jádro pudla - mohlo by to být kafem? Kafe s kokosovým mlíkem co jsem pila dřív bylo dobrý, ráda jsem si ho dala. Ale s mlíkem z Makra je prostě boží. Dávám si ho fakt s radostí, třepu se na něj a vychutnávám si ho. Je možný, že si ho servíruju za odměnu a tak se mi zase nastartovala psychická závislost na jídle? No to potěš koště. To by znamenalo, že zítra bych si to kafe neměla dát, abych to ozkoušela, co? No to se mi teda vůbec, ale vůbec nechce.
 (Btw to zítra neozkouším, protože zítra není sobota, ale pondělí, jelikož to píšu později. Takže nejdřív ozkoušet to budu moct v pondělí, zamotaný, co?)
 Vím, že pít kafe bez mlíka není těžký, ale já ho mám tak ráda! Ach jo, asi je to fakt závislost. No potěš. Co teď s tím mlíkem budu dělat?

sobota 16. srpna 2014

Whole30 - den dvacátý třetí

 Ráno snídáme míchaný vajíčka. Už je z toho snad zvyk. Občas to prohodíme za vajíčka na tvrdo. Jasně že by bylo hezký zakousnout si po ránu nějaký jiný jídlo, třeba takový obědový, ale kdo by ho asi tak udělal? Tohle je prostě vděčná rychlovka a dokud se nám nepřejí, nejspíš u ní zůstanem.
 Plánuju s dětma výlet do Prahy. Nic extra úžasnýho, musím si zařídit účet ve Fio bance, abych mohla přijímat platby ze Slovenska, nějak se mi tam množí zákazníci. Nemůžu se dočkat, dvě děti v bance, to bude paráda. Možná bych si měla alespoň vzít boty, by nás nevyvedli rovnou.
 Bíba usíná v autě, jak jinak než pět minut před cílem. Holedbám se, jak toho spavce v pohodě přeložíme do kočáru a bude spát dál. Překládáme. Otvírá oči. Syčím na ní ať spí. Nespí. Já mám zkaženou náladu, páč jsem si myslela, že spát bude. Taková konina, ale nemůžu se toho zbavit. Neřeknu, kdyby třeba byla nepříjemná, protivná, ale ono ne, je to milý dítě a já jsem přesto naštvaná. Někdy se nechápu vůbec. Někdy jenom trochu.
 Na poště vyzvedáváme ověřený živnosťák a pak už se vydáváme hledat banku. Úspěšně jí nacházíme. Nakonec to vevnitř není vůbec tak strašný, jak jsem si malovala, až na jedno drobný přerušení, kdy jsem musela vyběhnout vena  dát Bíbu nad kanálek, jsme to zvládly dobře. Nebo se mi to aspoň zdá, možná pan úředník viděl naše chování jinak. Možná se u nich pořád někdo na něco neptá. Možná u nich batolata nezkouší balancovat na židlích. Možná se u nich nikdo nevzteká, že mu nejdou sundat ponožky. Jo a ověřený živnosťák jsme nepotřebovaly, chm.
 V rámci pozitivního naladění z posledních dní jsem krutě podcenila přípravu. Vždyť oběd si někde koupím, ne?  Nějak jsem zapomněla, že Smíchov je nabitej Whole30 jídelnama a všichni se můžou přerazit, aby mi prodali něco zdravýho k snědku. V Dianě si kupuju mix kešu a lískáčů a vedle u Řeka olivy. Za 14 kaček deset deka, skvělá cena. Bodejť by taky ne, jsou pěkně hnusný. Trpký, přesolený, brrr. Zvládla jsem sníst asi čtyři, zbytek jsem odvezla domů s tím, že je zkusím dát do salátu. Nezkusím, rovnou je vyhodím, nebudu si kazit salát.
 Domů se kodrcáme vlakem, což je vlastně docela pohoda. Dokonce mi i někdo pomohl do schodů s kočárem, milé překvapení. Asi to bylo za to, že jsem minutu předtím do schodů vynesla jedné paní tašku.
 Večeříme opět specialitku pana O., i když bohužel hodně pozdě. Ať se snažíme jak se snažíme, večeře před jedenáctou je u nás prostě utopie. Jak to safra máme udělat? Většinou oba přicházíme domů okolo šesté, jeden odfrkává, druhý se stará o děti a pak následuje uspávačka, která někdy končí sice v osm, ale někdy taky v deset. A pak teprve následuje příprava večeře. Vzhledem k tomu, že uspávám já, občas O. připraví večeři když jsem u dětí a pak zbývá jen jí dodělat, ale i tak, v šest večeřet prostě asi nebudem. Nejspíš nikdy.
 Jinak se cítím normálně. Nezažívám žádné hypersuper euforické stavy. Dokonce zvažuju, že ve skupniě na FB udělám průzkum, jestli existuje někdo, na koho ten energetickej boom vůbec nepřišel. Nerada bych zjistila, že jsem první.

pátek 15. srpna 2014

Whole30 - den dvacátýdruhý

Středa, středa, můj zamilovaný den. Můj den plný pracovního naplnění. Den, kdy se toho dá stihnout tolik že si přijdu jako doopravdy funkční člověk, ne jako neschopa, co si ani kafe vypít nezvládne. Prostě můj, můj den.
 Snídani si nechávám až do práce, předtím si většinou zajedu nakoupit, abych měla nějakou čerstvou zeleninu. Dneska s vajíčkem a sušenou šunkou, která nemá cukr, glutamát a ani moc dalších ohavností. Mňam. Sušenou šunku mám fakt moc ráda a to, že jsem jí objevila mě navýsost potěšilo. K tomu jedno vajíčko natvrdo a tuky podpořím olivama, protože avokádo ráno neměli. Všechno to na prkýnku doplním zeleninou a můžu to spucovat.
 František, stanouc ve dvěřích, se tomu množství diví a láká mě na toustík, který si doma udělal. Tybrďo, tousty! Kalorický bomby pana O., který na ně dávkuje máslo i zvrchu, aby se nepřilepily na toustovač. A aby byly stokrát dobrý. Pevně doufám, že tyhle dobroty mi nic dělat nebudou.
 Jinak pokračuju ve svým ovocno oříškovým experimentu. Je to jasný, nafukujou mě oříšky, pokud je jich víc. Když si dám po jídle jednu malou hrstičku, je to ok, Pokud bych si dala dvě, je to moc. možná i tím, jak jsou oříšky sytý a já je vlastně docpu až po jídle. No, budu se v nich muset omezit.
 K obědu avokádo, květákovou rýži od včera a zbytek vajíček. Plus zelenina, jak jinak. Dobrý, ale zas jím dlouho. Jasný, spěchat se nemá, ale když oběd končím okolo půl čtvrtý, je tu asi něco divně, že jo.
 Večer jsem měla učit, což ovšem odpadlo a jelikož se mi nechce přijít o vyškemraný čas, vyrážím na nákupy. IKEA - Makro, toť můj cíl. No, roztočím to pořádně. Ani vám snad nebudu líčit, jak jsem v Makru musela z peněženky vysypat opravdu poslední korunu, abych to mohla zaplatit. Stáli při mě všichni svatí. Chtěla jsem ulovit i nějakou rybu, ale jednak mi chyběly peníze, druhak tomu nerozumím a mohli by mi prodat třeba kus podrážky a za třetí mi byla strašná zima, protože jsem vyrazila bosa. A co teprv výlet do mrazáku pro maso! Přehodila jsem si přes sebe tu jejich vestičku, ale než jsem zjistila, kolik který býk vlastně váží, měla jsem na nohou rampouchy. Dál než k hovězímu jsem se nedostala, to by mě museli odsekat. Ale jinak to nakupování fakt zbožňuju. Asi s tím má co do činění, že jsem bez dětí.
 K večeři jsme měli snídani - vajíčka se slaninou. Ještě pořád se mi nepřejedly, zajímavý.

Whole30 - Den dvacátý první

 Ráno vstávám za kuropění. I když bych si teoreticky mohla poležet, myšlenky mi v hlavě lítají a já musím prostě z pelechu ven ještě před sedmou. Pozitivní je to, že snídaně je uvařená a já se nemusím o nic-nic-nic starat. Krom dvou dětí, teda.
 Snídáme banánový lívance s domácí marmeládou. Jsou lehounký a určitě bych jich snědla klidně mísu, kdybych si pečlivě neodměřila porci a pak si neřekla dost. Když jsem je dělala poprvé, ještě jako palačinky, nijak extra mi nechutnaly, Banán byl cítit prostě hodně. Tak jsem upravila poměr a tentokrát to nebylo 1:1 ale 1:2 ve prospěch vajíček. Pořád jsou křehký a hodně se trhaj, ale chuť je jemnější. S tou broskvovou marmeládou byly fakt k sežrání. Jen Bíba jich snědla asi šest.
 Čeká nás den doma, nic domluvenýho nemáme. Původně jsme chtěly vyrazit na koupák, ale počasí láká spíš ke shánění rukavic. Vystrčíme teda nos jen na nákup, protože mi došlo kokosový mlíko a já bych si ho tak dala v Caru (což je "kafe" pro těhotný a kojící, kdyby někdo nevěděl).
 K obědu vařím. I pro O., což je zcela výjimečné. Dělám květákovou rýži, moje poprvé. Taky jsem poprvé zkusila cibuli rozsekat v mixeru, místo krájení. Je teda extradrobný a na opečení to není ideální, ale jako šetřič práce výborný. Tu samou pomstu provedu i květáku a mrkvi a pak to všechno osmahnu a podusím na pánvi. Přijde mi to výtečný. O. to přijde hnusný. A pak si vyber. Kdybych mu k tomu kydla kus masa s omáčkou, tak by to asi snědl, ale takhle samotný to radši vrátí na pánev. Bíbě docela chutná, v závěru zkouším přidat trochu kokosovýho mlíka, fajnový, i když poněkud kokosový, že. Zas to nemůžu lejt do všeho, to by bylo fakt na jedno brdo.
 Večeře se ujímá O., což bylo nejlepší rozhodnutí dnešního dne. Ani vám nepopíšu co a jak přesně dělal, nicméně do toho zapojil vepřový, batáty, cuketu, mrkev, remosku a ještě něco a vzešlo z toho fakt lahodný jídlo, že jsem se musela hlídat, abych si nešla přidat.
 Batáty mám čím dál radši. Po mojí batátový haši byl tohle nevídanej úspěch. Myslím, že si u nás najdou místo nastálo.
 Večer objevuju použitý nektarinky, tak je házím do hrnce s jedním jablkem a tvořím nektarinkovou marmeládu. Jen se ty mrchy blbě loupu, dala jsem asi desetinu jedný a pak jsem usoudila, že bych zešedivěla. Nakrájela jsem je teda i se slupkou a spoléhala jsem na to, že až jim bude vedro, samy se v hrnci svlíknou. No, jen některý, ostatní byly asi stydlivý, tak si slupku nechaly. Naštěstí se její konzistence proměnila na hodně rozpadavou, tak to není žádná trága. Sklenice zavíčkována, obrácena dnem vzhůru. Tuhle plánuju nesežrat, ale nechat pro výzkumné účely.

 Jinak už nejsem tak unavená, už v pohodě. Enormní boom energie se nekoná, ale to se asi není moc co divit, když je člověk pět let se spánkem ve skluzu.
 A ještě jednu novinku mám, dočetla jsem Jídlo na prvním místě - to brzo, že? Nezjistila jsem, že bych prováděla nějaký fatální nesrovnalosti, jen jsem si trošku udělala jasno ve velikosti porcí. Fakt začínám pocit, že tohle by mohl být trvale udržitelný stav, i když se to na začátku zdálo nemožný. Nedělám si iluze, že já budu ta hvězda, která neujede a nesklouzne ke starým návykům, ale vím, že teď už to prostě půjde snadno vrátit, pokud budu chtít.
 Zjišťuju, že mám dost problém s ovocem a s oříšky. U obojího nemám stopku. Kdybych tu měla mísu meruněk, sním jich klidně patnáct a ani se nad tím nepozastavím. Snažím se tedy obojí si dopřávat na závěr jídla, v přesně odměřeném množství. A taky se snažím maximálně si to vychutnat, nespolknout to jen tak mezi řečí, prostě fakt vědomě. Ale je to fuška, řeknu vám.

čtvrtek 14. srpna 2014

Tenhle týden... šiju!

 Jojo, pozdě ale přece, nicméně, tenhle týden se vrhám na šití. Nedělám si iluze, že bych dodělala nějaký resty, na to bude určený týden kostlivců, ale je pár věcí, které chci a které jsem dokonce ještě ani nezačala! Třeba udělat si konečně střih na halenku, ze kterého pak můžu odvodit vršek šatů. Ušít si dlouhatánský tílko a mít na něj střih, abych to mohla kdykoliv zopakovat. Rozšířit svojí zásobu kalhotek. No a pak taky ušít něco neplánovanýho.
 Takže oprášit stroje, zasednou, posbírat nitě, znovu zasednout, sebrat rozsypaný špendlíky a zasednout už definitivně. Jupí!
 Kdo šije se mnou, nešije proti mě a ještě bude mít krásný pocit z odvedené práce. Tak pojďte a šijte taky ;)

středa 13. srpna 2014

Whole30 - den dvacátý

 Není nad to probudit se a zjistit, že venku je jednolitá šeď, ze které crčí provazce deště. Obzvlášť když víte, že za necelou hodinu musíte za kolo zapřáhnout 50 kilo štěstí a odjet s tím do vedlejší vesnice. Za druhý auto bych vraždila, fakt.
 Dětem se ráno zřejmě taky nevyvedlo, protože sotva jsme vyšly za branku, začalo "ma-ha-mííííí, ona mi to bere!" a "ma-ha-mííííí, ona mi to dáááá-vááá!" a tak podobně, v nekonečných variacích. Matylda mi důležitě onámila, že do kaluží musí chodit opatrně a žádný skákání, jelikož sice mají holinky, ale k nim nemají nepromoky, pouze legíny. Takže když se za půl minuty ozvalo "bééééééééééé, já mám mokjo v holinkááááách!" zrovna od Matyldy, začalo mi cukat oko. Místo chápajícího a respektujícího přístupu jsem zvládla jen syčet. No, nic pěknýho, fakt.
 Jinak, ačkoliv se za deště jízdní vlastnosti na silnici mění, rozhodně se nemění v můj prospěch. Přijde mi, že to zkrátka nejede. Do toho slalom mezi slimákama, což v případě, že máte čtyři kola, která vůbec nejsou za sebou, získává úplně nový rozměr. No prostě parádní ranní jízda. Vůbec se nedivím, že jsem z toho dostala hlad už v půl devátý. Když jsem na závěr přejíždělo po mokrém pískovém chodníčku, uznala jsem, že těžší jízda snad už může být jen tehdy, jestliže máte kolo ze suchého zipu a jedete po koberci.
 V krámě jsem pak hlad zahnala plechovkou tuňáka, vajíčkem na tvrdo a olivama. Tuková bomba. Tučnější snídani bych už mohla mít jen kdybych zakusovala máslo a zapíjela to oliváčem.
 Mimochodem v sobotu, což je den osmnáct, jsem poprvé pocítila chuť na určitou potravinu. Ne ve smyslu "hm, dala bych si kobihu", ale takovou tu, jak tu chuť vážně cítíte v puse. Naštěstí to byla chuť na kafe s kokosovým mlíkem, tak to se dá docela dobře zvládnout. Ani jsem si ho pak nedala, když jsem dorazila dom, nejspíš mě to přešlo. A nebo jsem na to zapomněla.
 K obědu jsem měla tuňáka. Bez vajíčka. Ještě že dnes O. přijede a začnem zase normálně vařit. Už to je totiž trochu nuda. Když vejdu do zeleniny a rozhlídnu se, prakticky neexistuje potravina, kterou bych neměla dnes, nejvíc včera. Nuda.
 Po včerejším břišním dobrodružství, které bylo nejspíš způsobeno švestkami zkonzumovanými po osmé večer (byly jen tři, mrchy!) si dávám dneska bezovocný den. Fakt mě zajímá, jestli se budu cítit líp, jestli se nenafouknu. Ono totiž prý to ovoce v břiše kvasí, chm. To asi taky nebude to pravý ořechový.
 Nejsem unavená. Nevím, jestli fakt nejsem unavená, nebo jestli jsem si jen nevšimla, protože jsem 90% času něco dělala a když jsem to zrovna nedělala, tak jsem rovnala do latě děti, což zrovna dnes bylo tak vyčerpávající, že bych únavu dozajista pocítit měla.
 A co víc, dnes nemám tendenci nic ujídat. A to i přesto, že v krámě mám pytlík s lískovými oříšky. I když oběd mám zase trochu roztažný, vlastně mi trvá i víc než hodinu, než se najím. Asi by to chtělo scuknout, nebo holt utnout.
 Jo a po včerejším břichabolu si docela dobře dokážu představit, že si někdo řekne "jo, tak kvůli tomuhle si ten lepek už prostě nikdy nedám". Jsem zvědavá, jak to bude u mě. Finišuju už za deset dní! Už za jedenáct si dám kousek mýho milovanýho Ciaciocavalla. Mňam.

Večerní nákup je klasikou - stojím ztracená mezi zeleninou a dumám, co asi tak budem jíst. Na dnešek vepřové a fazolky, na zítra co dům dá? Kupuju patizon, dýni, hokaidó. Snad mi strýček Google poradí, co z toho. A konečně už musím do toho Makra, protože mi dochází kokosový mlíko. A při návratu z nákupu jsem rozmašírovala banány, tak si hned stoupám k plotně a smažím lívance na zítřek. A jelikož tu byly i nějaký oválený broskve, prdnu je na vedlejší plotýnku (čímž jsem zabrala celou naší kuchyň) a dělám z nich marmeládu. A to prostě jen tak, že je rozvařím, odpařím a naliju do sklenic. Je toho žalostně málo, ale zase je to tutti frutti bio. Škoda, že to sežereme zítra k těm lívancům a neukáže se, jestli to je opravdu zavařený, nebo jestli by to do týdne zplesnivělo. Asi zkusím nakoupit nějaký pokusný suroviny a zopakovat to. Nepřebývá vám ovoce?

Whole 30 - den devatenáctý

 Ani se mi nechce věřit, že se blížím poslední třetině. Uteklo to vážně rychle.
 Je neděle, ráno bych si mohla poležet, kdybych ovšem neměla děti, že. Tedy alespoň to jedno, který je přítomno, druhý zůstalo na oslavnosti spát s babičkou ve stanu. Ráno nemám hlad, už si na to zvykám. Neměla jsem ho vlastně nikdy, ani jako malá jsem nesnídala. Dostavil se jen ve chvílích, kdy to bylo potřeba - buď extrémní zatížení, nebo kojení. To jsem pak slupla ke snídani tři rohlíky jako nic a pořád jsem měla tajli. Jenže už dávno nekojím tak vydatně, aby na to byla potřeba takováhle snídanička. Tělo to ví, jen do mozku to ještě nedoběhlo. A tak si snídani posouvám na desátou. Doumlouváme se s kamarádkou na výlet do Radotína na nový koupák.
 Její spící dítě a moje spící dítě nám ovšem trochu kříží plány. Její spí spořádaně v posteli, ale to moje! nejdřív mi usnulo cestou v autě, i když jsem ho přemlouvala, ať to nedělá. No budiž, zaparkovala jsem a nechala jí dospat. M. stejně ještě nebyla na cestě, tak nebylo kam spěchat. Pak se probudila, ufňukaná, naštvaná, vůbec ne pěkně naložená. Vyndám jí ze sedačky, na chodník pokládám deku, aby si měla na co sednout, než připravím tašky. Jak byla rozespalá, tak se motá jak opilec a ještě by tam někde upadla, radši jí pěkně posadím. Otočím se, jdu pro tašku. Otočím se zase zpátky a co nevidím? Bíba aspiruje na bezdomovce:


 Takhle si tam to moje nebože ustlalo a spalo další třičtvrtě hodinu, než mě vysvobodila M. s golfkama. Bíba přesunuta pokračovala ve spaní a dala si dalších 40 minut. Neuvěřitelné, konečně mám spavý dítě! Dočkala jsem se dřív, než v pubertě.
 Na koupáku bylo skvěle, deka hned vedle senzačních palačinek mě sice trochu lákala z cesty, ale už jsem tak vycvičená, že mě to vlastně ani nenapadne. Nedaleký Fresh truck nabízel mladé kokosy, chtěla jsem si dát čerstvé mlíčko, ale nějak jsem to s Bíbou nestíhala. Musely jsme se poměrně brzy sbalit a vyrazit zpět, jelikož jsem jela ještě do Prahy učit. Takže i svoje vajca na tvrdo s easy guacamole (jo, jen avokádo, nasekaný rajčátka a pár kapek citronu) jsem spolykala v letu.

 Odpoledne v autě si uvědomuju několikero věcí:
 - takový to chvění v žaludku, co si myslíte, že je strach, nakonec vůbec strach být nemusí. To může být potvrzení toho, že děláte správnou věc
 - včera jsem nebyla unavená
 - dneska nejsem unavená (teda, teď už jsem, ale je taky skoro půlnoc)
 - buď ovoce, nebo oříšky mi nafukujou břicho, fakt
 - pokud si dám jídlo kolo pátý, šestý, tak doopravdy nepotřebuju večeřet
 - dneska je nejsilnější úplněk, čas vyslovit svoje přání

Tak nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že by unavený stavy mohly pomalu přecházet. Uvidíme zítra v krámě, tam dojde na lámání chleba. Protože tam člověk nemusí nic extra dělat, když se mu nechce (teda odpoledne, dopoledne makám jak kůň), takže je super čas na nudu a únavu. A teď už to jdu zaspat, ať mám na to zítřejší šlapání na kole dost sil.


Jak jsem se věnovala dětem...

Tak snažila jsem se, to se zase musí nechat. Sice jsem toho měla v plánu o dost víc, ale i když odstraním všechny ostatní aktivity, nestane se den nafukovacím.
 Ale mám ze sebe dobrý pocit. O víkendu už jsem se trochu flákala, ale od toho koneckonců víkendy jsou.
 Jako první věc jsem se hecla a odevzdala dětem super šanon, který jsem si koupila minulý týden v Lidlu.
Úlovek z Lidlu
 Vědět, že se do tohohle pustím koupila bych rovnou dvoje balení, páč jedno je mi samozřejmě málo, když jsem jim druhý postoupila (jo, byly balený po dvou). V něm ode dneška budeme s sebou nosit zábavu, aby se dítka mohla náležitě vzdělávat formou hry a tišila svoje projevy ve veřejných i jiných prostorech.
 Velký ohlas měly grafomotorické listy, které jsem zalaminovala, abych šetřila prostředí, protože po jednom náletu Bíby bychom s nima mohly tak akorát zatopit. Tahle k tomu mají fixy na whiteboard a já to pak umyju buď vlhčeným ubrouskem (díky za typ, dámy), nebo (ehm) odlakovačem na nehty. Za trochu znepokojující považuju to, že vlhčeným ubrouskem na dětské prdelky fixy umýt lze, zatímco vlhčeným ubrouskem určeným k čištění toalet nelze. Nicméně, pokud to tam máte dýl, musíte prostě sáhnout po silnějším kalibru. Taky už se na mě v drogerii koukají jako na pěknou modelínu.
Někdo dokresluje, někdo vybarvuje
Máme nějaký početní úkoly, ale ty už asi brzy převezme Bíba, na Matyldu je o už moc jednoduché.
Vybarvi, zakroužkuj podle teček

 Máme spoustu, spoustu kartiček na globální čtení, najdete je tady (asi v polovině stránky). A tady jsou stránky, kde byly kartičky vyrobeny a kde i vy si můžete udělat pracovní listy či jiné vychytávky.


 S písmenkama si Matu už docela vyhraje. Buď se snaží si je řadit sama, podle toho, jak je ve slově slyší, nebo mě poprosí, ať jí je seřadím a pak je opisuje - na tabuli, na chodník, na papír, na dveře.
Máme tady jednu super stínovku, která je určená pro Bíbu, ale zatím jí ještě nedává na 100%, zvládá jen ty nejsnáz poznatelné tvary. Bohužel si teď nemůžu vzpomenout, kde jsem je uhnala.
Stínovka obličeje
A na závěr mám jednu chlubivou. Fotku sice nemám, protože jsme nechaly tuhle stínovku nejspíš v krámě, ale je to mnou vytvořené Minnie stínové pexeso. Dělala jsem ho pro naše holky a pro neteř, která slavila narozeniny. Samozřejmě že tahle sofistikovaná hračka byla zastíněna plastovou oblíkací panenkou, ale to moje nadšení nezmenšilo a hodlám v tom pokračovat i nadále. Zase jsem ho rozstříhala na kartičky a zalaminovala, abych zvýšila životnost. Hledání stínů je super a u Minnie je to docela složitý, takže to zaujme i Matyldu.
 A tady už jí máte, je dělaná v PictoSelectoru, což je výborný program, jehož prozkoumání všem vřele doporučuju, obzvlášť jestli vás baví takový ty věcičky jako rozvrhy pro děti a podobně ;)
Minnie stínovka
Kartičky Minnie

Kartičky stíny
 No a protože z obrázků možná nic nevytřískáte, stáhnout v PDFku si jí můžete tady. Doufám, že si s ní náležitě užijete a hlavně, že mě pochválíte, protože nahrát sem nějaký soubor to je pro mě vždycky horší než maturita.

pondělí 11. srpna 2014

Whole30 - den osmnáctý

 Ráno nemám hlad. Čekám, až se probudí O. a společně si dáme domácí vajíčka, co jsem dostala darem. Spolu s příslibem, že mě je naučí v Řevnicích kupovat. A budeme mít domácí, bez razítka. Juch.
 Dělám je nudně, se slaninou, opečenou cibulkou a osmahlýma rajčátkama. Jsou vynikající. Ty by ovšem byly vynikající, i kdybych na ně nasypala skelnou drť, že jo.
 Dneska mě čeká zkouška. Oslava narozenin. I když jsem si poměrně jistá, že po zakázaných potravinách nesáhnu, mám strach, jestli se udržím neoždibovat zeleninu. Tuhle rajčátko, támhle mrkvička a nakonec vagon. Už když se O. vrátí z nákupu a vyndavá z igelitky dva odporně chemicky růžový donuty, který si holky poručili, sliny mi kapou až na zem. Když si je potom v autě rozlomí a prostor se naplní vůní koblih, mám co dělat, abych si neolízla prsty, páč jsem jim je podávala dozadu. A když se za pár vteřin zezadu ozve: "Víš maminko já to teď nechci, mě to asi moc nechutná," dělá už můj mozek veletoče.
 Na oslavě pak tisíc a jedna pochoutka. Slaninový dip k zelenině. Sýrové oplatky. Hermelín, korbáčky, salámky. Nivová pomazánka na čerstvém chlebu. Dort ve tvaru Mickey Mouse s marcipánovou polevou. Šneci z listovýho těsta. Párky v županu.
 Můj život se smrsknul na kus žvance. Když už sakra přijde ten nával energie a konec chuti sežrat cokoliv, co je do vzdálenosti deseti metrů? Nikdy bych o sobě nevěřila, jak moc jsem prožraná, fakt.
 Ještě ke všemu po prvotní zdravotní euforii, kdy jsem cítila nějakou energii a měla jsem krásné ploché bříško, mám teď pocit, že jsem snad na dně jámy. Břicho mám nafouklý, i když si nejsem vědomá nějakých jídelních prohřešků, energie pomálu. Stává se ze mě zoufalec. Dokonce takovej, že jsem si dneska hledala recept na větrníky! Ts, ts, ts.
Na oslavě se ostatní trochu podivujou mým stravovacím výstřelků, ale ne zas nějak extra. Jsou zřejmě zvyklý na větší excesy. Padne pár hlášek typu "prosimtě, co ty chceš jako hubnout? Vždyť jsi jak za groš kudla," a podobně, ale to jsem tak nějak očekávala.
 S jídlem odolávám, až je mi to samotný divný. Okolo pátý se pustím do nakrájené zeleniny a označím to za svůj oběd. Pravda, že se nenajím nijak extra rychle, neustálý odbíhání za jedním, nebo za druhým dítětem to poněkud protahuje, ale to už je holt ten nešvar mateřství.
 Takže jsem to nakonec zvládla. A udržela jsem se i tehdy, když mi dítě v autě ze zadní sedačky podalo šneka, mýho zamilovanýho šneka se sýrem a vytuhlo. Byla jsem úplně beze svědků, mohla jsem dělat cokoliv. A tak jsem milého šneka vzala a hodila z okna ptáčkům. Snad si na něm pochutnala nějaká bytost, která není na whole30.

neděle 10. srpna 2014

Whole 30 - den sedmnáctý

 Nakonec jsem se včera navečeřela. Problém je ten, že od čtvrtka je O. pryč, takže nějaký plánování jídelníčku - pfííí, jako by vyletělo do vzduchu,. Když jsem sama, moje tendence zanedbávat se rostou. A O. se vrátí až v pondělí nad ránem (jo, bude tu na skok v sobotu ráno, takže snídani mám už naplánovanou). Co budu tedy čtyři dny jíst, netuším.
 Včera jsem dělala smaženky - tedy bez chleba, hořčice a kyselý okurky. A vůbec mi nevyšly jako ty vlhký, hutný dobroty, co prodávají za 14,- kaček v lahůdkách u pultu. Byly nějaký prapodivně nadýchaný a lehký. Asi se to musí umět. A nebo to dělá ta strouhanka, která byla v každým receptu, co jsem našla a kterou jsem jaksi musela vynechat. Chytře jsem jich udělala víc, aby i zůstaly na snídani a tak jsem si v práci ráno pochutnala na smaženkách, zelenině a avokádu. Jelikož se snažím hlídat pocit sytosti, ani jsem to nedojela a nechala jsem kus na oběd. K tomu tuňák, klasika.
 Odpoledne se mi povedlo na poslední chvíli urvat v zelenině brokolici a květák, prakticky jsem paní strčila nohu do dveří, když zamykala a odvolávala jsem se na dvě hladová nebožata (a rozhodně jsem jí nepovídala, že jedno je živo ze vzduchu a druhýmu je zas celkem fuk, co jí). Z jednoho bude polívka a druhý hodlám používat na zahušťování. Normálně nezahušťujem moukou, ale omáčky třebas smetanou a tak. A teď jsme docela v úzkých, tak zkusíme květákový pyré. Nebo se rozšoupnu a objednám tapiokovou mouku.
 Večer jsem uvařila brokolicovou, ale byla fakt řídká, moc řídká. Nakonec jsem do ní musela klepnout vejce, jinak bych to snad ani nemohla považovat za jídlo. A další den je za mnou, he.

sobota 9. srpna 2014

Whole 30 - den šestnáctý

Jsem unavená. UNAVENÁ. U-NA-VE-NÁ. Ráno mě O. nechá dospat a budí mě snídaní. Narozdíl od mě má i nějaké jídelní estetické cítění, takže to na talířích překrásně narovnané. Hlavně to udělá. Mňam. Klasicky míchaný vajíčka, ještě se nepřejedly. Snídáme v deset, což bych řekla, že je u nás taková norma, dřív já hlad vůbec nemám, asi kvůli těm pozdním večeřím.
 Jsem rozhodnutá, že ode dneška si už nepovolím ani jeden oříšek, pokud mezi jídlama nebudu vyloženě padat na hubu. Po snídani se hned klidím na fyzioterapii, kde se to díky přítomným dětem, dostává do úplně jiné dimenze. Bětuška se záhy učí ovládat polohovací lehátko, takže pak jezdím pořád nahoru a dolů a nahoru a dolů a... Ale jinak jsou tam holky vcelku hodný.
 Cestou domu zapomínám kabelku. V půli cesty. No stalo se vám to někdy? Dala jsem Bětušku čůrat, odložila jsem svojí zelenou kabelku na trávu a pak jsem klidně odešla bez ní. Naštěstí jsem si asi po sto metrech představila, jak budu platit v cukrárně za frgál, který měly holky slíbený a na milou opuštěnou kabelku jsem si vzpomněla. Tak jsem si dala trochu poklusu.
 Po návratu dělám holkám oběd. Sebe vynechávám, mám v plánu dát Bíbu spát, tak se chci najíst až potom, za klidu. Po obědě si dávají koláč a pohádku a Bíba je nějaká podezřele živá. Ach jo.
 Mezitím na FB čtu příspěvek holky, která dokonce nejí třikrát denně, ale jen dvakrát! Oči mi padají z důlků. Jedno jídlo okolo jedenácté a druhé okolo šesté večer. Fíha. Jelikož jsem hlava otevřená, neklepu si hned na čelo, ale seriozně to proberu odshora i odspoda. Ono nakonec proč ne, když necítí hlad, že jo? To já bych teda hlad měla. Chm, měla? Mám teď hlad na oběd? No, ne úplně, ale protože mám jíst tři jídla denně, tak si prostě něco udělám. Nebo udělala bych, kdybych nečetla ten příspěvek. Já totiž nevím, kdy mám hlad! Na začátku Whole30 jsem to tak měla, ale teď už jsem žila s pocitem, že už je to v pohodě, že to poznám. A ono ne, podívejme se na to. Vlastně jsem celou tu dobu jedla povinně na tři jídla a hlad jsem měla jen málokrát. Jednou jsem jedla, protože už jsem musela odejít z domu. Jindy zas proto, že měl hlad O. Potřetí, protože jsem věděla, že hlad za chvíli dostanu. No to jsou mi věci. Takže dneska jsem rozhodnutá počkat dokud hlad mít nebudu. A basta. Jen teda ta chuť! To uzobávání! Ty oříšky se na mě na lince úplně smějou. Dokonce tam mám svoje zamilovaný lněný raw placičky, který sice nejsou top Whole30, ale s přimhouřeným okem by se daly (je v nich sušený ovoce a semínka, no). A ne a ne a ne.
 Nejlíp, kdybych to mohla zaspat, jenže proti tomu by tady asi někdo protestovat.

 Je večer, děti jsou v postelích. Drobný pocit hladu jsem zakusila okolo půl šesté, ale než jsem se zvedla a šla s tím něco dělat, tak zmizel. Dětem jsem vařila bramborový šišky a tiše jsem do těsta plakala, proč jsem si na takovou dobrotu nevzpomněla před touhle pitomou dietou. Vždyť já je neměla nejmíň rok! A co teprv krupicovou kaši? Ach můj bože. Ale nějaká podivná síla mě drží a tak jsem si ani ruce od těsta neoblízla. Teď je půl devátý a já jsem měla dnes jenom jedno jídlo - v deset - a stále nemám hlad. Nevím, jestli to mám teda nechat na ráno a nebo si raději něco dát, abych se v noci hlady neprobudila. Nevím, ach nevím.
 Jo a kdyby Vás to náhodou zajímalo, tak vážím přesně 55 kg. Úplně stejně, jako na začátku. A to už jsem, prosím, měla dvě kila dole! Dumám, jestli jsem včera neudělala nějaký stravovací renonc, ale na nic nepřicházím. Metr jsem do ruky radši ani nebrala, protože bych ho taky mohla vzteky rozkousat.

Whole30 - den patnáctý

 Tak jsem se pomalu přehoupla do druhý poloviny. Neuvěřitelný. A začly mi docházet síly. Nějak nechápu, proč to vlastně podnikám. Dneska jsem unavená, nafouklá a ztrácím motivaci. Když okolo mýho krámku chodí lidi, co si nosí zabalený cukrový bomby, říkám si, jestli mi to za to stojí. Vždyť nepotřebuju hubnout, nejsem nemocná, a stejně si myslím, že jídelníček navždycky asi nepřehodnotím. Tak o co se to sakra snažím?
 Dělá mi čím dál tí větší trable nesáhnout po nějakým jídle. Po oříškách mezi jídlem. Po nektarince, když jsem nakoupila a sedám do auta. Po meruňce před večeří. Nebaví mě, že musím každý den vymýšlet dvě jídla, který jsem nikdy nevařila a nejedla. Nebaví mě, že pořád něco nevím a musím to googlit. Nebaví mě, že si nemůžu dát co chci.
 Mám krizi.
 A ještě ke všemu ani nevím, co bych si dala, kdybych mola cokoliv.
 Z trucu jsem k večeři udělala placky z kysanýho zelí a cukety (kyszelí jsme objevily v Bille a nemá v sobě nic závadnýho, ou jé). Samozřejmě, že jsem neměla čím je slepit, takže to byla prostě rozpadající se hmota. I tak jsem je s chutí snědla. Nicméně, nejspíš ihned poté, co skončí Whole30 je udělám s moukou a věřím, že budou super.
 To je zas motivace, tohle to.

čtvrtek 7. srpna 2014

Whole30 - den čtrnáctý

 Nechce se mi věřit, že je to už čtrnáct dní. Že já jsem něco takového čtrnáct dní vydržela. Já, o které se říkalo, že nemá žádnou vůli, žádnou ctižádost. Muhehe. Ještě příští rok zaběhnu maraton a všem vypadnou oči z důlků (ne, běhat jsem opravdu nezačla).
 No nicméně se držím. Až na semtam hrst oříšků nemám žádný excesy.  Nedala jsem si čokoládu, větrník ani zmrzlinu. Chutě na konkrétní věci pořád nemám, jen si nějak nedokážu představit že "už nikdy". Zase jako s kouřením. Vím, že je to nezdravý, ale prostě si nedokážu představit, že už si nikdy nezapálím. A stejně tak si nedokážu představit, že už nikdy si nebudu ke svačině dávat banán v čokoládě, nebo větrník. Že už nebudu běžně snídat housky. Že nebudeme mít alespoň jednou v týdnu k večeři těstoviny...
 No, nebudu předbíhat, třeba se nakonec ukáže, že jsem člověk, kterýmu tyhle potraviny nic nedělaj a naopak mu vysloveně vyhovujou. Hlavně ty větrníky, že jo.
 Jinak děti jsou na přetržení. Dneska tu byly kamarádky - příliš mnoho dětí. A příliš mnoho pizzy k obědu. Dala bych si. A jako zákusek bych zakousla ty lasagne, co k tomu měly. Marně jsem projížděla jídelní lístek, jestli si nedám alespoň salát. Jenže kdybych je poprosila ať z toho vyndají všechno, co nesmím, zůstalo by rajče s okurkou a to si teda můžu udělat sama.
 Večera jsem se nemohla dočkat, holčičky byly jak z divokých vajec. Pak už jsem se prosila, aby alespoň dvě minuty neříkaly "mamíííí". A výsledek: "A proč, mamíííí?"
 Na zítřejší working day se moc moc těším!

středa 6. srpna 2014

Whole30 - den třináctý

 Zase jsem podcenila snídani, stávám se na to expertem. Včera večer se mi nechtělo vařit vajíčka, klasika "udělám to ráno, to je chvilka". Jenže ráno jsem se probudila plná, tak co bych si vařila, že jo? To mi bude stačit mrkev a trochu rajčátek. No, nakonec mi to stačit musí, nic moc jinýho jsem si s sebou totiž nevzala a tuňáka si šetřím na oběd.
 Probudila jsem se ráno ještě před budíkem, což by bylo super, kdybych v sobě neměla nějak zakódovanou lenost a nesnažila se využít možnosti ležet v posteli do poslední mrtě. Takže jsem se tam tak převalovala a nic moc z toho neměla. Stejně nemůžu vylézt kvůli Bíbě, ta by mě po ránu brzo začla hledat.
 Nejpozitivnější je to, že mě nebolí hlava. To je boží. Slibuju si, že budu dneska pít, jak kdyby neměl přijít zítřek. Realizace už je ovšem horší, venku je pod mrakem, což mě nijak k pití nevede. Počítám si hrnečky, abych vypila alespoň něco.
 K obědu si koupím papriky a avokádo. Na prkýnku mi tak skončí oranžová a červená paprika, půlka avokáda a malá krabička tuňáka. Na závěr pár oříšků, i když tuků v tom nepochybně bylo dost.
 Nicméně pozoruju, že tukový příval mi dělá dobře a nemám tendenci okolo čtvrté začít brousit okolo a hledat, co bych tak nudou snědla.
 Na večeři plánuju pro děti banánový palačinky ("A vážně to musím ochutnat, mamíííí?"), a protože O. bude a stavbě, jsem rozhodnutá navečeřet se s nima a pak už nejíst. Alespoň si ověřím, jestli mi přes noc vytráví.
 Dělám palačinky ze dvou banánů a dvou vajíček. V mixeru oho vypadá žalostně málo. To jsem si původně myslela, že je nasmažm i do zásoby, aby si O. mohl dát v noci. Nakonec jsem usoudila, že to je nezdravý, že by se přežíral, tak jsem se rozhodla udělat mu ráno čerstvý. Nicméně jak tak smažím a koukám na Bíbu, jak do sebe láduje pejsky a srdíčka (ve snaze nalákat Matyldu jsem z toho i vykrájela tvary!), mám strach, že na mojí večeři nezbyde. Nakonec mi Bíba nechá poslední palačinku a půl (dlužno říct, že to byly ty největší, který se mi povedly), tak je dojídám a polívám si je rozmixovanýma jahodama. Je to zvláštní, ale špatný to není. Asi na nich něco musím mít, samotná chuť je na mě příliš banánová a vzhledem k tomu, že mě stačí jeden banán tak na tři měsíce, no, chápete to.
 Po večeři Věčerníka, zuby a do pelechu. Je mi jasný, že  s Bíbou to bude na dýl, koneckonců spala skoro do půl pátý. Co mi ale jasný není je to, že se mi žaludek vysunul zřejmě až do krku. Cítím se jako v devátým měsíci, kdy procpat každý sousto do žaludku se stává bojovkou a člověk má pocit, že se to všechno štosuje někde pod ohryzkem.Co se to stalo? Že bych si nesměla hned po jídle lehnout? Z toho je mi podivně a mám pocit, že mě začne pálit žáha? Nebo to byly jahody? Nebo banánový palačinky? Už nesmím sladký? Pomoc? Co mi to zas je?
 V půl desátý je Bětuška tuhá, já lezu z postele a zkusím zajíst ten pocit pěti kešu oříškama. Nepomohlo. Vzdávám to a umiňuju si, že radši opravdu vydržím až do snídaně. Ještě by se mi mohlo přitížit.

Whole30 - den dvanáctý

 Včera jsem padla jak podťatá s Bětuškou. Když mě ráno ve čtvrt na osm dítko probudí, ještě pořád mě bolí hlava. Zcela bez výčitek ho proto odvádím dolů k babičce a žebrám, aby si ho tam nechala. Ochotně svoluje. Díky, díky, díky! Zalezu zpátky do postele a snažím se znovu usnout. Že se mi to povedlo poznám podle toho, že je všude cítit opečená anglická slanina a vedle mě prázdno. Bude snídaně! Juchů! O. připravil míchaná vajíčka se slaninou. K tomu rajčata a paprika. Vzhledem k tomu, že jsem včera vlastně nevečeřela vyluxuju celý talíř, kdyby bylo z čeho drobit, nezůstal by ani drobeček.
 Hlava mě zázračně přestala bolet, ale Paralen mám pro jistotu v kabelce. Včera s Hankou (která mi mimochodem na Dyzajn márket přinesla biošpek z maďarských prasátek, čímžto se jí kloním až k zemi a ještě jednou děkuju) jsem rozebíraly teorii, jestli bolest hlavu nemůže být zapříčiněná dehydratací z předchozího dne. V sobotu jsem totiž pila na svoje poměry docela dost. I přesto že nedostatek Toi-Toiek a jejich stav mě nutil pití spíš eliminovat. A stejně jsem si nepomohla.
 Babička nám pohlídá děti, tak si můžeme užít super den - vyrážíme na stavbu. Na oběd si někam zaskočíme, takže není co řešit. A pak už se věnujeme sádře, drátům, uklízení, třídění odpadu a podobným veselostem.
 Na oběd jdeme do MMX, místního pivovaru kříženýho s restaurací a hotelem. Vypadáme jako pravý dělňasové, sádru ve vlasech, ruce špinavý. Já mám alespoň sukni, takže to nějak anuluju, ale O. vypadá jak kdyby mu lopata vypadla z ruky přímo před vchodem. A to on nesnáší. Venku mají gril s grilkuchařem, tak to vypadá, že budeme mít i čeho vybírat. Nakonec oba volíme grilovaný stehenní krůtí steak s tymiánem, k tomu se podělíme o jednu grilovanou bramboru a jednu porci grilované zeleniny. Pozdě zjišťuju, že grilovaná zelenina je zakáplá olejem. Mám na ní chuť a vůbec se mi to nechce řešit, tak vysílám prosbu do vesmíru, aby to byl oliváč. Brambory se v alobalu schovávaly dvě, tak se spravedlivě podělíme - já tu menší a pan Dlouhán tu větší. Sice jsem chtěla brambory vynechat úplně, ale vzhledem k tomu, že jsou povolené a je to moje první brambora po jedenácti dnech, tak snad to nebude takový děs. A hlavně má ta brambora asi pět deka. Ale dobrá teda je, to zase jo, mňam. Krůtí steak musím poněkud opižlat, nesnáším tlustý maso a v hospodách se s tím zrovna dvakrát moc netrápí. Už se moc těším, až se s O. urvem a zajdem si do Steakhousu na pořádný, čisťounký hovězí.
 Po obědě práce. Jsme oba najedený příjemně, žádný přežrání do mrtva. Já na stavbě pak pociťuju únavu čím dál tím víc. Až mě to překvapuje, vždyť jsem spala víc, než dvanáct hodin. Pořád pociťuju lehký náznak bolesti hlavy. Vyloženě to nebolí, ale jakoby to varuje, že se to může zase spustit. A tak piju jako najatá.
 Grilovaná zelenina nám chutnala, a tak jí plánujeme na večeři, jen se musíme stavit pro lilek. Před rokem bych na lilek nesáhla ani pohrabáčem a dneska? Dejte mi nášup! V remosce pod alobalem se tak griluje cuketa s lilkem, vedle v misce odpočívá guacamole a za chvíli hodí O. na pánev steak. A pak vylezu z vany a půjdu to slupnout.
 Díky za držení palců!

pondělí 4. srpna 2014

Tenhle týden... se věnuju dětem!

 Nebudu si nic nalhávat, v poslední době jsem robátka maličko odsunula na ponkud vzdáenější kolej. pořád bylo co honit, co nestíhat a tak viděly asi nejvíc pohádek za svoje kraťounké životy. A tak nadešel čas, věnovat maximum času jim. Konečně udělat lapbook ušít šaty pro panenku, vytisknout a připravit věci, se kterými se zabaví Matylda i Bětuška. Prostě ty moje zvířátka trochu zkuturnit. Plánuju udělat šanon (mimochodem, minuý týden měli v Lidlu skvěý, přesně pro moje potřeby, asi tam ještě pro jeden zajedu), který můžeme vzít všude s sebou a podle ibosti z něj vyndat písmenka, hledání věcí, nějakou lehkou matiku, obkreslování tvarů, hledání stínů, tvoření slov, řazení de velikosti, barev a tvarů - prostě takovej mega mišmaš.
 Vrhám se do toho s plnou parou. Nemám bohužel barevnou tiskárnu (do tý naší prý stojí toner majlant - musím ověřit), tak to zatím třídím. Doma vytisknu jen černobílé a všechny barevné pak vezmu najdnou do copycentra. A co jsem zatím našla?
 Grafomotorická příprava pro předškoláky - kresení klubíček, korálků a dalšího
 Hodně třísložkových karet, mapa světa s přiřazováním
 Pecka písmenkové kartičky, abeceda, slabiky, prostě všechno
 Tady se mi líbí kočka Micka, mají tam i pokračování. Našla jsem tam i další, ale panely už jsem si zavřela, tak nenahážu odkazy.
 Pátrám po kartičkách denních rutin, abychom mohly udělat nějaký nástěnný denní rozvrh. Pak by mě potěšilo určitě doplňování písmenek. Někde jsem ho viděla, živě vidím, jak tam byla nakreslená mrkev, pod tím nápis mrkev a pod tím rozstříhané písmenka. Ale kde to bylo, to už si nevybavím.
 Budu nadšená za vaše typy a rady. Klidně i z cizích jazyků, nebo neobjevené z Čech.
 Na FB jsem ve skupině Busy sheets, ale je mi blbé si tam cokoliv stáhnout, jelikož jsem ještě ničím nepřispěla. Asi se budu muset hecnout a vyrobit i něco tam.

 A teď už jdu stříhat a laminovat, ať mám zítra něco hotovo ;)



Whole 30 - Den jedenáctý

 Ráno jsem poprvé po dlouhé době neslyšela budík. On má takový předstupeň, kdy jen potichoučku ševelí, šumění moře, cvrkání cikád, znáte to. To mi většinou stačí, abych se aktivovala, ale dneska teda ne. Pravda, šla jsem spát pozdě a pravda, z toho tahání věcí jsem docela unavená, je to na mě výkon, ale že bych byla až tak moc unavená? No, holt asi jo.
 V Dobřichovicích vyzvednu Dyzajnovou kolegyni (včera jsem jí vezla dom), několikrát se vracíme pro různé věci a pak už hurá ku Praze. Na Janáčkově nábřeží je o trochu volněji než včera, ale dvě místa jsem prošvihla a tak mě zas čeká několik koleček kolem. Nakonec se upíchnu o fous blíž než v pátek, haleluja.
 Vlečeme věci na střelák. Alena je už na místě a činčá si stáneček. Rozhodím věci po stole a než to stihnu nějak uspořádat, začnou chodit lidi.
 Snídani jsem, doma nestihla, tak se svezu na trávník a dávám si vajcomuffiny a zeleninu. Sekec si nechávám na oběd. Před obědem dorazí Bajaja, která se Sofinkou přijela na tu slávu až z Ostravy. Holkám se na Dyzajnu líbí, Sofinka se ukázala jako naprostá špička v hula-hopování a všichni jen zíráme, jak okolo sebe obtáčí neuvěřitelné množství obručí, které jsou pomalu stejně velké jako ona. Bajaja je taky na whole30, tak se můžem podporovat. O oběd se dělím se Sofinkou, ona papriku a okurku a já zbytek. Takže mrkev, sekanou a vajíčkový muffiny. Jako dobrý to je, vo tom žádná, ale jsem ráda, že zítra už bude něco jinýho.
 Okolo třetí mě začíná bolet hlava. Pila jsem dost, ale snažím se to tlačit ještě víc. Okolo čtvrtý je mi jasný, že už to nezachráním ničím. Pak už se jen modlím, ať to utíká co nejrychleji.No, to se teda moc nedaří, lidi nekupujou, jen okukujou a tak není čemu se věnovat. Postrkuju hodiny pohledem, ale že by to zabíralo.
Když dorazí Hanka s biošpekem (uááá, fakt dobrej a prej je v něm jen sůl), vím, že konec už je nadohled.
 Úderem osmé balím a nakládám vozík. Tašku na záda a už pádím. Sbohem.
 Bolest hlavy je už nesnesitelně silná. Bolí mě nadočnicový oblouk a bolest jakoby stéká dolů do zubů. Kodrcám se městem jak kramář, občas mi něco z vozíku spadne, tak usedám na dlažbu a sbírám. Jsem unavená a nejvíc ze všeho bych teď potřebovala teleport. Nebo řidiče. Prášky u sebe nemám a beztak mám pocit, že na tohle by už nezabraly. Začíná to být silně migrenoidní. Točí se mi žaludek, vadí mi pach auta.
 Vyjíždím do ulic s vědomím toho, že stavět můžu co kilometr. Jsem unavená, oči mě pálí, chce se mi spát. Do toho bolest hlavy, je mi na zvracení. Nutím se v autě poslouchat pořad o konci války a zvěrstvech na Němcích. Ploužím se Prahou na čtyřicet. Na Strakonický si dovolím zrychlit na šedesát a před očima mi vyvstává graf důsledků nehod v určitých rychlostech. V šedesáti už to jsou smrťáky. Zpomaluju.
 Stavím na benzínce, musím ven z auta. Vzduch prosycený benzínem mi moc dobře nedělá, tak se uchyluju dovnitř. Je mi jasný, že si nic nekoupím, jednak jsem na Whole30 a druhak je mi pekelně blbě. Proto s omluvným úsměvem v pobledlé líci zapluju rovnou na záchod. Krom potřeby si namáčím hlavu. Ne že by to pomohlo od bolesti, ale snad mě to probere alespoň tak, abych ujela deset kilometrů.
 Teď totiž dlouho žádná zastávka nebude, leda bych to vzala přes Radotín. Sice je na Strakonické jeden plácek, ale dost blbě se z něj vyjíždí zpět. Pak je ještě na Cukráku, ale tam se teda v noci dost bojím. Takže zastavit můžu až na Jílovišti. Sedám do auta a vyrážím dřív, než si to stihnu rozmyslet. Kdyby byl s holkama doma O., asi bych nikam nejela, lehla bych si do auta a zkusila bych si chvíli schrupnout. Jenže je tam s nima máma, tak jedu.
 Řídí se mi tak špatně. Vím, to, jedu extrémně opatrně. Držím se u krajnice, nejedu víc než šedesát. Musím vypadat jak začátečník. No a co, hlavně bezpečně.
 Sjíždím na Jíloviště, hned za stopkou mě předjíždí náklaďák. Vesnicí jedu třicet. Zapomněla jsem, že z mýho parkoviště je teď stavba a nedá se tam zajet. Zastavím teda ve Všenorech. Zatínám zuby do spodního rtu, abych se probrala.Vzpomínám na to, že Novasovi proti únavě pomáhá zmrzlina. Snad bych si jí i dala, kdyby bylo kde jí koupit a kdyby se mi tak zoufale nechtělo blejt. Všenory, silnice k parkovišti je nějaká rozkopaná. Mě snad trefí! Domu už to je míň než pět minut. Zpomaluju ještě víc, všechny okýnka dokořán, napila bych se vody, ale nejsem si jistá, jestli bych jí teď zvládla otevřít při řízení. Asi mi upadne hlava. Mám migrénu. Modlím se, aby Bíba okamžitě usnula, kdyby mě mělo čekat nějaký rodeo, tak to nepřežiju.
 Jsem doma! Dojela jsem bez nehody, děkuju všem nebesům, Vesmírkům a Bohům a jdu za auto zvracet.
 Klušu s taškou domů, děti mě vítají veselé a bdělé. Musím mámu trapně poprosit, aby mi Bíbu odnesla nahoru, mám strach, že bych jí neunesla. Nahoře okamžitě navlíkám pyžamo a jdu zalízt s Bíbou. Večeře?  Díky, ne. Padám do komatu.

Tenhle týden...

Vyrojilo se okolo nějak moc výzev. A protože jsem sobec a protože to plánuju už dlouhou dobu, představím vám tu svojí jako první. Ostatní budou následovat, jakmile budu mít trochu času. A jakmile se to bude trochu hodit.
 Jsou lidé, kteří mají to štěstí, že objeví jednu svojí vášeň a té se prostě drží a nepustí (viď, Mopsi). No a pak jsme tady my, chudáci přelétaví motýlci, co jeden týden milujeme quiling, druhý týden přísaháme na šití, třetí týden nakupujeme jehlice ve velkém a čtvrtý týden objednáváme kahan, protože budeme vyrábět vinutky. Já k tomu mám ještě tu specialitku, že potřebuju být fakt řádně připravená, takže k tomu strávím týdny teorií. Našprtám se všechno od A do Zet a stanu se tak profíkem teoretikem. A když přijde na praxi, zjistím, že vlastně nemám kdy! Nemám na ní vůbec žádný čas, protože si chci ještě ušít tohle, dětem jsem slíbila vyrobit tamto, na výstavu potřebuju zařídit toto, dovyrobit musím tamto a ono a ještě bych taky občas mohla uvařit večeři, že jo.
 A tak jsem dumala a dumala. Kdesi jsem narazila na výzvu, pro mě největší. Po celý jeden rok se věnovat jen a pouze jednomu koníčku. Všechny ostatní vypustit a opravdu celý rok jen šít. Nebo malovat. Nebo příst. Nebo cokoliv. Bylo to fakt zajímavý, bylo k tomu dokonce diskuzní fórum a já to zaboha nemůžu najít. Nicméně, to je pro mě zatím výzva nesplnitelná. Nevím, co bych si měla vybrat. Nevím, co bych měla upozadit. Takže ne, musím snížit laťku.
 A proto mě napadlo, snížit dobu z roku na jeden týden. Není to moc, ale i za týden se toho dá stihnout dost. Když prostě nebudu myšlenky rozptylovat něčím jiným a budu se držet jen jedné věci, tak za mnou zcela určitě musí něco zůstat. I kdyby to měl být nedopletený svetr. Ale alespoň začnu, že jo! Všechny ostatní věci půjdou na ten týden stranou. nebudu po nich pátrat na pinťáku, nebudu si číst návody, prohlížet obrázky, pročítat diskuzi, nic. Jen si uložím odkaz, nebo udělám poznámku, abych to ve vhodný týden mohla vytáhnout. A tak se hodlám soustředit a zlepšovat a pilovat a tak.
 A tenhle týden se chystám začít! A co vy? Jak jste na tom? Vytáhnete ze skříně svoje kostlivce a dokončíte je spolu se mnou v týdnu k tomu určeném? Už za chvíli Vám předestřu první týden. Těším se.

neděle 3. srpna 2014

Whole30 - den desátý

 Jsem připravená, včera jsme upekli asi dvě a půl kila sekaný, k tomu jsem vyrobila osm vajíčkových muffinů a už mě hlad nemůže překvapit. Abych mu nedala vůbec žádnou šanci, dělám ještě k snídani vajíčka se slaninou. Slaninu jsem teda vypekla na uhel, ale budiž.
 Dyzajn márket. Parkování neuvěřitelně daleko. Vleču všechno jako soumar. Po třiceti metrech mi rupne ucho od tašky. Pomalu propadám trudomyslnosti. Nakonec se tam úplně splavená dovleču. Na Střeláku je pěkně, slunce pere, stromy stíní, krása. Jenže pak slunce prát přestane a stromy pořád stíní. Chm, chm. Máme zajímavý místo. Je na něm největší zima, největší tma, největší koncentrace prapodivného hmyzu a zároveň nejmíň nakupujících. Zřejmě nějaká prémiovka.
 Den ubíhá rychle, obědvám ve dvě - dva plátky sekaný, dva muffinky a k tomu zeleninu. Už ráno jsem zpozorovala, že se mi mění chuť - je to možný? Tahle brzy? Míchaný vajíčka jsem totiž nepotřebovala posolit. Teď k obědu žasnu, jakou chuť ta zelenina vlastně má. Nikdy jsem si nevšimla, že je okurka uvnitř tak moc slaná?! Vždycky jsem jí ještě dosolovala na talíři. A i ta mrkev dneska chutná nějak jinak.
 Ráno jsem se stavovala pro citrony v Lidlu (mívají bio, ale zrovna nebyly) a přihodila jsem si do tašky víno. Dyzajn márket je u mě totiž ve znamení kaleb s Alenou. Věřte mi, že s vínem je to fakt snesitelnější. No a tak jsem ho zkrátka koupila, že si střik dám. Ovšem ukázalo se, že Alena je ode mě pekelně daleko, takže jsme se viděly asi třikrát a to když jsem šla okolo na záchod. A tak víno zůstalo zavřené a moje svědomí čisté. Fajnovka.
 Brusinek a rozinek jsem se ani netkla. Nemám vyloženě chuť na sladké, spíš prostě na to ujídání. A tak jsem zhřešila s oříškama.
 Večeři si dávám až doma a to proklatě pozdě. Sekaná a už ani nevím, co k ní.
 Ráda bych napsala víc, ale i tohle píšu vlastně po paměti, protože víčka už prohrály svojí bitvu a zapadly. A já jdu taky zapadnout. Ať se zítra na Střeláků můžu zase veselit a konzumovat sekec. Protože dvě a půl kila je dvě a půl kila a někdo to sežrat musí.

Whole30 - den devátý

 Zítra začíná Dyzajn Márket. Mám tedy poslední den na to, abych stihla všechno to, co jsem nestihla za posledního čtvrt roku. Jídlo musí stranou. Ráno nemám hlad, slibuju si, že se najím za chviličku, že jen co se trochu proberu, udělám si něco teplýho. Ale asi jsem ještě sytá po včerejším gulášku. Nakonec klasicky dostávám hlad rychle a už se mi nechce nic řešit - beru tři mrkve, půlku kedlubny (z druhý půlky se mezitím stalo dřevo vhodné tak akorát na otop) a hrst cherry rajčátek. Taky dobrá snídaně. Tak si za odměnu slibuju teplý oběd.
 Nestíhám! Nestačím! A děti si dnešek vybraly za den, kdy se budou chovat jako ta největší svoloč pod sluncem. Jsem unavená, nechce se mi s nima dohadovat. Chce se mi v klidu ladit poslední detaily a ne pořád řešit "ona mě tamto", "ať mi tohleto" a "mamííííííí". Ještě ke všemu musím promyslet jídlo na následující dva dny. Nemůžu tam být jen o mrkvi, to bych dlouho nevydržela. I tak je mi jasný, že nevydržím a do tašky přihazuju brusinky, rozinky a oříšky. Asi lepší, než si dát zmrzlinu, že. A FB stránky na mě chrlí fotky lahůdek co tam budou. Samý dobroty, co bych si ještě před týdnem neodepřela.
 Dneska jsem učinila svůj historický počítačový krok. Zakoupila jsem první elektronickou knihu. A to myslím ve smyslu opravdovou knihu, ne nějaký ebook splácaný z šesti stránek ve Wordu. A hádáte správně, koupila jsem si Jídlo na prvním místě. Četla jsem zatím jen u uspávání Bětušky, takže jsem teprv u čtvrté kapitoly, ale skoro bych zítra nikam nejela, naložila se do vany a přelouskala to celý. S sebou si to ovšem neberu, víme, jak to vypadá, když si na stánku někdo čte, žejo.
 Přes Paleo FB jsem dneska objevila tuhle vychytávku, která vás upozorňuje na zlevněný Kindle knížky - vždy pod dolar. Takže už mám čtyři, protože to se vyplatí. A teď si dělám zálusk na Primal Blueprint, ale tu bych asi chtěla mít papírově. I když, kdo ví? Třeba mě čtení na tabletu natolik uchvátí, že už nikdy nebudu chtít jinak.
 Ale zpět k žvanci, oběd se mi moc nepovedl, zelenina a hrst oříšků. A pak ještě jedna hrst. A ještě jedna. Ehm, ehm, ehm. To už bohužel nebyl oběd, to byla prostě chuť. Dneska jsem ani neuzobávala ovoce (ujíždím na broskvích, nektarinkách a meruňkách), takže jsem si potvrdila svojí domněnku, že moje břicho se teda nafukuje i z ovoce. Jedna meruňka by se asi neprojevila, ale já se u jedný zatím neumím zastavit. Tak si dám druhou. A jednu nektarinku. A broskev, aby jí to nebylo líto. Uá, kde jsi, moje sebekontrolo?
 Na zítřek mám, krom zmíněného záchranného zobání, cherry rajčtka, mrkve, banán. V troubě se právě peče paleo sekaná a vajíčkový muffinky (romanticky jsem je udělala do tvaru srdíček, uvidíme, jak vylezou). To všechno, společně s okurkou a paprikou hodlám vzít s sebou. To by bylo, aby nebylo!
 Jen jedna věc mi straší v hlavě - víno. Na Dyzajnu totiž s Alenou část dne popíjíme, abysme tam vůbec vydržely. Já piju střik asi jedna ku čtyřem, říkáme tomu homeopatický střik. Ale ani ten bych neměla. Jenže - do devíti do večera? Slitujte se!

pátek 1. srpna 2014

Whole30 - den osmý

Bolí. Mě. Hlava. Už zase. Nebo ještě pořád. Nevím, jestli to mám přisoudit každoměsíčnímu rymu, ketóze, nebo tomu, že jsem včera málo pila. Ačkoliv jsem největší odpůrce prášků ve Středočeským kaji, beru si s sebou do práce balení paralenů. Nemůžu si dovolit další neproduktivní den.
 Protože vstávám později, než jsem zamýšlela, vzdávám se naděje na teplou snídani. Místo toho strouhám mrkev a dělám salát. Minule mě zasytil, tak snad bude fungovat i dneska. Beru si ho s sebou do práce a cestou ještě něco pokoupím. V krámě na mě jde slabost. Hlady šilhám. Hned u pokladny hltám jednu meruňku, neumytou. Možná mě zahuběj nějaký břišní potvory, ale hlady padnout nehodlám!
 Salát nefunguje. Snědla jsem ho lehce po devátý a ve čtvrt na jedenáct bych už jedla zas. V jedenáct už se mi kroutí palce u nohou. Oběd si plánuju na půl druhou, kdybych ho snědla dřív, nevydržela bych do večeře. Tohle je teda prekerka.
 Jde okolo František. Vtipkujeme. Jde do cukrárny. Ptá se, co si dám. Ach jo. Ach jo! Jak já bych si něco dala. Já vím, že je pro mě jídlo emocionální věcí, já vím, je mi to jasný. Když jsem si sebrala kouření, musela jsem to něčím nahradit, ne? Znáte takovou tu chvilku, kdy jdete z kanclu/domova/krámu/učebny ven a dopřejete si takový to malý zastavení? Zapálíte si cigárko, koukáte po lidech a jen tak jste. A vůbec nic neděláte. No, tak to jsem přesně moc ráda provozovala, jen jsem cigárko nahradila třeba banánkem v čokoládě. Nebo větrníkem. Nebo něčím jiným. Teď můžu chodit ven a okusovat si nehty. Nebo pít vodu. Muhehe.
 Nakonec to do půl druhý vydržím, s podporou další meruňky. K obědu jím tuňáka, přímo z plechovky, přikusuju cherry rajčata. Tuňák skvěle zasytí, naschvál ho kupuju v oleji. Pořád si slibuju, že si s ním udělám nějakej salát, ale většinou končím tak, že ho jím jak zulokafr.
 Zjišťuju, že nemám chuť na velký porce. Čím to může být? Tuňáka mi stačí čtvrtka a k tomu pět rajčátek. Jenže s tím do večera nemůžu vydržet. Pozoruju se, že mi nejvíc vyhovuje jíst kontinuálně, vždycky, třeba jedna lžička tuňáka za čtvrt hodinu. Mám takový pocit, že tohle nebude dobře. Měla bych si přečíst tu knížku, že jo. Ale ještě nepřišla.
 Venku se zahlídnu ve výloze. Zmenšuju se! Zcela určitě, už je to i okem patrný. Z pátýho měsíce se stává třetí. Pořád tam ještě břicho je, ale už není tak moc vykulený. A dokonce i večer ho v pohodě zatáhnu. Jo, tak to se mi líbí. Jen kdybych k tomu mohla ten banánek se šlehačkou.
 Večer zase nákup. Už bych tam pomalu mohla přespávat. Zase kontroluju složení všeho možnýho. Co že to nesmím? Cukr, mouka, to je jasný, pak MSG, což je glutamát sodný a pak taky siřičitany. Můžu dusitan sodný? Safra, celou dobu jsem měla za to, že glutamát je E250 a ono ne! Glutamát je E621, což by mi značně mohlo rozšířit výběr z uzenin! Budu se tomu muset pověnovat, mám v tom hokej.
 Až večer, cestou v autě do Modřan si uvědomím, že se mi dneska vlastně nechtělo přes den spát. Nebyla jsem unavená, nezívala jsem, nezavíraly se mi oči. Mám to přičítat stravě, nebo tomu, že mám dost příprav na víkendový Dyzajn márket? Nebo tomu, že jsem měla v krámě kamarádky? Ať je to to nebo to, líbilo by se mi, kdyby to tak pokračovalo. Je pěkný mít přes den enegii a ne se ploužit jak mrtvola. Budu ale ochotná se kvůli tomu vzdát mouky a dalšího napořád?