Včera jsem chtěla napsat o tom, jak krásný (KRÁSNÝ!) mám vlasy. Že se mi asi povedlo vykoumat způsob umytí a jaká je to pecka. A místo toho jsem si skřípla prst do stolu taj, že jestli mi neupadne, bude to zázrak. A tak jsem tu včera seděla, klávesnice jsem se nemohla ani dotknout, takže nic.
Dneska jsem vám chtěla napsat, jak mám pořád krásný (KRÁSNÝ) vlasy a místo toho mám zábavnou historku o tom, jak jsem ucpala Karlovo náměstí. Kvůli výstavě na Holešovickém výstavišti jsem si musela půjčit auto. Měla jsem domluvenýho tranzita, ale nakonec se laskavý poskytovatel auta rozhodl tranzita si nechat a půjčit mi Galaxy. Ok, sice jsem musela věci dovnitř skládat jako větší tetris, ale hlavě že se to tam vejde a jede to.
Problém první: kufr
Poč to sakra nejde otevřít? O. se mi zmiňoval o několika tricích, které se na auto musí použít, ale o kufru nepadlo ani slovo. Možná se to otvírá klíčem? Ne. Možná musím zamknout a odemknout (vypni/zapni, univerzální řešení). Ne. Zavolám panu O. Sakra, o kufru nic neví. Během hovoru beru za páčku a kufr s tichým syčením vyjíždí nahoru. Nestačím zírat.
Problém druhý: LPG
Auto je na plyn, o čemž jsem byla spravena. Musí se maličko nažhavit, než chytne, to mám v malíku z favorita, to je dobrý. Plyn asi nemá takový tah, nebo mám příliš jemnou nožku. Navyklá z našeho diesla, plyn jen lechtám a tak mi to dokáže chcípnout třeba třikrát v průběhu jedný křižovatky. Lahůdka.
Problém třetí: zrcátko
Zrcátka jsou hnedle tři, na to jsem zvyklá. Záhy jsem přišla na to, že boční zrcátka na sobě mají ještě nějaká další malá zrcátka. Počet se rozšiřuje na pět. To dám. Zjišťuju, že boční minizrcátka pomáhají překonat mrtvou zónu, kdy vedle vás jede auto, ale vy ho prostě ne a nevidíte. To je fajnový, jelikož tohle auto mám rtvou zónu velkou asi jako tenisový kurt.. Na zpětný zrcátko ani nesahám, mám auto naložený po střechu a nic bych v něm stejnak neviděla. A tak si jedu, jedu a jedu a najednou BUM PRÁSK, zpětný zrcátko prostě upadlo! Počet zrcátek se snižuje na čtyři. Nestačím zírat.
Problém čtvrtý: akustika
Zrcátko ke štěstí nepotřebuju, tak jedu dál. Najednou se začne ozývat jakýsi akustický signál. Dvě krátká pípnutí v asi půl vteřinovém intervalu. Přesně takový tón, který vám oznamuje, že jestli něco neuděláte, za chvíli bude zle. Jako třeba to, že se vám vybije telefon. Až na to, že můj telefon to není. A já sakra nevím, co to je a co mám udělat, aby zle nebylo. Jedu dál.
Problém pátý: kuckání
O. mě ubezpečil, že kdyby autu náhodou došel plyn, přepne se na benzín a jedu dál. Super, to je příjemná myšlenka, protože auto začíná nepříjemně pokašlávat. Po každým přeřazení poskakuje, jak kdybych se vrátila zpět do autoškoly a absolvovala svojí první jízdu. Mohlo by to být ještě něco jinýho, než nedostatek paliva? Nechybí mě něco? Nevypadlo nikde nic? Snad ne.
Problém šestý: okna
Věci už mám vyložený, stánek v Holešovicích postavenej, prst bolavej, celá od krve a už chci jet sakra dom. Po intermezzu s kufrem, který se znovu rozhodl nespolupracovat a to až do chvíle, kde se odněkud vynořil moudrý muž, pátravě se na kufr zahleděl a ten asi pod tlakem provinilosti se otevřel okamžitě, následuje okýnková příhoda. Odmykám auto a nevěřícně koukám, jak po odemknutí sjíždí okénko vzadu vlevo. Řidičovo zůstává nahoře. Vlezu dozadu a zavírám zadní okno. Připoutám se a koukám, že u spolujezdce je taky otevřeno. I vpravo vzadu! Co to ksakru zase je?! Všechno pozavírám a vyjíždím z parkoviště. Musím zastavit asi metr od sloupku, protože jediné okýnko u řidiče stáhnout nejde, takže na pípnutí lístečku musím ven z auta a pak za sprintem dovnitř, aby mi ta závora náhodou nespadla. Toliko k okýnkům. Jedu dom.
Problém sedmý: spojka
Spojka je nějaká hlasitější. Přijde mi vlastně hlasitá dost. A znervózňuje mě to. Radši si pouštím rádio, abych to moc neslyšela. Přijde mi, že v ní tak trochu vibruje. To bude určitě dobrý, za chvíli jsem doma.
Jupí, jsem doma! Mluvím telefonem s panem O., který je čiročirou náhodou ve společnosti majitele auta. Sděluju mu svoje zážitky. Zpětný zrcátko bylo v pohodě. Prý ještě nikdy neupadlo. S otvíráním kufru potíže nemají. V autě není žádný akustický signál. Auto nekucká. Ano, okýnka se samy stáhnou, pokud při odemykání podržím klíč v krajní poloze. Ještě že tak, jinak bych si už myslela, že jsem si půjčila nějaký jiný auto! Jo, spojka prý občas trochu píská, ale vydrží. Uf.
Problém osmý: tankování
Rozhodnu se radši nabrat plyn. Nerada bych skončila někde uprostřed Prahy z prázdnou nádrží. Plyn jsem nikdy netankovala. Jak záhy zjišťuju, mám obsluhu přivolat zvonkem, nikoliv pro ní chodit na prodejnu. Taky jsem blbě zaparkovala, mám stát přeci tady, ne? Jak to mají vědět, kolik se tam vejde plynu? To mám přeci vědět já. No to fakt neví, kolik na to asi ujedu, to má přece každej jinak. No, alespoň zaplatit snad umím.
Problém devátý: spojka podruhé
Spojka je ještě hlasitější. Hvízdá to v ní už docela dost, i máma to slyší. Vezu jí totiž ráno do Prahy. Začínám se bát.
Problém desátý: dveře
Máma vyskakuje u Tančícího domu. Opře se do dveří a nic. Matně lovím v paměti zmínku o zvláštnostech. O. něco říkal, že ty dveře nejdou moc dobře otevřít. Ještě jsem žertovala, že to auto oběhnu a otevřu jí zvednu. Jak jsem měla tušit, že budu v tu chvíli stát na křižovatce? Co jen to sakra říkal? "K sobě a nahoru," zkouším to. Je venku, príma, naskakuje zelená.
Problém jedenáctý: spojka do třetice
Odjíždíme s A. z Holešovic. Vezu jí k Tančícímu doma (zřejmě nějaký frekventovaný výstupní bod). Spojka už řve jak tur. Mám strach se jí dotknout. Ale bez ní to teda fakt neumím, nedá se nic dělat. Projíždíme magistrálu, pak Žitnou dolů na Karlovo náměstí. Zatočím doprava, říkám si, že nemá cenu jezdit okolo Mánesa, provoz je dobrej, žádná kolona tam nebude. Už se blížíme k ostrůvku tramvaje, přede mnou brzdí auta, podřadím si a LUP. Auto s námi hodí kupředu a já cítím, jak veškerý odpor spojky zmizel v nenávratnu. Je dočista v prdeli a já s ní. Automaticky zapínám blikačky a lezu z auta. Pán za mnou na mě kouká jak tele na nový vrata. Pak vystrčí hlavu z okýnka a stále kouká. Beze slova. Jdu tedy k němu a říkám, že mi odešla spojka, že mě asi bude muset objet. Rezignovaně tak učiní.
A. se souká z auta a po zjištění, že skrytý automechanik, vlastnící díly k opravě spojky, není, odchází za večerní zábavou. Já opět volám pana O. Pan O. mi na pomoc přijet nemůže, neb má doma dvě malé děti (které jsou čirou náhodou i moje) a jaksi není, kdo by se nám o ně postaral. A tak mobilizuje pana P., který, ač si zrovna zařídil večerní pohodu se sklenkou, nelení, hbitě sedá do tranzita (do toho, kterýho jsem měla mít já!) a jede mi na pomoc.
Já mezitím způsobuju kolonu na Karláku dál. Snažím se o to alespoň s noblesou. Sakruju, že jsem si v Holešovicích nechala legíny (bylo tam vedro k padnutí). Kulicha mám naraženýho až do očí. Během pěti minut se přiřítí autíčko od dopravních nehod a jestli mi prý nemůže nějak pomoci a co že se to stalo. Ne, spojku opravit neumí, škoda. Ale má dobrou radu, mám si vyndat trojúhelník. Trojúhleník bude ta věc se starém koženém obalu. A ten se nedá otevřít. Ruce mám zmrzlý jak drozd, levou navíc zdobí parádně ofačovanej prst, takže s ní téměř nemůžu hejbat. Vztekám se vrhám zlé kuní pohledy na všechny kolemjedoucí, kteří si mě přihlížejí jak opičku v ZOO. Trojúhelník pokořen, stojím a vyhlížím tranzita. Do toho mě polévá pot při představě, že bych tímhle stylem ucpala zkratku od Karláku k Mánesu, kterou jsem původně chtěla jet. Tady jsou alespoň dva pruhy. Uvažuju, jestli bych to auto dokázala odtlačit (později jsem se dozvěděla, že nedokázala. Má 1,8 t).
Pak P. dojel a sním i moje možná záchrana. Odtáhne mě na laně. Fajn, je to moje poprvé, ale to je nakonec jednou všechno, že. Je to pán akce a tak nemusím dělat vůbec nic, jen čekat, až všechno zařídí. Za tři minuty vyrážíme a já mávám Karláku, kde jsem strávila romantickou půlhodinku.
Je to nezvyk, zjistit, že vlastně nic při řízení neovládáte. První dva rozjezdy mi téměř zablokovaly krční páteř. Asi minutu jsem se pokoušela zařadit jedničku, abych se mohla rozjet. Asi tři minuty jsem přidávala plyn,a si abych tomu tranzitu přede mnou pomohla. A pak jsem se trochu usadila a za dalších pět minut už opadla i panika z toho, že jedu jen metr a půl za autem přede mnnou. A že každý moje přibrždění vyvolá reakci v tom, že auto přede mnou ještě víc zatáhne a jakmile brzdu pustím, vymrští mě mě tranzitu blíž. Další poměrně nepříjemná věc je v tom, že tranzit je velkej. Je větší než Galaxy. Což je fajn, protože ho utáhne. Ale fajn to není, protože vůbec, ale vůbec nic nevidím. Jsem tak blízko, že 90% zornýho pole mi vyplňujou jeho zadní dveře. Díky za to, že vím kam jedu a alespoň podle určitých bodů se můžu orientovat. A že vím, kdy co přijde.
Všenory, uzounkou silničku projíždíme na třicet a mě se na zadek lepí už pěknej houf autíček. Na rovince před Dobřichovicema samozřejmě nezačne předjídět nikdo jinej, než ten nejposlednější v řadě. A tak musí předjet sedm aut. Modlím, se, aby měl odhad lepší než inteligenci a ani si nechci představovat, co by se stalo, kdyby se v protisměru objevilo auto a on se zkusil nacpat mezi nás dva. Br. Přes tranzita nevidím, jestli se něco blíží a to mě znervozňuje ještě víc. Uf. Rovinka za námi, už jen kus vesnice a jsem domu. Bez spojky, ale celá a zdravá.
Toliko k mému auto neštěstí. Teď jen krátce k O. auto neštěstí na našem Volvu - povedlo se mu stáhnout přední okýnko (které normálně fungovalo) a ono se odmítlo vydat na cestu zpět. Zapni/vypni nepomohlo, tak na to šel se šroubovákem a taky nic. Takže dvě auta nepojízdný, během dvou dnů. Paráda. Zítra si beru máminu Fábku a jsem teda super duper zvědavá, co by se s ní mohlo stát.
Tak a zítra zas o vlasech. Nebo o tom hnusným, krvavým prstu. Blé.
pátek 28. listopadu 2014
pondělí 24. listopadu 2014
No Poo - den 12 až 21
Předem se omlouvám za výpadek ve vlasovém zpravodajství. Výstavy a jiné povinnosti se na mě navalily a pohřbily mě pod sebou hůř než lavina. Nicméně dnes jsem si snad zdárně prokopala cestu ven a nejméně do čtvrtka, kdy budu asi s jazykem na vestě v noci stavět stánek, vás zase čekají novinky z mojí hlavy.
Co se za ten týden seběhlo? No tak předně jsem přišla na to, že je asi jeden milion pět set tisíc osm set padesát devět návodů, kterak si umýt hlavu sodou. Některé z nich varují před použitím příliš koncentrované sody. Jiné doporučují sodu na hlavu sypat přímo. Další radí smíchat jí s trochou vody a na vlasy nanášet vzniklou kašičku. Takže to bysme měli. Je vcelku jasný, že tudy cesta nepovede a holt si na to bude muset přijít každej sám. Mám trochu respekt před nanášením sodové pasty, neb pH sody a pokožky hlavy zdá se mi poněkud rozdílné. Jenže zas jsem na vlastní oči viděla vlasy, který touhle kůrou úspěšně proplouvaj už nějakou dobu a nevypadaj, že by jim to škodilo. Tak nevím.
Další můj poznatek se týká, jak jinak, sody. Pokud si myslíte, že umýt si hlavu sodou je stejná práce, jako umýt si jí šamponem, tak to jste, vážení, na omylu. Tuhle chybu jsem udělala jednou. Byla to středa, můj mycí den, a bylo půl jedný ráno. Nejvyšší čas hupsnout do vany a splnit plán. Jenže ještě knížečka, vínečko, olivy, známe to. A tak než došlo na milou sodu, bylo skoro půl druhý a mě bylo jasný, že s teplou vodou to nebude tak horký. Doslova. A taky že ne. Voda ve vaně chladla, v kotli jsem tušila poslední vlahé kapky a ve snaze si to rychle odbýt jsem si hlavu tak jen decentně přešmudlala. Pak trochu octa, ledovýho, jak jinak a spláchnout. Taky jen trochu, nechci přece trpět. A výsledek? Probudila jsem se s hlavou snad horší, než kdybych si jí vůbec nemyla. A tak jsem udělala ústupek a protože jsem ve čtvrtek odjížděla na výstavu, umyla jsem si jí ještě jednou. Snad jsem tomu alespoň trochu pomohla.
Třetí věc se týká toho, jak hluboko může člověk klesnout. Až na dno a ještě hloubš. Fakt. Dokonce tak hluboko, že si před tréninkem neumyje hlavu a lítá tam pak jak mastňák. Alespoň jsem si narazila extra širokou čelenku (rozsahem už je to skoro koupací čepice) a modlila se, aby mi z hlavy nesletěla.
Přidávám několikero fotek, jak můj skalp zraje. Musím říct, že zatím nějakou citelnou změnu nepociťuju, vlasy se mi mastí pořád stejně rychle, na hřebenu zůstávají pořád stejně hnusné věci (kde se sakra tak strašně zprasím?) a umýt si hlavu sodu jsem se ještě nenaučila. Zvládám partii těsně u hlavy, ale oblast gumičky a pod ní vypadá vcelku katastrofálně, takže si nemůžu dovolit rozpuštěný vlasy. Možná to chce opravdu větší množství sody. A nemyslím koncentrací, ale prostě objemem. Nebo to umýt dvakrát?
A poprvý v životě mi soda na hlavě pěnila, to jsem teda trochu znejistěla, protože tenhle úkaz jsem nezažila nikdy, ani mimo hlavu. Na chvíli jsem se dokonce lekla, jestli mi do ní holky něco nepřimíchaly. Nicméně to bylo bez zápachu, chutnalo to pořád odporně (ne že bych to pila, ale do pusy mi prostě vždycky trochu nateče), tak snad to bylo nedotčený.
Vždycky se těším na další koupací seanci, jak to tentokrát pořádně vymydlím, ale pak sedím ve vaně, je půlnoc a mě se tak moc nechce, že bych to nejradši přeskočila. Tehdy s láskou vzpomínám na starej dobrej chemickej šampon, kterej stačilo dvakrát prohnat po hlavě tam a zpět a bylo hotovo. Nojo, nic není jako dřív, že.
A teď něco málo fotek.- Některé jsou z mobilu, tak nejsou nic extra. No, ono ani ty ostatní nejsou první liga, víme. Ale nevadí, pro ilustraci to stačí. Jak tak koukám na den 13 a 15, nejsem si úplně jistá, jestli to náhodou není ze stejného dne, účes je vcelku podobný. Ale jelikož se mi takhle zacuchanina na hlavě tvoří velmi snadno, je klidně možný, že se jedná o dva stejný dny. Ať tak či tak, vlasy tam pořád jsou a o to jde, ne?
PS: Stále hledám někoho, kdo by jel na kreativní výstavu prodávat do Plzně. Nechce se vám někomu? Pátek a sobota, už tenhle víkend...
Co se za ten týden seběhlo? No tak předně jsem přišla na to, že je asi jeden milion pět set tisíc osm set padesát devět návodů, kterak si umýt hlavu sodou. Některé z nich varují před použitím příliš koncentrované sody. Jiné doporučují sodu na hlavu sypat přímo. Další radí smíchat jí s trochou vody a na vlasy nanášet vzniklou kašičku. Takže to bysme měli. Je vcelku jasný, že tudy cesta nepovede a holt si na to bude muset přijít každej sám. Mám trochu respekt před nanášením sodové pasty, neb pH sody a pokožky hlavy zdá se mi poněkud rozdílné. Jenže zas jsem na vlastní oči viděla vlasy, který touhle kůrou úspěšně proplouvaj už nějakou dobu a nevypadaj, že by jim to škodilo. Tak nevím.
Další můj poznatek se týká, jak jinak, sody. Pokud si myslíte, že umýt si hlavu sodou je stejná práce, jako umýt si jí šamponem, tak to jste, vážení, na omylu. Tuhle chybu jsem udělala jednou. Byla to středa, můj mycí den, a bylo půl jedný ráno. Nejvyšší čas hupsnout do vany a splnit plán. Jenže ještě knížečka, vínečko, olivy, známe to. A tak než došlo na milou sodu, bylo skoro půl druhý a mě bylo jasný, že s teplou vodou to nebude tak horký. Doslova. A taky že ne. Voda ve vaně chladla, v kotli jsem tušila poslední vlahé kapky a ve snaze si to rychle odbýt jsem si hlavu tak jen decentně přešmudlala. Pak trochu octa, ledovýho, jak jinak a spláchnout. Taky jen trochu, nechci přece trpět. A výsledek? Probudila jsem se s hlavou snad horší, než kdybych si jí vůbec nemyla. A tak jsem udělala ústupek a protože jsem ve čtvrtek odjížděla na výstavu, umyla jsem si jí ještě jednou. Snad jsem tomu alespoň trochu pomohla.
Třetí věc se týká toho, jak hluboko může člověk klesnout. Až na dno a ještě hloubš. Fakt. Dokonce tak hluboko, že si před tréninkem neumyje hlavu a lítá tam pak jak mastňák. Alespoň jsem si narazila extra širokou čelenku (rozsahem už je to skoro koupací čepice) a modlila se, aby mi z hlavy nesletěla.
Přidávám několikero fotek, jak můj skalp zraje. Musím říct, že zatím nějakou citelnou změnu nepociťuju, vlasy se mi mastí pořád stejně rychle, na hřebenu zůstávají pořád stejně hnusné věci (kde se sakra tak strašně zprasím?) a umýt si hlavu sodu jsem se ještě nenaučila. Zvládám partii těsně u hlavy, ale oblast gumičky a pod ní vypadá vcelku katastrofálně, takže si nemůžu dovolit rozpuštěný vlasy. Možná to chce opravdu větší množství sody. A nemyslím koncentrací, ale prostě objemem. Nebo to umýt dvakrát?
A poprvý v životě mi soda na hlavě pěnila, to jsem teda trochu znejistěla, protože tenhle úkaz jsem nezažila nikdy, ani mimo hlavu. Na chvíli jsem se dokonce lekla, jestli mi do ní holky něco nepřimíchaly. Nicméně to bylo bez zápachu, chutnalo to pořád odporně (ne že bych to pila, ale do pusy mi prostě vždycky trochu nateče), tak snad to bylo nedotčený.
Vždycky se těším na další koupací seanci, jak to tentokrát pořádně vymydlím, ale pak sedím ve vaně, je půlnoc a mě se tak moc nechce, že bych to nejradši přeskočila. Tehdy s láskou vzpomínám na starej dobrej chemickej šampon, kterej stačilo dvakrát prohnat po hlavě tam a zpět a bylo hotovo. Nojo, nic není jako dřív, že.
A teď něco málo fotek.- Některé jsou z mobilu, tak nejsou nic extra. No, ono ani ty ostatní nejsou první liga, víme. Ale nevadí, pro ilustraci to stačí. Jak tak koukám na den 13 a 15, nejsem si úplně jistá, jestli to náhodou není ze stejného dne, účes je vcelku podobný. Ale jelikož se mi takhle zacuchanina na hlavě tvoří velmi snadno, je klidně možný, že se jedná o dva stejný dny. Ať tak či tak, vlasy tam pořád jsou a o to jde, ne?
 |
| Jeden den od mytí |
 |
| V den umytí |
 |
| Dva dny po umytí |
PS: Stále hledám někoho, kdo by jel na kreativní výstavu prodávat do Plzně. Nechce se vám někomu? Pátek a sobota, už tenhle víkend...
sobota 15. listopadu 2014
No Poo - den 11
Nestíhám nic. Padám na hubu. A na vlasy.
Zjistila jsem, že noční mytí ve studený vodě, který jsem trochu odbyla teda nebylo dostačující. proto jsem si umyla vlasy druhý den znovu. Nechci strávit pět dní na výstavách s turbane. Jsem srab, přiznávám.
Zítra zkusím i nějaký foto, dneska sotva stojím.
Zjistila jsem, že noční mytí ve studený vodě, který jsem trochu odbyla teda nebylo dostačující. proto jsem si umyla vlasy druhý den znovu. Nechci strávit pět dní na výstavách s turbane. Jsem srab, přiznávám.
Zítra zkusím i nějaký foto, dneska sotva stojím.
čtvrtek 13. listopadu 2014
No Poo - den 10
Z lenosti a ze strachu se nečešu. Udržuju účes, který jsem vyrobila včera. Nebo snad předevčírem? Už ani nevím. \nicméně v krámku se dnes stavila M. a podivovala se, jak mám vlasy pěkné? A jestli jsem si je rý dnes myla sodou? Když jsem jí odhalila nečesací trik, chápavě řikývla. A po chvíli pozorování uznala, že kdybych do vlasů vjela hřebenem, doznaly by určitých změn. Konkrétně se vyjádřila tak, že by se na nich dalo poznat, kolik měl hřeben zubů. Asi na tom něco bude. Ale naštěstí je dneska mycí den (to je jak ve středověku, co?) a tak se zase hodím do gala.
A proto v jednu hodinu ráno, poté, co jsem uspala probudivší se Bíbu, lezu do vany, která mezitím úplně vychladla a modlím se, aby nedošla teplá voda v kotli. Sodu a ocet už ani neuklízím, abych nemusela dělat mokré ťápoty po bytě a neriskovala tak různá zranění svoje, i ostatních.
Jinak mě začala svědit hlava, dneska, na obvyklém místě. Fakt nevím, jestli to není nějaká prychosomatická schíza, nebo jiná lahůdka. Jestli bych neměla na něčem zapracovat?
Dle moudrých hlav z internetu znamenají lupy ve světě duchovních příčin nemocí nespokojenost, až by člověk vylétl z kůže, pak prý taky pocit ohrožení, podezíravost. Takže mám být vděčná za to co mám a nemám být ohrožená. \no dobře, pojďme na to (mimochodem, rada na kulatá záda zněla "stát rovně" - věřili byste tomu? Je tu ještě někdo, kdo bojuje s hrbem, jako já? Jak tahle rada zabírá, co?)
Nicméně to krom psychiky podpořím i trochou sody, takže jsi du vydrbat hlavu a ještě sem hodím jednu fotku před mytím, ať se pokocháte.
A proto v jednu hodinu ráno, poté, co jsem uspala probudivší se Bíbu, lezu do vany, která mezitím úplně vychladla a modlím se, aby nedošla teplá voda v kotli. Sodu a ocet už ani neuklízím, abych nemusela dělat mokré ťápoty po bytě a neriskovala tak různá zranění svoje, i ostatních.
Jinak mě začala svědit hlava, dneska, na obvyklém místě. Fakt nevím, jestli to není nějaká prychosomatická schíza, nebo jiná lahůdka. Jestli bych neměla na něčem zapracovat?
Dle moudrých hlav z internetu znamenají lupy ve světě duchovních příčin nemocí nespokojenost, až by člověk vylétl z kůže, pak prý taky pocit ohrožení, podezíravost. Takže mám být vděčná za to co mám a nemám být ohrožená. \no dobře, pojďme na to (mimochodem, rada na kulatá záda zněla "stát rovně" - věřili byste tomu? Je tu ještě někdo, kdo bojuje s hrbem, jako já? Jak tahle rada zabírá, co?)
Nicméně to krom psychiky podpořím i trochou sody, takže jsi du vydrbat hlavu a ještě sem hodím jednu fotku před mytím, ať se pokocháte.
No Poo - den 9
Omlouvám se všem čtenářů, kteří netrpělivě čekají na moje mastné vlasy, ale příprava tří akcí najednou mi dává zabrat poněkud víc, než jsem čekala, Vlastně ani nevím, kde mi hlava stojí, tak jak bych pak mohla vědět, jak jsou na tom moje vlasy? Vím jediné, budou někde na té hlavě.
Zítra snad víc.
Zítra snad víc.
úterý 11. listopadu 2014
No Poo - den 8
Dneska jsem si připravila foťák do práce. Vezmu nějakou pěknou fotku na stativu. Snad alespoň jednu vyberu, z těch dvou set, co nasekám. Když se mi podaří zabalit balíky a zabavit Bíbu (nebo naopak?), nachystám si stativ. V pondělí je u nás mrtvo (cukrárna je dopo zavřená), takže exhibuju jen sama před sebou a nikoliv před zraky nic netušících občanů. Teď už jen ten foťák... který jsem nechala doma! Sakra práce ale už! Takže zas noční foto v koupelně při prapodivným osvětlení. Jedna žárovka nám v koupelně přestala svítit a ani pan O. s tím nedokáže nic udělat. Myslím, že mi i kdysi vysvětloval, proč to tak je, ale asi jsem to ze zoufalství vypustila, stejně jako informaci, proč nejdou přidělat dvířka u skříňky pod dřezem, kde trůní koš. Takže máme v koupelně šero a v kuchyni dvířka opřený o skříňku, což vytváří epesní McDonaldovský koš se škvírou pro vhazování nahoře.
Vlasy mám učesaný, relativně. Rozčesávání trošku horší než poslední dny, přišlo mi. To co mi zůstává na hřebenu je k neuvěření. A to nemluvím o počtu vlasů! Myslím ten neuvěřitelnej prachobordel, nebo co to je. Kde se to sakra bere? To je z peřin v posteli? Nebo máme doma tak prašno, že z toho každej den vyčešu hrst solidní hmoty? Až mi trochu otrne a zvyknu si na to, že vám ukazuju nejtrapnější věci svýho života, přihodím i tuhle lahůdku. To budete zírat.
Když jsme se večer, za hluboké tmy vracely z krámku domů, začala jsem uvažovat, proč vlastně nepoužívám kufr u auta. Je přece mnohem jednodušší vyndat věci z kufru auta, než se je snažit vypáčit přes šaltpáku ze sedačky spolujezdce. Jasně, můžete namítnout, že jen vola nenapadne auto obejít a vyndat to z druhý strany, ale u nás se parkuje u pešuňku (víte, co to je?) a každej večer se mi do kopřiv nechce. I Bíba se naučila vylejzat přes stranu u řidiče. No a tak dumám a dumám a říkám si, že to asi zkusím, otevřu kufr a tam?! FOŤÁK!! A taška s hrama, o který jsem si taktéž myslela, že zůstala doma. No, nestává se mi moc často, aby mě dvakrát za den napadla ta samá myšlenka a pokaždé to bylo jako poprvé. Zřejmě se při mytí šamponem nějak obnovovaly mozkové buňky a teď jich začíná rapidně ubývat, jinak si to neumím vysvětlit. Každopádně mě to tak zdrchlo, že jsem na fotku rezignovala a tak se budete moc pokochat až zítra. Těšte se.
Vlasy mám učesaný, relativně. Rozčesávání trošku horší než poslední dny, přišlo mi. To co mi zůstává na hřebenu je k neuvěření. A to nemluvím o počtu vlasů! Myslím ten neuvěřitelnej prachobordel, nebo co to je. Kde se to sakra bere? To je z peřin v posteli? Nebo máme doma tak prašno, že z toho každej den vyčešu hrst solidní hmoty? Až mi trochu otrne a zvyknu si na to, že vám ukazuju nejtrapnější věci svýho života, přihodím i tuhle lahůdku. To budete zírat.
Když jsme se večer, za hluboké tmy vracely z krámku domů, začala jsem uvažovat, proč vlastně nepoužívám kufr u auta. Je přece mnohem jednodušší vyndat věci z kufru auta, než se je snažit vypáčit přes šaltpáku ze sedačky spolujezdce. Jasně, můžete namítnout, že jen vola nenapadne auto obejít a vyndat to z druhý strany, ale u nás se parkuje u pešuňku (víte, co to je?) a každej večer se mi do kopřiv nechce. I Bíba se naučila vylejzat přes stranu u řidiče. No a tak dumám a dumám a říkám si, že to asi zkusím, otevřu kufr a tam?! FOŤÁK!! A taška s hrama, o který jsem si taktéž myslela, že zůstala doma. No, nestává se mi moc často, aby mě dvakrát za den napadla ta samá myšlenka a pokaždé to bylo jako poprvé. Zřejmě se při mytí šamponem nějak obnovovaly mozkové buňky a teď jich začíná rapidně ubývat, jinak si to neumím vysvětlit. Každopádně mě to tak zdrchlo, že jsem na fotku rezignovala a tak se budete moc pokochat až zítra. Těšte se.
pondělí 10. listopadu 2014
No Poo - den 7
Dneska mě čeká mytí hlavy, jupijou! Naštěstí jsem doma a nikam nemusím, tak se nemusím nijak zahalovat. Není tu ani pan O., tak mi to není trapný. Ostatně, co by mi ještě mohlo být trapný, po těch letech? Rozhodnuta, že zkusím zachytit stav před a po, lezu do vany poměrně brzy. Chtěla jsem chytit stejný světlo, ale ouha, to mi teda neklaplo. Vlasy jsem sušila asi tři hodiny. Teda, oni se sušily. Chtěla jsem tomu pomoct tím, že je rozčešu, ale zapomněla jsem na to, že to moje mokrý vlasy absolutně neakceptujou. Potom, co jsem z nich třikrát vymotala hřeben, jsem kapitulovala a nechala si, ať si dělaj, co je napadne. Takže uschly a venku byla tma. Nicméně foto jsem vzala, myslím, že něco málo na tom vidět bude.
Na FB hodně padaj rady, ať mastný vlasy stáhnu do culíku, copu, drdolu a pořádně je přilíznu. A já jsem pořád proti. Asi k tomu mám ze zásady nějak odpor, nebo já nevím co, ale ulíznutej culík si umím představit jen s pěknejma vlasama, ne s mastňákama, to si fakt radši narazím kulicha. Jasně, že se někdy stane, že si hlavu umejt nestihnu, ale v tom případě to druhý den řeším tak, že se neučešu. Pak to podle mě není tak strašný. Ale možná je to jen můj subjektivní dojem a moje okolí to vidí úplně jinak. Ostatně jako všechno, že.
Při mytí jsem se snažila nezapomenout na zadní a spodní vlasy. Drbala jsem je co o šlo, přesto ve chvíli, kdy jsem louhovala z hlavy sodu, jsem měla pocit, že se mi to tak úplně nepovedlo. Vlasy byly na pohmat takový, no, mastný (to je ale překvapení, co?). Zdálo se mi, že až k uším to šlo, ale pod ušima děs. Asi prostě teorie "šampon dolu steče") u sody holt fungovat nebude a je potřeba to pořádně vydrbat až ke konečkům. Tak příště, no, však já se to naučím. Nicméně mám alespoň vrchní část hlavy čistou, lesklou a pěknou, zbytek holt zamotám do uzlu nebo do copu, tam se to, snad, nepozná.
Mám v plánu i kokosákovou ozdravnou kůru, ale otevřeně říkám, že jsem to nechtěla testovat před tréninkem, protože co kdyby se to nepovedlo a já šla na trénink s hlavou mastnější než před umytím.
Ještě jeden poznatek přinesl dnešní den - pokud plánujete hrabat trávu a máte dlouhé vlasy, vřele doporučuju nenechat je rozpuštěný, ale nějak je zkrotit. Několikrát se mi pramen vlasů nějak zamotal k hrábím, skřípla jsem ho rukou a ve chvíli nápřahu jsem se tak téměř skalpovala. Auvejsky.
A teď už slíbená chvilka exhibice:
A přidala jsem i popisek, kdybyste náhodou nepoznaly, kterej stav byl dřív.
Na FB hodně padaj rady, ať mastný vlasy stáhnu do culíku, copu, drdolu a pořádně je přilíznu. A já jsem pořád proti. Asi k tomu mám ze zásady nějak odpor, nebo já nevím co, ale ulíznutej culík si umím představit jen s pěknejma vlasama, ne s mastňákama, to si fakt radši narazím kulicha. Jasně, že se někdy stane, že si hlavu umejt nestihnu, ale v tom případě to druhý den řeším tak, že se neučešu. Pak to podle mě není tak strašný. Ale možná je to jen můj subjektivní dojem a moje okolí to vidí úplně jinak. Ostatně jako všechno, že.
Při mytí jsem se snažila nezapomenout na zadní a spodní vlasy. Drbala jsem je co o šlo, přesto ve chvíli, kdy jsem louhovala z hlavy sodu, jsem měla pocit, že se mi to tak úplně nepovedlo. Vlasy byly na pohmat takový, no, mastný (to je ale překvapení, co?). Zdálo se mi, že až k uším to šlo, ale pod ušima děs. Asi prostě teorie "šampon dolu steče") u sody holt fungovat nebude a je potřeba to pořádně vydrbat až ke konečkům. Tak příště, no, však já se to naučím. Nicméně mám alespoň vrchní část hlavy čistou, lesklou a pěknou, zbytek holt zamotám do uzlu nebo do copu, tam se to, snad, nepozná.
Mám v plánu i kokosákovou ozdravnou kůru, ale otevřeně říkám, že jsem to nechtěla testovat před tréninkem, protože co kdyby se to nepovedlo a já šla na trénink s hlavou mastnější než před umytím.
Ještě jeden poznatek přinesl dnešní den - pokud plánujete hrabat trávu a máte dlouhé vlasy, vřele doporučuju nenechat je rozpuštěný, ale nějak je zkrotit. Několikrát se mi pramen vlasů nějak zamotal k hrábím, skřípla jsem ho rukou a ve chvíli nápřahu jsem se tak téměř skalpovala. Auvejsky.
A teď už slíbená chvilka exhibice:
 |
| Před mytím |
 |
| Po mytí |
A přidala jsem i popisek, kdybyste náhodou nepoznaly, kterej stav byl dřív.
neděle 9. listopadu 2014
No Poo - den 6
Na hřeben se ani nekoukám. Jednak jsem se už dva dny nečesala (au au) a druhak to prostě nechci promastit dřív, než to bude nutný. Že mě to nemine, to je jasný, ale odkládám to, jak to jde.
Jelikož jsem zalehla včera zavčasu, nedala jsem si koupačku a tak se do vany naložím přes den. Děti nechám naprosto bez výčitek u pohádky. Neuvěřitelně mě láká si tu hlavu umejt, ale plán jsem si stanovila na zítra, tak vydržím. I když třebas jen vodou? Ne, dám to!
Bohužel okolnosti mě nutí paty z domu vytáhnout (zapomněla jsem si telefon v krámu, ech), tak vybírám turbánek. Půjdu do toho červeně podzimního, ladí mi k sukni. Když už si člověk tak nějak zvykne, že něco nosí na hlavě a nepřijde si v tom jak idiot, tak mu to samozřejmě přestane jít uvázat. Tuhle kouká cípek, tady se dělá nějaká boule, támhle je to moc hranatý. No vztekla bych se z toho. Nakonec to nějak přeperu (i když si jednu část nad pravým okem musím pořád zastrkávat a když se vysouká ven, vypadám, jak když mám náběh na piráta) a vyrážíme na nákup. Stačily tři minuty v turbanu a mě začíná svědit hlava. Sundat ho nemůžu, to je jasný, musím trpět. Pátrám v paměti a matně si vybavuju, že jsem se drbala už ráno. Nad čelem, po pravý straně (tam kde mám piráta), těsně pod vlasovou linií. Moje oblíbený místo. Zřejmě líheň lupů, který se pak bleskem rozšíří do celý hlavy, nebo nevím. Po návratu rvu turban z hlavy a koukám. Jsou tam, mrchy! Na tomhle jsem minule ztroskotala. Protože se lupy začly horšit a já neměla sílu vytrvat, protože jsem se fakt už styděla vylízt ven. No co, teď mám turban, tak mi alespoň nenasněží na ramena. Ale jestli tahle bláznivá kůra nezabere a já budu mít za šest tejdnů neuvěřitelně mastný vlasy a plnou hlavu lupů, tak si vzteky rozkousám botky!
Jelikož jsem zalehla včera zavčasu, nedala jsem si koupačku a tak se do vany naložím přes den. Děti nechám naprosto bez výčitek u pohádky. Neuvěřitelně mě láká si tu hlavu umejt, ale plán jsem si stanovila na zítra, tak vydržím. I když třebas jen vodou? Ne, dám to!
 |
| Nečesaný, nemytý, ke kolíčku přibitý.... |
Bohužel okolnosti mě nutí paty z domu vytáhnout (zapomněla jsem si telefon v krámu, ech), tak vybírám turbánek. Půjdu do toho červeně podzimního, ladí mi k sukni. Když už si člověk tak nějak zvykne, že něco nosí na hlavě a nepřijde si v tom jak idiot, tak mu to samozřejmě přestane jít uvázat. Tuhle kouká cípek, tady se dělá nějaká boule, támhle je to moc hranatý. No vztekla bych se z toho. Nakonec to nějak přeperu (i když si jednu část nad pravým okem musím pořád zastrkávat a když se vysouká ven, vypadám, jak když mám náběh na piráta) a vyrážíme na nákup. Stačily tři minuty v turbanu a mě začíná svědit hlava. Sundat ho nemůžu, to je jasný, musím trpět. Pátrám v paměti a matně si vybavuju, že jsem se drbala už ráno. Nad čelem, po pravý straně (tam kde mám piráta), těsně pod vlasovou linií. Moje oblíbený místo. Zřejmě líheň lupů, který se pak bleskem rozšíří do celý hlavy, nebo nevím. Po návratu rvu turban z hlavy a koukám. Jsou tam, mrchy! Na tomhle jsem minule ztroskotala. Protože se lupy začly horšit a já neměla sílu vytrvat, protože jsem se fakt už styděla vylízt ven. No co, teď mám turban, tak mi alespoň nenasněží na ramena. Ale jestli tahle bláznivá kůra nezabere a já budu mít za šest tejdnů neuvěřitelně mastný vlasy a plnou hlavu lupů, tak si vzteky rozkousám botky!
sobota 8. listopadu 2014
No Poo - den 5
Nečešu se. Vím, jak by to dopadlo a já si chci užít ještě alespoň jeden den prostovlasá. Jen do toho vetknu gumičku a je to. Vypadám, jak kdybych prolítla roštím. Což je takový běžný standard. Spodní vlasy (ty, které jsem, ehm, zapomněla umýt) už jsou pěkně mastný. Rozpuštěný vlasy tak mít nemůžu, protože vepředu by to ještě ušlo, ale zezadu bych byla jasná. Večer bych mohla jít na trénink, ale hrůza z vlasového faux pas mě drží doma (ne, doopravdy jsem potřebovala pracovat, ale znáte to...).
Už jsem vykoumala časový rozvrh péče o háro. Umyju si je před tréninkem a vůbec se nebudu rozpakovat. Vždyť se stejně nepotím, tak co. Jen tentokrát víc roztoku. A taky objednat sodu, nebo skončím tak, že dám těch šest týdnů jen na vodě.
Zdá se, že krom krásnejch vlasů z tohohle experimentu vyjdu ještě se značným zlepšení v selfíčkách. Když mě pan O. pozoroval u zrcadla, kterak nasekám za deset minut dvěstě fotek, nestačil se divit. Blbý ovšem je, že mi za chvíli dojdou pózy a uznejte, to bude teprv průser. Kdysi jsem na pinťáku viděla návod na nej pózy na focení, ale protože jsem si myslela, že nic takovýho nikdy potřebovat nebudu (hehe), neuložila jsem si to. Ouvej, ouvej. Kdybyste to náhodou někdo zahlídl, pošlete mi to, ať se nemusíte dívat pořád na to samý. Takže je to vlastně pro vaše dobro.
Druhej průser po pózách bude oblečení. Vážně máte v šatníku tolik věcí, abyste mohly dát 42 fotek v něčem jiným? Asi si budu muset půjčit oblečení od holčiček. Nebo se fotit v různých vrstvách - tílko, lyžařská bunda, tričko, svetr, kabát... Jasně že tolik hadrů nemáte, ale když se nefotíte, tak se to tak nějak ztratí. Takhle mám pocit, že když budu mít na dvou fotkách stejnej svetr, hned někdo bude remcat, že tahám pořád to samý. No, kdyžtak udělám nálet do sekáče.
A zítra mě zas čeká turban, uf!
Už jsem vykoumala časový rozvrh péče o háro. Umyju si je před tréninkem a vůbec se nebudu rozpakovat. Vždyť se stejně nepotím, tak co. Jen tentokrát víc roztoku. A taky objednat sodu, nebo skončím tak, že dám těch šest týdnů jen na vodě.
Zdá se, že krom krásnejch vlasů z tohohle experimentu vyjdu ještě se značným zlepšení v selfíčkách. Když mě pan O. pozoroval u zrcadla, kterak nasekám za deset minut dvěstě fotek, nestačil se divit. Blbý ovšem je, že mi za chvíli dojdou pózy a uznejte, to bude teprv průser. Kdysi jsem na pinťáku viděla návod na nej pózy na focení, ale protože jsem si myslela, že nic takovýho nikdy potřebovat nebudu (hehe), neuložila jsem si to. Ouvej, ouvej. Kdybyste to náhodou někdo zahlídl, pošlete mi to, ať se nemusíte dívat pořád na to samý. Takže je to vlastně pro vaše dobro.
Druhej průser po pózách bude oblečení. Vážně máte v šatníku tolik věcí, abyste mohly dát 42 fotek v něčem jiným? Asi si budu muset půjčit oblečení od holčiček. Nebo se fotit v různých vrstvách - tílko, lyžařská bunda, tričko, svetr, kabát... Jasně že tolik hadrů nemáte, ale když se nefotíte, tak se to tak nějak ztratí. Takhle mám pocit, že když budu mít na dvou fotkách stejnej svetr, hned někdo bude remcat, že tahám pořád to samý. No, kdyžtak udělám nálet do sekáče.
A zítra mě zas čeká turban, uf!
pátek 7. listopadu 2014
No Poo den 4
Dneska bohužel nemám fotku, a to je škoda, protože by byla fakt užitečná. Mám za sebou totiž první sodopokus. Naložila jsem se do vany a tentokrát jsem si všechny potřebnosti vzala s sebou. Což je dobře, jelikož doma nikdo nebyl a neměl by mě tak kdo supportovat. Chvíli jsem rozvažovala, jestli je správný postup máchat si vlasy ve vlažné vodě (prý to tolik nedráždí pokožku nebo co), nebo jestli je lepší zvolit vodu teplou, až horkou (to přece rozpouští mastnotu, ne? Kolik z vás myje mastný nádobí studenou vodou, he? A proč by nakonec vlasy měly být něco jinýho?) a nakonec jsem zvolila teplou, protože prostě teplou miluju. Zanořila jsem hlavu a chvíli jsem jí jen tak namáčela. Pak jsem se vrhla do přípravy toho zázraku. Návodů je asi tolik jako lidí, počínaje sodou a vodou v poměru 1:1 což má vytvořit jakousi kaši, až na jednu lžíci sody na litr vody. Dala jsem kompromis, jednu lžíci na klasickej hrníček na kafe, může mít tak dvě decky. Pořádně rozmíchat a hurá na to! Po první aplikaci jsem zjistila, že než rozmícháte sodu, vychladne vám voda v hrnku, alespoň u nás, v ledomorně, takže jsem si pak na hlavu lila něco odporně studenýho, co cestou po mých dlouhých (poprvé v životě můžu říct, že mám dlouhý vlasy, heč!) vlasech ještě vychladlo a na záda mi tak tekla taková ledovcová voda s trochou sody. Postup aplikace jednoduchý, až primitivní. Trochu nalejt ke kořínkům a bříškama prstů šudlat, co to jde. Opakovat dle plochy hlavy a dle libosti. Poučena od kadeřnice z doby své chemickošamponové kariéry jsem se postarala pouze o hlavu, nikoliv o vlasy níže, protože ty prý nejsou tak mastný a stačí jim to, co na ně steče. No, asi jak kterým.
Když jsem na sebe ten zázrak celej vyplácala, namíchala jsem si z jablečnýho octa oplach. Ovšem ještě předtím jsem vlasy od sody opláchla jen vodou (snad to není špatně?). Poměr ocťáku stejný, tedy jedna lžíce na jeden hrnek vody a šup s tím na hlavu. V octovém oparu jsem dumala nad tím, jestli se ten "oplach" má ještě opláchnout a nakonec jsem usoudila, že asi ano. Octové aroma by mi ani tak nevadilo, mám ocet ráda, ale přeci jen asi nebude nejepší nechávat ho na kůži. A tak jsem to umyla taky.
A hurá, další turban, tentokrát ručníkovej a pak už jen čekat na ráno, co se z toho vyvrbí.
A vyvrbilo se to docela pěkně. Vlasy na pohled mastný nejsou, nepramínkují. Na pohmat taky dobrý. Hlava mě nesvědí. Co se ovšem ukázalo jako menší problém je množství mnou použité sody na délku mých vlasů. Rozhodně není dostačující. Málo péče jsem věnovala vlasům vzadu vespod na hlavě a ty mají tendenci se pramínkovat. Ono to naštěstí není moc vidět, protože je kryjou ty umytější vasy, ale na příště si dělám poznámku, abych tuhle partii nezanedbávala. Ono by možná nebylo od věci umýt si vlasy v obou směrech, jednou v záklonu a pak v předklonu, jenže až vám jednou popíšu, co moje vlasy udělají, když se předkloním, pochopíte, proč tuhle záležitost neriskuju a ani kvůli sodě jí riskovat nebudu. Holt to tam kdyžtak vpravím třebas injekční stříkačkou.
Učesat to taky šlo vcelku dobře, na to, že jsem šla spát s mokrou, nerozčesanou hřívou.
Ale vlasy jsou prostě jiné a je to poznat. Jen nevím, jak to popsat. Jsou těžší. Drží se víc u sebe. Rozhodně nelítají a mám pocit, že kdybych ráno dala snahu o nějaký účes, splakala bych nad výdělkem. Naštěstí jsem neměla čas, tak jsem to jen stáhla gumičkou. Přes den se standardně cuchají, nicméně soda a ocet je zavily nejen mastnoty, ale i smradu, takže už zase můžu volně dýchat a moje okolí se mnou. Přísahám bohu, že teď nemají vůbec žádný pach. Kdybyste chtěli vědět, jak voní "nic", nabízím vám svoje vlasy. Čestný pionýrský.
A protože nemám tu fotku, dávám alespoň článek, který v komentáři na FB linkovala V. Jmenuje e Vlasy, ó, vlasy a odborník v něm odpovídá na dotazy ohledně No Poo. Docela pěkný počteníčko. A hlavně, je to od odborníka, tak to prostě musí bejt pravda!
Když jsem na sebe ten zázrak celej vyplácala, namíchala jsem si z jablečnýho octa oplach. Ovšem ještě předtím jsem vlasy od sody opláchla jen vodou (snad to není špatně?). Poměr ocťáku stejný, tedy jedna lžíce na jeden hrnek vody a šup s tím na hlavu. V octovém oparu jsem dumala nad tím, jestli se ten "oplach" má ještě opláchnout a nakonec jsem usoudila, že asi ano. Octové aroma by mi ani tak nevadilo, mám ocet ráda, ale přeci jen asi nebude nejepší nechávat ho na kůži. A tak jsem to umyla taky.
A hurá, další turban, tentokrát ručníkovej a pak už jen čekat na ráno, co se z toho vyvrbí.
A vyvrbilo se to docela pěkně. Vlasy na pohled mastný nejsou, nepramínkují. Na pohmat taky dobrý. Hlava mě nesvědí. Co se ovšem ukázalo jako menší problém je množství mnou použité sody na délku mých vlasů. Rozhodně není dostačující. Málo péče jsem věnovala vlasům vzadu vespod na hlavě a ty mají tendenci se pramínkovat. Ono to naštěstí není moc vidět, protože je kryjou ty umytější vasy, ale na příště si dělám poznámku, abych tuhle partii nezanedbávala. Ono by možná nebylo od věci umýt si vlasy v obou směrech, jednou v záklonu a pak v předklonu, jenže až vám jednou popíšu, co moje vlasy udělají, když se předkloním, pochopíte, proč tuhle záležitost neriskuju a ani kvůli sodě jí riskovat nebudu. Holt to tam kdyžtak vpravím třebas injekční stříkačkou.
Učesat to taky šlo vcelku dobře, na to, že jsem šla spát s mokrou, nerozčesanou hřívou.
Ale vlasy jsou prostě jiné a je to poznat. Jen nevím, jak to popsat. Jsou těžší. Drží se víc u sebe. Rozhodně nelítají a mám pocit, že kdybych ráno dala snahu o nějaký účes, splakala bych nad výdělkem. Naštěstí jsem neměla čas, tak jsem to jen stáhla gumičkou. Přes den se standardně cuchají, nicméně soda a ocet je zavily nejen mastnoty, ale i smradu, takže už zase můžu volně dýchat a moje okolí se mnou. Přísahám bohu, že teď nemají vůbec žádný pach. Kdybyste chtěli vědět, jak voní "nic", nabízím vám svoje vlasy. Čestný pionýrský.
A protože nemám tu fotku, dávám alespoň článek, který v komentáři na FB linkovala V. Jmenuje e Vlasy, ó, vlasy a odborník v něm odpovídá na dotazy ohledně No Poo. Docela pěkný počteníčko. A hlavně, je to od odborníka, tak to prostě musí bejt pravda!
čtvrtek 6. listopadu 2014
No Poo - den 3
Včera jsem plánovala jít do vany a pokusit se vytvořit olejovou lázeň pouze pomocí mých vlasů a trochy vody, ale plány mi zhatilo to, že jaksi nebydlím sama. A tak vanu zabral velký pan O. a k němu se vážně skoro nevejdu. A i kdybych se vešla, ohrozila bych ho tím množstvím oleje na životě. Buď by ho zabil ten šok, a nebo to, že bych vanu promastila a on by s sebou při výlezu seknul na naší plechovou podlahu (taky máte někdo kůl plechovou podlahu v koupelně?).
Tak jsem si jen vzdychla a pokusila se vytvořit harmonogram mytí hlavy. Takže jen dvakrát týdně sodu, jo? Jednou by to asi měla být neděle, to mám po tréninku a i když se nepotím téměř nikdy, tak tam už je to na pováženou. A i kdyby nebylo, tak po takovým sportovním výkonu se tak nějak sluší umejt si vlasy, že jo. Jenže to znamená, jít na trénink s mastnýma vlasama. Ble. Ono to totiž není tak dlouho, co jsem na tréninku holku s hodně, hodně, hodně mastnejma vlasama viděla. Koukala jsem na ní a říkala jsem si, jak takhle vůbec může mezi lidi? Že jí to není blbý? Že se nestydí? A ejhle, týden s týdnem se sešel a budu to já, komu se ve světle tisíce zářivek bude blýskat skalp (jo, ještě pořád jsem nevymyslela, co si na tu hlavu narazím. Dá se skákat v turbanu? Proč sakra nechodím na plavání!). Takže jsem se znova utvrdila v tom, jak člověk nemá soudit, nebo se mu dostane vrchovatou měrou. A koneckonců, třeba taky přechází na No Poo. Zeptala bych se, ale myslím, že ať bych položila otázku jakkoliv, hrozilo by to horou trapnosti. A té si tam, díky epesním pádům, užiju víc než dost.
Ráno mi bylo jasný, že se prostě učesat nesmím, jinak to bude katastrofa. Ale program velí česat, stimulovat pokožku a tak nepodvádím, a češu. U zrcadla jsem byla skoro poslepu. Nic jinýho než turban nepomůže. Ještě možná lyžařská čepice, ale jelikož se nám poněkud oteplilo, mám strach, že bych za chvíli poněkud zaváněla. Takže variace na včerejší téma. Jiný šátek, jiný turban. Na kolik způsobů si tu hlavu můžu nakonec omotat?
Jinak už si na to zvykám. Ta cigoška v zrcadle mě už neleká. Někdy dokonce zapomenu, proč na mě lidi tak pokoutně civí a nechápavě hledám na sukni flek. Nebo odlepenou cenovku/samolepku/adresní štítek ČP, což jsou moje specialitky. A ono nic, sukně čistá, jen na hlavě cosi.
Dneškem taky začínám vlasy cítit. A ne, bohužel se nejedná o to, že by ztěžkly, ale o takový, ehm, vlasový pach. Pod turbanem se to snad schová (nikdo si nestěžoval, ale děti a pan O. nejsou objektivní a ostatní jsou možná jen slušní). Snad tomu soda trochu pomůže, jinak si budu muset vonět šátky na hlavu a to už budu fakt echt světská.
Mimochodem, když jsem se na sebe dívala do zrcadla, klidně bych si od sebe nechala vyložit karty, takže, nechcete někdo znát budoucnost? Černou kočku na dvoře snadno chytím, karet mám dost a ve Vaší budoucnosti vidím... Krásné vlasy!
Tak jsem si jen vzdychla a pokusila se vytvořit harmonogram mytí hlavy. Takže jen dvakrát týdně sodu, jo? Jednou by to asi měla být neděle, to mám po tréninku a i když se nepotím téměř nikdy, tak tam už je to na pováženou. A i kdyby nebylo, tak po takovým sportovním výkonu se tak nějak sluší umejt si vlasy, že jo. Jenže to znamená, jít na trénink s mastnýma vlasama. Ble. Ono to totiž není tak dlouho, co jsem na tréninku holku s hodně, hodně, hodně mastnejma vlasama viděla. Koukala jsem na ní a říkala jsem si, jak takhle vůbec může mezi lidi? Že jí to není blbý? Že se nestydí? A ejhle, týden s týdnem se sešel a budu to já, komu se ve světle tisíce zářivek bude blýskat skalp (jo, ještě pořád jsem nevymyslela, co si na tu hlavu narazím. Dá se skákat v turbanu? Proč sakra nechodím na plavání!). Takže jsem se znova utvrdila v tom, jak člověk nemá soudit, nebo se mu dostane vrchovatou měrou. A koneckonců, třeba taky přechází na No Poo. Zeptala bych se, ale myslím, že ať bych položila otázku jakkoliv, hrozilo by to horou trapnosti. A té si tam, díky epesním pádům, užiju víc než dost.
Ráno mi bylo jasný, že se prostě učesat nesmím, jinak to bude katastrofa. Ale program velí česat, stimulovat pokožku a tak nepodvádím, a češu. U zrcadla jsem byla skoro poslepu. Nic jinýho než turban nepomůže. Ještě možná lyžařská čepice, ale jelikož se nám poněkud oteplilo, mám strach, že bych za chvíli poněkud zaváněla. Takže variace na včerejší téma. Jiný šátek, jiný turban. Na kolik způsobů si tu hlavu můžu nakonec omotat?
Jinak už si na to zvykám. Ta cigoška v zrcadle mě už neleká. Někdy dokonce zapomenu, proč na mě lidi tak pokoutně civí a nechápavě hledám na sukni flek. Nebo odlepenou cenovku/samolepku/adresní štítek ČP, což jsou moje specialitky. A ono nic, sukně čistá, jen na hlavě cosi.
Dneškem taky začínám vlasy cítit. A ne, bohužel se nejedná o to, že by ztěžkly, ale o takový, ehm, vlasový pach. Pod turbanem se to snad schová (nikdo si nestěžoval, ale děti a pan O. nejsou objektivní a ostatní jsou možná jen slušní). Snad tomu soda trochu pomůže, jinak si budu muset vonět šátky na hlavu a to už budu fakt echt světská.
Mimochodem, když jsem se na sebe dívala do zrcadla, klidně bych si od sebe nechala vyložit karty, takže, nechcete někdo znát budoucnost? Černou kočku na dvoře snadno chytím, karet mám dost a ve Vaší budoucnosti vidím... Krásné vlasy!
středa 5. listopadu 2014
No Poo - den 2
Na noc jsem si vlasy zapletla. Pořád šly učesat snadno, na to, na co jsem normálně zvyklá. To nejspíš tím, že už by se z nich dal průmyslově získávat olej. Br. Nikdy bych nevěřila, že takovou věc o sobě napíšu! Otevřeně přiznávám, že k dokumentačním fotografiím jsem vybrala ty nejméně pohoršující. Přeci jen mě brzdí myšlenka na to, že to vyhrabou spolužáci mých dětí v pubertě a tak se moje nebožátka stanou obětí šikany pod vlajkou mastných vlasů své matky.
Po ránu dobrý. Na tu bídu. Nejspíš se to všechno otřelo do polštáře. Kdybych se nečesala a hodila vlasy nahoru do drdolu, mohla bych předstírat ležérní boho style. No, ale hřeben jsem do ruky vzala a ouvej ouvej. Z toho už prostě nic nevykouzlím, i kdybych se na hlavu stavěla.
Zkusila jsem šátek omotaný okolo čela na X způsobů, ale jedině finální turban dokázal zakrýt tu pohromu. Což znamená, že nejspíš následujících 40 dní budu za cikánku. Nebo za čarodejnici. Asi bych si měla urychleně pořídit kočku, abych nebyla tak nápadná. Což mě vede k druhé stránce věci. Co je nápadnější? Procházet se s hlavou politou olejem, nebo nosit na hlavě turban a být zaručeně jediná žena s turbanem v okruhu sta kilometrů?
Nicméně i na pozornost v turbanu si člověk zvykne. Až teď večer jsem přišla na drobný vylepšovák - lehce povolit turban v oblasti ucha. Nestane se pak, že máte celý den ohnutou chrupavku a když večer ucho osvobodíte, zahryzne se do vás bolest větší, než kdyby vám tu chrupavku píchali. A věřte, vím o čem mluvím (zlatej jazyk!).
V tuhle chvíli řeším problémy tři:
- co si narazím na hlavu, až půjdu na trénink?
- pomůže soda odmastit to háro alespoň nepatrně?
- jak sakra vydržím psát čtyřicet dní tom, jak mám mastný vlasy?
Po ránu dobrý. Na tu bídu. Nejspíš se to všechno otřelo do polštáře. Kdybych se nečesala a hodila vlasy nahoru do drdolu, mohla bych předstírat ležérní boho style. No, ale hřeben jsem do ruky vzala a ouvej ouvej. Z toho už prostě nic nevykouzlím, i kdybych se na hlavu stavěla.
Zkusila jsem šátek omotaný okolo čela na X způsobů, ale jedině finální turban dokázal zakrýt tu pohromu. Což znamená, že nejspíš následujících 40 dní budu za cikánku. Nebo za čarodejnici. Asi bych si měla urychleně pořídit kočku, abych nebyla tak nápadná. Což mě vede k druhé stránce věci. Co je nápadnější? Procházet se s hlavou politou olejem, nebo nosit na hlavě turban a být zaručeně jediná žena s turbanem v okruhu sta kilometrů?
Nicméně i na pozornost v turbanu si člověk zvykne. Až teď večer jsem přišla na drobný vylepšovák - lehce povolit turban v oblasti ucha. Nestane se pak, že máte celý den ohnutou chrupavku a když večer ucho osvobodíte, zahryzne se do vás bolest větší, než kdyby vám tu chrupavku píchali. A věřte, vím o čem mluvím (zlatej jazyk!).
V tuhle chvíli řeším problémy tři:
- co si narazím na hlavu, až půjdu na trénink?
- pomůže soda odmastit to háro alespoň nepatrně?
- jak sakra vydržím psát čtyřicet dní tom, jak mám mastný vlasy?
úterý 4. listopadu 2014
No Poo - den 1
Dneska oficiálně startuju kariéru špindíry. Včera jsem sice měla v plánu hlavu si umýt alespoň tou jedlou sodou a octem, aby to pro vlasy nebyl takový šok, ale jaksi jsem si propriety zapomněla vzít do vany. Normálně bych obtěžovala pana O., který mi do vany nosí vše, co si zapomenu (v pátek to bylo, tuším, pouhých sedm věcí), ale ten se vyvlíknul tím, že uspával Bětušku, probudivší se po večerce v půl šesté (odpadla chudinka). Chvíli jsem koupel prodlužovala a čekala až přijde a přinese mi sodu, ocet, hrneček, lžíci, lžičku a ještě hřeben, leč nedočkala jsem se. Hřeben proto, že se před umytím vážně potřebuju učesat. Možná mám vlasy jemné, ale mám jich hodně a když si umyju nerozčesanou hlavu, následující česání se prodlouží o půl hodiny. Když už voda příliš chladla, pustila jsem se do toho i bez sody. Zanořila jsem vlasy do vody, trochu promasírovala a s hrůzou cítila, jak mi na prstech ulpívá mastnota. To bude zítra teda peklíčko, br.
Panu O. se Bětušku nepodařilo přesvědčit k spánku a tak hned po výskoku z vany jsem s turbanem na hlavě šupajdila do postele. Opět jsem se učesat nestihla a nestihla jsem si ani zaplést cop. Ten si většinou na noc dělám. Jednak mám už vlasy docela dlouhý, takže si je přilehávám buď já, nebo některé s dětí a druhak, jak už jsem psala, se mi prostě cuchaj. Mohla bych jít s spát s účesem alá Kleopatra a probudila bych se jako klon Malé čarodejnice. Moje vize rána s mastnou a zacuchanou hlavou byla stále zřetelnější.
Po probuzení jsem vletěla do koupelny a hodila pohled do zrcadla. Ok, vlasy mastnější, ale není to až taková hrůza. Hřeben do ruky a makat. Vida, rozčesat docela jdou. Ovšem po rozčesání, br! V zoufalství se od zrcadla odvracím a hledám, co si na hlavu uvážu. V duchu plánuju návštěvu několika sekáčů a skoupení celého šátkového oddělení. Moje vlasy teď pěkně dlouho nikdo neuvidí! Nakonec jsem vyhrabala ostře růžovou čelenku, vytvořila drdol a jde se.
Drdol držel celý den beze změny a co je s podivem, hlava mě skoro nesvědila. Svědí mě samozřejmě teď, jakmile jsem na to jen pomyslela. Takže se jdu podrbat a vymyslet, jestli seberu dost odvahy na to abych vyfotila i vlasy ve verzi "před schováním".
Panu O. se Bětušku nepodařilo přesvědčit k spánku a tak hned po výskoku z vany jsem s turbanem na hlavě šupajdila do postele. Opět jsem se učesat nestihla a nestihla jsem si ani zaplést cop. Ten si většinou na noc dělám. Jednak mám už vlasy docela dlouhý, takže si je přilehávám buď já, nebo některé s dětí a druhak, jak už jsem psala, se mi prostě cuchaj. Mohla bych jít s spát s účesem alá Kleopatra a probudila bych se jako klon Malé čarodejnice. Moje vize rána s mastnou a zacuchanou hlavou byla stále zřetelnější.
Po probuzení jsem vletěla do koupelny a hodila pohled do zrcadla. Ok, vlasy mastnější, ale není to až taková hrůza. Hřeben do ruky a makat. Vida, rozčesat docela jdou. Ovšem po rozčesání, br! V zoufalství se od zrcadla odvracím a hledám, co si na hlavu uvážu. V duchu plánuju návštěvu několika sekáčů a skoupení celého šátkového oddělení. Moje vlasy teď pěkně dlouho nikdo neuvidí! Nakonec jsem vyhrabala ostře růžovou čelenku, vytvořila drdol a jde se.
Drdol držel celý den beze změny a co je s podivem, hlava mě skoro nesvědila. Svědí mě samozřejmě teď, jakmile jsem na to jen pomyslela. Takže se jdu podrbat a vymyslet, jestli seberu dost odvahy na to abych vyfotila i vlasy ve verzi "před schováním".
pondělí 3. listopadu 2014
No poo?! No Pooh!
Pro někoho by tahle metoda možná byla stejným trestem, jako pro mě číst Medvídka Pú stále dokola. Ne, nepropadla jsem mu a ani ve svých třiceti letech se mi nelíbí. Jak to bude s nemytím vlasů, ukáže čas.
O metodě No Poo (zkratka z No Shampoo) jste už nejspíš slyšeli. Zrovna totiž dost frčí. Já jí objevila někdy před dvěma, možná už třema lety, když jsem se začla zajímat o výrobu domácí kosmetiky. Tehdy to na mě bylo hodně drsňácký a zvolila jsem proto jemnější variantu - výrobu domácího šamponu. Vyhovoval skvěle víc než rok. Vlasy se sice hůř rozčesávaly, šampon na hlavě nepěnil (což je k uzoufání, když je člověk zvyklý na bohatou pěnu stékající do očí), a vlasy neměly citrusovou (kokosovou, jablečnou, jakoukoliv) vůni, ale šlo to. Jenže po roce mě začla svědit hlava. A ejhle Lupy lup. A bylo to tady. Pokoušela jsem se to docela dlouho ignorovat. Co všechno jsem na hlavu napatlala, to vám osvětlím někdy příště, ale věřte, bylo toho fakt hodně. A prd. Nakonec jsem byla zachráněna těžce chemickým šamponem a v hrůze z návratu téhle nepříjemnosti jsem se s ním umývala pěkně dlouho. Naštěstí se někde mezitím vyskytlo moje těhotenství, které mě vždy (dva ze dvou pokusů) obdaří skvěle vypadajícími vlasy, které se myjí tak jednou za 14 dní a přesto vypadají perfektně. Nicméně, zpět k přítomnosti. Chemií si myju hlavu už skoro rok a je to tady. Začala mě svědit hlava. Dřív než to bude katastrofální, rozhodla jsem se s tím něco udělat.
A proč si myslím, že metoda No Poo bude fungovat? Kvůli svým dětem. Obě mají tělíčka mladá, svinstvem nezanešená. Matylda sice v prvním roce prodělala poměrně intenzivní výcvik v mytí vlasů, ale po prvních narozeninách začla dělat scény, tak jsme od mytí vlasů ustoupili. A rádi. Bíba se nám narodila už trochu osvícenějším a tak jsme s nějakým mytím vlasů ani nezačínali. Kdybych vám řekla, kolikrát za svůj život má umytou hlavu, zvonila by na mě sociálka do deseti minut. Takže si to nechám pro sebe a řeknu vám jen, že obě mají vlasy nádherné, lesklé, rozhodně nejsou mastné, ani suché, nedrbou se a zcela určitě nemají lupy.A když můžou ony, proč bych nemohla já?
Takže cílem pro příští týdny se stává - nemýt si hlavu. Povoleno mám pouze jedlou sodu s jablečným octem. Jelikož je na krku zima, můžu hlavu schovat pod čepici, čehož hodlám náležitě využívat. Ale jsou prostě místa, kam se s čepicí nevplížím. Třeba na trénink. A proto jsem se rozhodla posbírat kolekci nápadů, kterak kreativně, hezky a žensky schovat vlasy. S burkou na mě prosím nechoďte, ale jinak mě zahrňte vašimi nápady! Prozatím se můžete kouknout ke mě na Pinťák, co jsem dnes ve spěchu našla. Pokud se budou nápady hezky hromadit, udělám jim čupr dupr samostatnou nástěnku.
Zvažovala jsem, že bych vám svoje vlasové kreace i fotila, abyste si udělaly představu, jak vypadá realita versus modelka, ale dneska jsem se pokusila udělat jedno selfie v koupelně a začínám rozumět představě, že i kvůli tomuhle se dá spáchat sebevražda.
A teď jdu pohledat nějaký šátky, protože jsem zjistila, že čepici mám jako prase a moc parády s ní nenadělám. Ještě před tím si ovšem NEumeju vlasy. Špinavcům zdar!
PS: Moje kamarádka si hlavu nemyla šamponem už před dvanácti lety. Říkala, že tělo se přizpůsobí. Tehdy jí všichni měli za blázna. Dneska by byla za hvězdu...
O metodě No Poo (zkratka z No Shampoo) jste už nejspíš slyšeli. Zrovna totiž dost frčí. Já jí objevila někdy před dvěma, možná už třema lety, když jsem se začla zajímat o výrobu domácí kosmetiky. Tehdy to na mě bylo hodně drsňácký a zvolila jsem proto jemnější variantu - výrobu domácího šamponu. Vyhovoval skvěle víc než rok. Vlasy se sice hůř rozčesávaly, šampon na hlavě nepěnil (což je k uzoufání, když je člověk zvyklý na bohatou pěnu stékající do očí), a vlasy neměly citrusovou (kokosovou, jablečnou, jakoukoliv) vůni, ale šlo to. Jenže po roce mě začla svědit hlava. A ejhle Lupy lup. A bylo to tady. Pokoušela jsem se to docela dlouho ignorovat. Co všechno jsem na hlavu napatlala, to vám osvětlím někdy příště, ale věřte, bylo toho fakt hodně. A prd. Nakonec jsem byla zachráněna těžce chemickým šamponem a v hrůze z návratu téhle nepříjemnosti jsem se s ním umývala pěkně dlouho. Naštěstí se někde mezitím vyskytlo moje těhotenství, které mě vždy (dva ze dvou pokusů) obdaří skvěle vypadajícími vlasy, které se myjí tak jednou za 14 dní a přesto vypadají perfektně. Nicméně, zpět k přítomnosti. Chemií si myju hlavu už skoro rok a je to tady. Začala mě svědit hlava. Dřív než to bude katastrofální, rozhodla jsem se s tím něco udělat.
A proč si myslím, že metoda No Poo bude fungovat? Kvůli svým dětem. Obě mají tělíčka mladá, svinstvem nezanešená. Matylda sice v prvním roce prodělala poměrně intenzivní výcvik v mytí vlasů, ale po prvních narozeninách začla dělat scény, tak jsme od mytí vlasů ustoupili. A rádi. Bíba se nám narodila už trochu osvícenějším a tak jsme s nějakým mytím vlasů ani nezačínali. Kdybych vám řekla, kolikrát za svůj život má umytou hlavu, zvonila by na mě sociálka do deseti minut. Takže si to nechám pro sebe a řeknu vám jen, že obě mají vlasy nádherné, lesklé, rozhodně nejsou mastné, ani suché, nedrbou se a zcela určitě nemají lupy.A když můžou ony, proč bych nemohla já?
Takže cílem pro příští týdny se stává - nemýt si hlavu. Povoleno mám pouze jedlou sodu s jablečným octem. Jelikož je na krku zima, můžu hlavu schovat pod čepici, čehož hodlám náležitě využívat. Ale jsou prostě místa, kam se s čepicí nevplížím. Třeba na trénink. A proto jsem se rozhodla posbírat kolekci nápadů, kterak kreativně, hezky a žensky schovat vlasy. S burkou na mě prosím nechoďte, ale jinak mě zahrňte vašimi nápady! Prozatím se můžete kouknout ke mě na Pinťák, co jsem dnes ve spěchu našla. Pokud se budou nápady hezky hromadit, udělám jim čupr dupr samostatnou nástěnku.
Zvažovala jsem, že bych vám svoje vlasové kreace i fotila, abyste si udělaly představu, jak vypadá realita versus modelka, ale dneska jsem se pokusila udělat jedno selfie v koupelně a začínám rozumět představě, že i kvůli tomuhle se dá spáchat sebevražda.
A teď jdu pohledat nějaký šátky, protože jsem zjistila, že čepici mám jako prase a moc parády s ní nenadělám. Ještě před tím si ovšem NEumeju vlasy. Špinavcům zdar!
PS: Moje kamarádka si hlavu nemyla šamponem už před dvanácti lety. Říkala, že tělo se přizpůsobí. Tehdy jí všichni měli za blázna. Dneska by byla za hvězdu...
pátek 17. října 2014
Kde mám, sakra, klobouk?!
"A to tě vážně baví?" zeptala se nechápavě. Ne ironicky, povýšeně nebo arogantně, ale prostě jenom nechápavě. Asi jako když já nechápu teorii relativity. Je mi to prostě na hony vzdálený, asi jako jí můj život.
"No jasně," odpověděla jsem automaticky. Protože tak se to dělá, ne?
A když pak večer na Ostravu padla tma a ticho se vplížilo do koutů, odkud jsem je vyháněla hlasitou hudbou, když jsem se konečně zastavila a měla čas vytáhnout zasuté myšlenky, tak jsem se nad tím doopravdy zamyslela.
Vážně mě baví každý týden balit věci a jet s kůží na trh? Baví mě se harcovat přes půl republiky? Líbí se mi spát v cizích postelích? Líbí se mi vidět pořád jiné tváře? Chci se pořád dokola seznamovat? Chci být každou chvíli jinde?
No a jak jsem to rozebírala ze všech stran a úhlů a podobně, došla jsem k tomu, že ano. Jo, mě to prostě baví. Klidně bych každý víkend byla v jiném městě, v jiné posteli. Já jsem totiž doma tam, kde si pověsím klobouk.
Moje máma to nesnášela a myslím, že to nesnáší pořád. Když jsem na studiích bydlela v Brně a přijela jsem k ní, musela jsem si dávat pozor na pusu. Přes to se občas stalo a mě uklouzlo, že už musím na vlak DOMŮ, do Brna. Máma šílela. Vždyť DOMA mám přece tady! V tomhle baráku, v tomhle pokoji, v téhle posteli! Co na tom, že už rok bydlím jinde. Tohle je DOMA a basta! Ano, mami.
Jenže teď už je mi o pár roků víc a tak nějak se v sobě asi i víc vyznám. A tak už prostě můžu říct, že moje doma je všude. Netrápí mě, že nemám vlastní postel, pokud je ta druhá s peřinou a alespoň trochu pohodlná. Nevadí mi, že kuchyně je vpravo, místo vlevo a že v ní není dvojitej dřez. Nevadí mi, že TADY jsem nevyrostla, důležité pro mě je, že jsem TADY teď. A tak se harcuju každý týden jinam a dumám, které doma bude to příští.
Nikdy jsem vlastně nikam na dýl neodjela. Buď nebyla příležitost, nebo jsem jí přehlídla. Jednu jsem dokonce odmítla. Nedá se říct, že bych litovala, ale sílí ve mně touha se někam vydat, pohnout se, popojet, posunout. A tak mě po večerech najdete na bazarech přívěsů a obytňáků, kde čekám na svou lásku, která mi pomůže moje sny splnit. Až jí tam potkám, předám krám do dobrých, pocitvých rukou a adié. Pojedu. Fakt. Protože vím, že až mi bude osmdesát, trpce bych litovala, že jsem nejela, když jsem vlastně ještě lehce jet mohla. Člověk si to vždycky dělá komplikovanější, než to je. Hromada výmluv, aby něco neudělal, aby náhodou do toho poklidnýho života nezasáhl. Jenže já cítím, že je potřeba trochu rozvířit vody. Možná to nebude zítra, možná to nebude ani za rok, ale přijde to, určitě. Protože moje toulavý boty křičí každou zimu víc a víc a letos už řvou jako o život. A jestli je někdo neumlčí, tak mi z nich za chvíli rupne v bedně.
Takže pokud náhodou prodáváte obytňák, víte, kde ho nabídnout.
A pokud se chystáte na cesty, podělte se o pár dobrých tipů.
A pokud jste z úplně jiného soudku, podělte se o tom, co bere vás, co prostě nutně musíte uskutečnit.
A pokud vůbec nevíte, o čem mluvím, tak buďte rádi.
Já jdu.
Hledat svůj klobouk.
"No jasně," odpověděla jsem automaticky. Protože tak se to dělá, ne?
A když pak večer na Ostravu padla tma a ticho se vplížilo do koutů, odkud jsem je vyháněla hlasitou hudbou, když jsem se konečně zastavila a měla čas vytáhnout zasuté myšlenky, tak jsem se nad tím doopravdy zamyslela.
Vážně mě baví každý týden balit věci a jet s kůží na trh? Baví mě se harcovat přes půl republiky? Líbí se mi spát v cizích postelích? Líbí se mi vidět pořád jiné tváře? Chci se pořád dokola seznamovat? Chci být každou chvíli jinde?
No a jak jsem to rozebírala ze všech stran a úhlů a podobně, došla jsem k tomu, že ano. Jo, mě to prostě baví. Klidně bych každý víkend byla v jiném městě, v jiné posteli. Já jsem totiž doma tam, kde si pověsím klobouk.
Moje máma to nesnášela a myslím, že to nesnáší pořád. Když jsem na studiích bydlela v Brně a přijela jsem k ní, musela jsem si dávat pozor na pusu. Přes to se občas stalo a mě uklouzlo, že už musím na vlak DOMŮ, do Brna. Máma šílela. Vždyť DOMA mám přece tady! V tomhle baráku, v tomhle pokoji, v téhle posteli! Co na tom, že už rok bydlím jinde. Tohle je DOMA a basta! Ano, mami.
Jenže teď už je mi o pár roků víc a tak nějak se v sobě asi i víc vyznám. A tak už prostě můžu říct, že moje doma je všude. Netrápí mě, že nemám vlastní postel, pokud je ta druhá s peřinou a alespoň trochu pohodlná. Nevadí mi, že kuchyně je vpravo, místo vlevo a že v ní není dvojitej dřez. Nevadí mi, že TADY jsem nevyrostla, důležité pro mě je, že jsem TADY teď. A tak se harcuju každý týden jinam a dumám, které doma bude to příští.
Nikdy jsem vlastně nikam na dýl neodjela. Buď nebyla příležitost, nebo jsem jí přehlídla. Jednu jsem dokonce odmítla. Nedá se říct, že bych litovala, ale sílí ve mně touha se někam vydat, pohnout se, popojet, posunout. A tak mě po večerech najdete na bazarech přívěsů a obytňáků, kde čekám na svou lásku, která mi pomůže moje sny splnit. Až jí tam potkám, předám krám do dobrých, pocitvých rukou a adié. Pojedu. Fakt. Protože vím, že až mi bude osmdesát, trpce bych litovala, že jsem nejela, když jsem vlastně ještě lehce jet mohla. Člověk si to vždycky dělá komplikovanější, než to je. Hromada výmluv, aby něco neudělal, aby náhodou do toho poklidnýho života nezasáhl. Jenže já cítím, že je potřeba trochu rozvířit vody. Možná to nebude zítra, možná to nebude ani za rok, ale přijde to, určitě. Protože moje toulavý boty křičí každou zimu víc a víc a letos už řvou jako o život. A jestli je někdo neumlčí, tak mi z nich za chvíli rupne v bedně.
Takže pokud náhodou prodáváte obytňák, víte, kde ho nabídnout.
A pokud se chystáte na cesty, podělte se o pár dobrých tipů.
A pokud jste z úplně jiného soudku, podělte se o tom, co bere vás, co prostě nutně musíte uskutečnit.
A pokud vůbec nevíte, o čem mluvím, tak buďte rádi.
Já jdu.
Hledat svůj klobouk.
úterý 2. září 2014
Whole30 - dva dny poté
Dneska bude O. večer pryč, tak toho hodlám využít a dát si sýr. SÝR! Po měsíci ochutnám svoje milované Ciaccociavallo, těším se přímo nehorázně. Sýr a olivy totiž tvoří pravidelnou součást mého jídelníčku. Vyžívám se v tom zejména ve chvílích, kdy není O. doma, protože pak mi nikdo neužírá olivy. Někdy si je kupuju čerstvý, ve vinárně, jindy vezmu skleničkový, zakápnu štědře olivovým olejem, vezmu škrabku na sýr, roztočím kohoutky u vany a můj mejdan může začít. Asi to bude ona pověstná psychická závislost na jídle, ale tahle mi fakt přijde milá.
Já prostě ty chvíle, kdy je O, pryč, ta nějak mám ráda. Jasně, že skuhrám, že není doma, že mi nepomůže s holkama, že jsem na ně pořád sama a bla bla bla. Ale tichej byt, kdy všichni spí a vy před sebou máte třeba čtyři hodiny volna, no, to je přeci pecka, ne? A já si to teda povětšinou nechci zaplácnout vařením, takže si dávám právě nějakou takovouhle mňamku. Ještě lepší je to samozřejmě, pokud je dokonce připravený nějaký jídlo, ale to se teda stává jen výjimečně.
Takže O. odjel, já si dávám sýr a olivy a vychutnávám si je u Přátel. To je labůžo. Snažím se jíst pomalu a vychutnávat si každý sousto, ale v tom teda ještě nejsem úplně profík. Občas to do mě padá podezřele rychle. I přesto je to pořád dobrota. Bedlivě sleduju, co se bude dít. Jestli to se mnou rovnou nešlehne. Neklepne mě pepka. Nenafouknu se tak, že se budu vznášet pod stropem. Zatím dobrý. Pravda, že břicho se maličko zvedlo. A dos se to v něm hýbe. Nicméně bolestivý to není. Jsem nakloněna tomu, prohlásit sýr za bezpečný. Špatně ani těžko mi po něm není, nafouknutá nejsem, cítím se fajn. A dala bych si klidně druhý kolo.
Užila jsem si to. Za pár dní ozkouším jiný sýr. Doufám, že se stejně pozitivním výsledkem.
Ještě jednu ochutnávací novinu mám. Bíba mi vnutila Zázvorku. Sušenku ze zdravý výživy. Jasně, že jsem se mohla ubránit, ale mám po Whole30 a sušenku jsem neviděla už celý měsíc! Tak jsem prostě ten kousek, co mi strkala, ochutnala. Naštěstí fakt jen kousek, protože se mi teda zdála pěkně hnusná! Přímo z ní čišel ten nejlevnější tuk, br. Nevím, jestli jsem tak přecitlivělá, nebo jestli tak hnusný ty sušenky byly vždycky. A to jsou ze zdravý výživy! Tfuj tajksl.
Já prostě ty chvíle, kdy je O, pryč, ta nějak mám ráda. Jasně, že skuhrám, že není doma, že mi nepomůže s holkama, že jsem na ně pořád sama a bla bla bla. Ale tichej byt, kdy všichni spí a vy před sebou máte třeba čtyři hodiny volna, no, to je přeci pecka, ne? A já si to teda povětšinou nechci zaplácnout vařením, takže si dávám právě nějakou takovouhle mňamku. Ještě lepší je to samozřejmě, pokud je dokonce připravený nějaký jídlo, ale to se teda stává jen výjimečně.
Takže O. odjel, já si dávám sýr a olivy a vychutnávám si je u Přátel. To je labůžo. Snažím se jíst pomalu a vychutnávat si každý sousto, ale v tom teda ještě nejsem úplně profík. Občas to do mě padá podezřele rychle. I přesto je to pořád dobrota. Bedlivě sleduju, co se bude dít. Jestli to se mnou rovnou nešlehne. Neklepne mě pepka. Nenafouknu se tak, že se budu vznášet pod stropem. Zatím dobrý. Pravda, že břicho se maličko zvedlo. A dos se to v něm hýbe. Nicméně bolestivý to není. Jsem nakloněna tomu, prohlásit sýr za bezpečný. Špatně ani těžko mi po něm není, nafouknutá nejsem, cítím se fajn. A dala bych si klidně druhý kolo.
Užila jsem si to. Za pár dní ozkouším jiný sýr. Doufám, že se stejně pozitivním výsledkem.
Ještě jednu ochutnávací novinu mám. Bíba mi vnutila Zázvorku. Sušenku ze zdravý výživy. Jasně, že jsem se mohla ubránit, ale mám po Whole30 a sušenku jsem neviděla už celý měsíc! Tak jsem prostě ten kousek, co mi strkala, ochutnala. Naštěstí fakt jen kousek, protože se mi teda zdála pěkně hnusná! Přímo z ní čišel ten nejlevnější tuk, br. Nevím, jestli jsem tak přecitlivělá, nebo jestli tak hnusný ty sušenky byly vždycky. A to jsou ze zdravý výživy! Tfuj tajksl.
pátek 29. srpna 2014
Whole30 - den poté
K snídani si chystám vajíčka natvrdo a guacamole. I když neplánuju nijak striktně cokoliv dodržovat, třicet dní se na mě podepsalo. Opravdu se to v tom mozku nějak přepíše a člověk už o houskách k snídani vlastně ani neuvažuje. Stejně tak si k obědu chystám tuňáka a na večer plánujeme maso se zapečenou zeleninou. Je fajn vědět, že se to v tý hlavě drží.
Jím jen tři jídla denně. Opravdu si mezitím nedám ani sousto. Super, jsem na sebe pyšná a to zejména proto, že mi to prostě nedělá problém. Ale vím, že jakmile si uzobnu, mám tendence řítit se jak rozjetá lokomotiva, takže můj cíl je zkrotit tohle. Znáte ten typ lidí, co si na večírku dají jeden chlebíček a pak řeknou: "Díky, to mi stačilo." Nebo jednu skleničku vína. Jednu jednohubku. Dva lupínky brambůrků. Tak tyhle lidi nesnáším a teď bych se moc chtěla jedním z nich stát. Zatím jsem ale opravdu jak neřízená střela. Dám si čtyři kešu oříšky a za chvíli se přistihnu na nevědomé cestě do kuchyně, kde si nasypu už rovnou celou hrst. Někdy je ta cesta dokonce i vědomá. V tuhle chvíli jediný způsob, jak se zastavit by byl po těch prvních čtyřech oříškách bez milosti všechny jejich kolegy vyhodit do koše. A co si budem povídat, trochu by se mi to prodražilo. Levnější asi bude vycvičit vůli.
Mimochodem, pamatujete na můj marmeládový experiment? Schválně jsem nechala zbytek marmelády ve skleničce a zastrčila jí dozadu do lednice. Měla jsem totiž podezření, že moje domácí marmoška bez cukru, konzervantů a vůbec bez všeho sice může zavřená vydržet, ale po otevření má tak maximálně týden, než se začne zelenat. A tak jsem jí chtěla vyzkoušet. Na což jsem samozřejmě zapomněla a přišla jsem na to, až při odmrazování lednice (veselice, kterou pořádáme ob měsíc, zdá se mi). Nu a milá marmeláda se tváří naprosto životaschopně! To je milé překvapení. Tak jsem jí zase šoupla do ledničky a uvidíme, co bude dělat za dva měsíce.
V mrazáku se mrazí můj pokus o domácí banánovou zmrzlinu. Vyrobenou, překvapivě, z banánu! Světe div se, nic jinýho než banán a mixer k tomu nepotřebujete. Nakrájený banán na dvě hodiny do mrazáku, pak vyndat, rozmixovat do mrtě, znovu mrazit, znovu vyndat, znovu mixovat a tak dále a dále a dále. Já jsem nějak nedokázala zkoordinovat čas s rodinným fungováním a tak se banán nakrájenej mrazil skoro den. mixování bylo o to těžší, ale šlo to taky. Teď to proženu mixerem ještě tak dvakrát a pak už jí dám pokoj. Možná jí použijeme zítra na banánové lívance, ale nevím, jestli banán lívanec s banán zmrzlinou nebude poněkud moc banánu najednou.
Máme teď dobrý, levný švestky, tak jsem rozhodnutá vyrobit i švestkovou marmeládu, proč nakonec ne? Oni to jsou sice asi povidla (čím se povidla liší od marmelády?), ale jíst to snad půjde.
V cukrárně jsem odolala, naprosto bez potíží, jsem pyšná, pyšná, pyšná! A teď už jen začít cvičit!
Jím jen tři jídla denně. Opravdu si mezitím nedám ani sousto. Super, jsem na sebe pyšná a to zejména proto, že mi to prostě nedělá problém. Ale vím, že jakmile si uzobnu, mám tendence řítit se jak rozjetá lokomotiva, takže můj cíl je zkrotit tohle. Znáte ten typ lidí, co si na večírku dají jeden chlebíček a pak řeknou: "Díky, to mi stačilo." Nebo jednu skleničku vína. Jednu jednohubku. Dva lupínky brambůrků. Tak tyhle lidi nesnáším a teď bych se moc chtěla jedním z nich stát. Zatím jsem ale opravdu jak neřízená střela. Dám si čtyři kešu oříšky a za chvíli se přistihnu na nevědomé cestě do kuchyně, kde si nasypu už rovnou celou hrst. Někdy je ta cesta dokonce i vědomá. V tuhle chvíli jediný způsob, jak se zastavit by byl po těch prvních čtyřech oříškách bez milosti všechny jejich kolegy vyhodit do koše. A co si budem povídat, trochu by se mi to prodražilo. Levnější asi bude vycvičit vůli.
Mimochodem, pamatujete na můj marmeládový experiment? Schválně jsem nechala zbytek marmelády ve skleničce a zastrčila jí dozadu do lednice. Měla jsem totiž podezření, že moje domácí marmoška bez cukru, konzervantů a vůbec bez všeho sice může zavřená vydržet, ale po otevření má tak maximálně týden, než se začne zelenat. A tak jsem jí chtěla vyzkoušet. Na což jsem samozřejmě zapomněla a přišla jsem na to, až při odmrazování lednice (veselice, kterou pořádáme ob měsíc, zdá se mi). Nu a milá marmeláda se tváří naprosto životaschopně! To je milé překvapení. Tak jsem jí zase šoupla do ledničky a uvidíme, co bude dělat za dva měsíce.
V mrazáku se mrazí můj pokus o domácí banánovou zmrzlinu. Vyrobenou, překvapivě, z banánu! Světe div se, nic jinýho než banán a mixer k tomu nepotřebujete. Nakrájený banán na dvě hodiny do mrazáku, pak vyndat, rozmixovat do mrtě, znovu mrazit, znovu vyndat, znovu mixovat a tak dále a dále a dále. Já jsem nějak nedokázala zkoordinovat čas s rodinným fungováním a tak se banán nakrájenej mrazil skoro den. mixování bylo o to těžší, ale šlo to taky. Teď to proženu mixerem ještě tak dvakrát a pak už jí dám pokoj. Možná jí použijeme zítra na banánové lívance, ale nevím, jestli banán lívanec s banán zmrzlinou nebude poněkud moc banánu najednou.
Máme teď dobrý, levný švestky, tak jsem rozhodnutá vyrobit i švestkovou marmeládu, proč nakonec ne? Oni to jsou sice asi povidla (čím se povidla liší od marmelády?), ale jíst to snad půjde.
V cukrárně jsem odolala, naprosto bez potíží, jsem pyšná, pyšná, pyšná! A teď už jen začít cvičit!
pondělí 25. srpna 2014
Tenhle týden... uklízím!
Ja a je to tady. Už se tomu nedá vyhnout. Jelikož jsme s O. o víkendu udělali v krámě takovej bordel, že se nedalo ani protáhnout na záchod, budu prostě muset vzít věci do ruky a zastrkat je na správné místo. Nebo alespoň na nějaké místo. Takže tenhle týden žádné tvoření, pletení, šití, kreslení - nic. Uklízet se bude. Dělám si k tomu i motivační fotky a chtěla jsem vám nějakou ukázat, jako inspiračku před/po, ale asi se na to moc, moc, moc stydím. Dám pak alespoň krámovou, tam ten bordel je omluvitelnej, vždyť jsme přeci (no, spíš O.) montovali regál! Tak je jasný, že se muselo všechno posunout, přesunout a navršit na sebe.
Ty domácí fotky už tak pěknej důvod nemaj. To bude bohužel tím, že prostě nějak úklid nezvládám. Když se podívám na svůj pracovní stůl - neuvěřitelný. Ale nejzajímavější na tom je, že když jsem ho měla uklizenej (což bylo asi, ehm, před rokem), tak mi vydržel uklizenej fakt dlouho, třeba tři měsíce. Pak někde nastal zlom, já jsem polevila, bordel se rozlezl a od té doby je víceméně v konstantním stavu. Jo, občas přibyde novej papírek, knížka, kostička lega, ale nemnoží se to tak zákeřně, jak bych čekala.
Zítra, to je úterý, většinou chodíme s holkama někam za zábavou. Bohužel všechny kamrádky se někam rozprchly a tak opravdu reálně hrozí, že budu celý zítřek uklízet. Hrůzu nahánějící představa. A teď už si půjdu lehnout, abych při tom uklízení neusnula.
Jo a pojďte do toho se mnou. Vy, co uklízíte jako Steprfordské paničky můžete vytáhnout uklízecí strašáky jako sklepy, půdy, garáže. Vy, co uklízíte jako průměrně výkonná žena se můžete zanořit do skříní, spíží a pod gauče. Vy co uklízíte jako žena, která nestíhá můžete odkopat hračky do dětského pokoje, mužovi věci nastrkat do skříně a vyměnit zimně/letní věci. A vy, co jste na tom jako já, tak se zvedněte, dejte máslo do ledničky, vytáhněte ze dřezu kočku, vypusťte vodu z vany, kde se děti koupali před více než pěti hodinami a pak se chyťte za hlavu a přemýšlejte, kde proboha zítra začnete. Fly Lady k tomu radí: "Když nevíte kudy do toho, jděte ode dveří po pravé straně proti směru hodinových ručiček. Jednou ten barák určitě obejdete!"
Jinak Fly Lady - další z mých tasků pro tento týden, zrevidovat denní a týdenní plán, naskočit trochu do rutin a snažit se sakra něco dělat!
Fly Lady je tenhle týden v obýváku, šůruje jako divá. Zvykem měsíce je praní - každý den vyprat, usušit a poskládat jednu pračku (je- li třeba, opravdu nemusíte prát čisté prádlo, jen abyste měli splněno). Dneska se uklízelo pod gaučem (což mě čeká zítra, páč tu v jedenáct nechci strašit s luxem) a zítra je antiprokrasťákovací den. Což znamená odpovědět na všechny ty dopisy, emaily, zaplatit co není zaplaceno, zavolat tam, kam se chystám už měsíc, splnit věci, co jsem slíbila už před týdny, zkrátka - dodělat resty.
No, to budu mít při úterku co dělat! Tak s chutí do toho!
Ty domácí fotky už tak pěknej důvod nemaj. To bude bohužel tím, že prostě nějak úklid nezvládám. Když se podívám na svůj pracovní stůl - neuvěřitelný. Ale nejzajímavější na tom je, že když jsem ho měla uklizenej (což bylo asi, ehm, před rokem), tak mi vydržel uklizenej fakt dlouho, třeba tři měsíce. Pak někde nastal zlom, já jsem polevila, bordel se rozlezl a od té doby je víceméně v konstantním stavu. Jo, občas přibyde novej papírek, knížka, kostička lega, ale nemnoží se to tak zákeřně, jak bych čekala.
Zítra, to je úterý, většinou chodíme s holkama někam za zábavou. Bohužel všechny kamrádky se někam rozprchly a tak opravdu reálně hrozí, že budu celý zítřek uklízet. Hrůzu nahánějící představa. A teď už si půjdu lehnout, abych při tom uklízení neusnula.
Jo a pojďte do toho se mnou. Vy, co uklízíte jako Steprfordské paničky můžete vytáhnout uklízecí strašáky jako sklepy, půdy, garáže. Vy, co uklízíte jako průměrně výkonná žena se můžete zanořit do skříní, spíží a pod gauče. Vy co uklízíte jako žena, která nestíhá můžete odkopat hračky do dětského pokoje, mužovi věci nastrkat do skříně a vyměnit zimně/letní věci. A vy, co jste na tom jako já, tak se zvedněte, dejte máslo do ledničky, vytáhněte ze dřezu kočku, vypusťte vodu z vany, kde se děti koupali před více než pěti hodinami a pak se chyťte za hlavu a přemýšlejte, kde proboha zítra začnete. Fly Lady k tomu radí: "Když nevíte kudy do toho, jděte ode dveří po pravé straně proti směru hodinových ručiček. Jednou ten barák určitě obejdete!"
Jinak Fly Lady - další z mých tasků pro tento týden, zrevidovat denní a týdenní plán, naskočit trochu do rutin a snažit se sakra něco dělat!
Fly Lady je tenhle týden v obýváku, šůruje jako divá. Zvykem měsíce je praní - každý den vyprat, usušit a poskládat jednu pračku (je- li třeba, opravdu nemusíte prát čisté prádlo, jen abyste měli splněno). Dneska se uklízelo pod gaučem (což mě čeká zítra, páč tu v jedenáct nechci strašit s luxem) a zítra je antiprokrasťákovací den. Což znamená odpovědět na všechny ty dopisy, emaily, zaplatit co není zaplaceno, zavolat tam, kam se chystám už měsíc, splnit věci, co jsem slíbila už před týdny, zkrátka - dodělat resty.
No, to budu mít při úterku co dělat! Tak s chutí do toho!
Whole30 - den třicátý - velké finále!
Tak a dneska poslední den. Tramtadadá! Dala jsem to!
Takže:
- můžu žít bez housek, bez chleba, bez sýra
- objedu se bez koblih, sušenek a větrníků
- nemusím jíst chipsy a tyčinky
- může nepít víno a další alkohol
- zvládnu odolat na oslavě i kdekoliv jinde
- z ořechů se nafukuju
- na ořechy a ovoce absolutně nemám stopku, jak začnu, už se nemůžu zastavit
- tři jídla denně jsou fakt akorát - když si je dobře rozložím
Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Fakt. I to, že jsem si po třicet dní nedala večer skleničku střiku mě tak nějak osvobodilo, přijdu si, že na to mám, že se už umím ovládnou, kontrolovat. A to je dobrej pocit.
A jak jsem na tom tělesně? No, je to asi trochu lepší, ale není to úplně to, co bych si přála. Už vím, že po jídle se nemá člověk odvalit jak balvan, ale měl by mít i určitý pocit syté lehkosti. Docela se těším, až budu zkoumat co se mnou který jídlo dělá.
Ještě jedna věc, abych byla 100% upřímná. Nějak jsem se přepočítala a měla jsem za to, že mých 30 dní skončilo už včera (píšu ten blog poněkud zmatečně), takže jsem dnes (tedy ve čtvrtek) vyrazili s O. na večeři. Celý den jsem jedla podle Whole30, jídlo jsem si vybrala stejně. Ale nejsem asi dost osobnost na to, abych se začla vyptávat, jak kterou součást připravujou. Vlastně mě to v tu chvíli ani nenapadlo, vždyť už mám po Whole30. Takže když grilovaná zelenina byla v jakési rajčatové omáčce a stak na bylinkách měl okolo sebe taky cosi, mávla jsem nad tím rukou. Protože proč si kazit pěknou večeři? A navíc, do tý hospody chodíme rádi a já si je tam nechci naštvat. Ještě by mi příště na ten steak plivli. Mimochodem, mají tam akci - burger z 1 kg masa! A když ho sníte do hodiny, máte ho zadáčo (ovšem paleo houska k němu asi nebude).
Bíba nám ukázala, že je ideální paleo materiálek. Na otázku "Co si dáš k pití" zarputile odpovídala "matítko!" (v překladu masíčko) a když nám konečně masíčko přinesly, spořádala nejmíň sto géček, než já jsem se vůbec stačila rozkoukat.
No a zítra už mě čeká normální den. Sama jsem zvědavá co a jak budu jíst. Jste taky zvědaví? Já vím, že to bylo dlouhý a ke konci už i dost nudný, protože co mám pořád psát, že jo. Na začátku jste se ještě mohli chechtat mým stavům, pak se trochu bát, ale teď, nuda, nuda, šeď, šeď. Dál už tedy nebudu přinášet zprávy po dnech, ale tak nějak kusově. A protože jsem zjistila, že jsem člověk výzev, zkuste mi napsat, co mám podle vás podniknout dál. Osobně si myslím, že bych se měla začít trochu hýbat, jsem si ovšem jistá, že 30DS s uhopsanou Jillian nepřijímám, jednou jsem to dotáhla skorem ke dvacítce a nevím, jestli bych si to chtěla zopakovat. Něco pomalejšíh, pěkně lento... joga? Kettleball? Uvidíme, uvidíme...
Takže:
- můžu žít bez housek, bez chleba, bez sýra
- objedu se bez koblih, sušenek a větrníků
- nemusím jíst chipsy a tyčinky
- může nepít víno a další alkohol
- zvládnu odolat na oslavě i kdekoliv jinde
- z ořechů se nafukuju
- na ořechy a ovoce absolutně nemám stopku, jak začnu, už se nemůžu zastavit
- tři jídla denně jsou fakt akorát - když si je dobře rozložím
Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Fakt. I to, že jsem si po třicet dní nedala večer skleničku střiku mě tak nějak osvobodilo, přijdu si, že na to mám, že se už umím ovládnou, kontrolovat. A to je dobrej pocit.
A jak jsem na tom tělesně? No, je to asi trochu lepší, ale není to úplně to, co bych si přála. Už vím, že po jídle se nemá člověk odvalit jak balvan, ale měl by mít i určitý pocit syté lehkosti. Docela se těším, až budu zkoumat co se mnou který jídlo dělá.
Ještě jedna věc, abych byla 100% upřímná. Nějak jsem se přepočítala a měla jsem za to, že mých 30 dní skončilo už včera (píšu ten blog poněkud zmatečně), takže jsem dnes (tedy ve čtvrtek) vyrazili s O. na večeři. Celý den jsem jedla podle Whole30, jídlo jsem si vybrala stejně. Ale nejsem asi dost osobnost na to, abych se začla vyptávat, jak kterou součást připravujou. Vlastně mě to v tu chvíli ani nenapadlo, vždyť už mám po Whole30. Takže když grilovaná zelenina byla v jakési rajčatové omáčce a stak na bylinkách měl okolo sebe taky cosi, mávla jsem nad tím rukou. Protože proč si kazit pěknou večeři? A navíc, do tý hospody chodíme rádi a já si je tam nechci naštvat. Ještě by mi příště na ten steak plivli. Mimochodem, mají tam akci - burger z 1 kg masa! A když ho sníte do hodiny, máte ho zadáčo (ovšem paleo houska k němu asi nebude).
Bíba nám ukázala, že je ideální paleo materiálek. Na otázku "Co si dáš k pití" zarputile odpovídala "matítko!" (v překladu masíčko) a když nám konečně masíčko přinesly, spořádala nejmíň sto géček, než já jsem se vůbec stačila rozkoukat.
No a zítra už mě čeká normální den. Sama jsem zvědavá co a jak budu jíst. Jste taky zvědaví? Já vím, že to bylo dlouhý a ke konci už i dost nudný, protože co mám pořád psát, že jo. Na začátku jste se ještě mohli chechtat mým stavům, pak se trochu bát, ale teď, nuda, nuda, šeď, šeď. Dál už tedy nebudu přinášet zprávy po dnech, ale tak nějak kusově. A protože jsem zjistila, že jsem člověk výzev, zkuste mi napsat, co mám podle vás podniknout dál. Osobně si myslím, že bych se měla začít trochu hýbat, jsem si ovšem jistá, že 30DS s uhopsanou Jillian nepřijímám, jednou jsem to dotáhla skorem ke dvacítce a nevím, jestli bych si to chtěla zopakovat. Něco pomalejšíh, pěkně lento... joga? Kettleball? Uvidíme, uvidíme...
neděle 24. srpna 2014
Tenhle týden?!
Uhádli jste, co jsem dělala tenhle týden?
Ne, nepřestala jsem plnit své týdenní plány, jen se mi to nějak nedaří psát. V pondělí jsem si říkala, jak napíšu blog hned zavčasu, z rána v práci. Jenže pak balík, lidi, dítě, balík, objednávka, telefon a já koukám, že je pět večer. Nevadí, udělám to doma, až uspím B.
B. uspána, já unavena. No nic, úterý se taky dá.
V úterý ráno to fakt musím napsat. Jen co se vykoupu. A usuším si tu hlavu, rozčiluje mě, jak mi to máčí tričko. Ještě jsem chtěla připravit tu polívku k obědu. Nepůjdu si s Bíbou dát chrupíka? A ejhle, už je večer! Tak teda až uspím B.
Uspáno. Jenže teď musím dodělat ty fotky ze včerejška, to fakt nepočká.
Středa ráno - to už je stejně trapný, psát blog, který měl být napsaný v pondělí, ne? Ach jo, to jsem to zase prošvihla! A to ani nemám zdokumentováno, co všechno jsem ušila minulý týden!
No, chápete, prostě se mi nezadařilo. Tak sem dávám vědět, že tenhle týden jsem fotila! Můj cíl byl nafotit prstýnky, sukně a všechno zboží, co není v eshopu, následně to naházet na patřičná místa a ve volných chvílích se pohrabat ve fotkách rodinných a utřídit je do složek, na což už jsem dva roky rezignovala.
Tak se podíváme, co se mi zadařilo:
- prstýnky nafoceny? ANO
- prstýnky na Fleru? ehm, pouze tři
- sukně nafoceny? ANO
- sukně na Fleru? ehm, ehm, nula
- zboží nafoceno? pouze gumičky
- zboží v eshopech? pouze polovina gumiček
- utříděný alba? nula, nula, prd
Tak buď si dávám velký cíle, nebo jsem se tenhle týden kopala do zadku. Jo, úterý bylo pyžamový, to přiznávám. V pátek jsem si zas zapomněla do práce vzít foťák (a O, ještě po těch letech nepochopil, že když mu volám s tím, že jsem si něco zapomněla a kňučím do telefonu, tak pokud je blíž jak 50 km, má se mile otázat: "A mám ti to přivézt hned, miláčku?"). Sobota byla zčásti nákupní a zčásti vítací, po týdnu se nám vrátila domů M., to bylo radosti.
Zato dneska jsem se vypravila do práce (taky svojí práci milujete?) Já jsem fakt asi ani nemohla dospat, vzbudila jsem se s holkama, vystřelila jsem, abychom nerušily O. dospávajícího po koncertě a udělala jsem si kafe, holkám snídaně, přečetla jsem emaily, zkontrolovala, co kde je novýho, poklidila kuchyň, vlezla si do vany, přečetla jsem si asi 60 stránek z Greena a když jsem vylezla (i s umytou hlavou!) bylo teprve půl devátý! Myslela jsem, že mě šálí zrak.
Nicméně zpět k týdennímu plánu. Výsledky tohohle týdne tedy můžete vidět buď u mě na Fleru nebo v eshopu, podle toho, co vás víc zajímá. Pevně doufám, že tam ještě dnes doházím další várku věcí, abych si mohla alespoň něco odškrtnout. Zvažovala jsem, že bych si fotící týden protáhla, abych to měla tak nějak dodělaný, ale vzhledem k tomu, jak to po dnešním dni vypadá v krámě (O. montoval regál, ale o tom až zítra), čeká mě týden jiný. A to uhádne asi každý blbec, co že to budu dělat. Tak mi držte palce, ať to zítra ráno zvládnu napsat ;)
Ne, nepřestala jsem plnit své týdenní plány, jen se mi to nějak nedaří psát. V pondělí jsem si říkala, jak napíšu blog hned zavčasu, z rána v práci. Jenže pak balík, lidi, dítě, balík, objednávka, telefon a já koukám, že je pět večer. Nevadí, udělám to doma, až uspím B.
B. uspána, já unavena. No nic, úterý se taky dá.
V úterý ráno to fakt musím napsat. Jen co se vykoupu. A usuším si tu hlavu, rozčiluje mě, jak mi to máčí tričko. Ještě jsem chtěla připravit tu polívku k obědu. Nepůjdu si s Bíbou dát chrupíka? A ejhle, už je večer! Tak teda až uspím B.
Uspáno. Jenže teď musím dodělat ty fotky ze včerejška, to fakt nepočká.
Středa ráno - to už je stejně trapný, psát blog, který měl být napsaný v pondělí, ne? Ach jo, to jsem to zase prošvihla! A to ani nemám zdokumentováno, co všechno jsem ušila minulý týden!
No, chápete, prostě se mi nezadařilo. Tak sem dávám vědět, že tenhle týden jsem fotila! Můj cíl byl nafotit prstýnky, sukně a všechno zboží, co není v eshopu, následně to naházet na patřičná místa a ve volných chvílích se pohrabat ve fotkách rodinných a utřídit je do složek, na což už jsem dva roky rezignovala.
Tak se podíváme, co se mi zadařilo:
- prstýnky nafoceny? ANO
- prstýnky na Fleru? ehm, pouze tři
- sukně nafoceny? ANO
- sukně na Fleru? ehm, ehm, nula
- zboží nafoceno? pouze gumičky
- zboží v eshopech? pouze polovina gumiček
- utříděný alba? nula, nula, prd
Tak buď si dávám velký cíle, nebo jsem se tenhle týden kopala do zadku. Jo, úterý bylo pyžamový, to přiznávám. V pátek jsem si zas zapomněla do práce vzít foťák (a O, ještě po těch letech nepochopil, že když mu volám s tím, že jsem si něco zapomněla a kňučím do telefonu, tak pokud je blíž jak 50 km, má se mile otázat: "A mám ti to přivézt hned, miláčku?"). Sobota byla zčásti nákupní a zčásti vítací, po týdnu se nám vrátila domů M., to bylo radosti.
Zato dneska jsem se vypravila do práce (taky svojí práci milujete?) Já jsem fakt asi ani nemohla dospat, vzbudila jsem se s holkama, vystřelila jsem, abychom nerušily O. dospávajícího po koncertě a udělala jsem si kafe, holkám snídaně, přečetla jsem emaily, zkontrolovala, co kde je novýho, poklidila kuchyň, vlezla si do vany, přečetla jsem si asi 60 stránek z Greena a když jsem vylezla (i s umytou hlavou!) bylo teprve půl devátý! Myslela jsem, že mě šálí zrak.
Nicméně zpět k týdennímu plánu. Výsledky tohohle týdne tedy můžete vidět buď u mě na Fleru nebo v eshopu, podle toho, co vás víc zajímá. Pevně doufám, že tam ještě dnes doházím další várku věcí, abych si mohla alespoň něco odškrtnout. Zvažovala jsem, že bych si fotící týden protáhla, abych to měla tak nějak dodělaný, ale vzhledem k tomu, jak to po dnešním dni vypadá v krámě (O. montoval regál, ale o tom až zítra), čeká mě týden jiný. A to uhádne asi každý blbec, co že to budu dělat. Tak mi držte palce, ať to zítra ráno zvládnu napsat ;)
Whole30 - den dvacátý devátý
Moje středa. Krása, krása, krása. Teprve tehdy, když mám tenhle den bez dětí, tak poznám, jak moc ho vlastně potřebuju.
K snídani Labužnickou šunku, nebo kýho čerta, zeleninu jako vždy, olivy - černý. Snědla jsem jich nejmíň jeden olivovej háj. A stále mi chutnaj.
Měla bych začít ty snídaně nějak inovovat. Jenže problém je, že se mi nechce přemýšlet, plánovat a připravovat dopředu. Jsem člověk typu "popadnout a jít", což se s Whole30, potažmo paleo stravou moc neslučuje. Pokud nechcete pořád jen popadávat mrkev a okurku, musíte u toho zkrátka trochu uvažovat.
Myslím, že už to moje psaní začíná být trochu nudný, je to pořád to samý, míchaný vajíčka, tuňák, zelenina, vajíčka na tvrdo, steak. Nu což, já jsem taky neaspirovala na nějakj food blog a od kdysi tu dokonce visí můj slib, že pokud začnu fotit jídlo, můžete ho po mně házet. Takže alespoň to jsem splnila, fotku jsem žádnou neudělala (kecám, pokusila jsem se zvěčnit, jak jsem Matyldě vykrajovala z banánových palačinek tvary, abych jí nalákala k jídlu, nicméně fotka byla tak ohavná, že jsem po ní ztratila chuť k jídlu na několik dní a to jsem vám teda udělat nechtěla). Mohla bych vám napsat nějakej recept, ale to nejlepší, co jsme asi měli je O. pečená zelenina a to spočívá v tom, že nakrájíte na kostky co doma najdete, hodíte to do remosky a jdete od toho. Pak je taky super zeleninová korma, tu miluju, ale za celý měsíc jsem nebyla schopná jí uvařit.
Z Amazonu jsem si táhla několikero Kindle knih o paleo vaření, takže typy se mi množí, přesto každý večer stojíme před otázkou - co sakra budeme jíst? Na FB jsem viděla holku které nafotila jídlo, co připravovala pro rodinu. Bylo to asi tříchodový pro osm osob a ještě v několika variantách (včetně paleo). Její komentář zněl, že všechno jde, nebo tak nějak. No, jasně že všechno jde - jenže za jakou cenu? Jako sorry, vařit oběd čtyři hodiny, na to nějak nemám kdy. Ona i ta pitomá večeře nám trvá hodinu, hodinu a půl. A pak se někdo diví, že snídáme vlastně jen míchaný vajíčka - znáte něco rychlejšího? Jasně, měla bych se oprostit od toho,abych dělila jídla na snídaně, obědy a večeře, ale nějak nechápu, kde bych ráno při kmitu do práce našla čas na opékání zeleniny. No, možná bych si mohla ohřát polívku. Možná to zkusím. Pokud jí ovšem uvařím a nesníme jí hned.
Někdy se mi to zdá tak složitý, že se mi o tom nechce ani přemejšlet. To jsou ty večery, kdy mám chuť na otázku "Co si dáme k jídlu?" odpovědět "nic". Nebo "housky". Nebo "dej si co chceš". Protože vymýšlet Whole30 jídlo, pak ho realizovat... Já vím, ono se to asi zajede, ale po těch 30 dnech máme v arzenálu žalostně málo receptů. Myšleno těch, které jsme schopni používat, protože nám na ně nechybí ingredience a netrvají jedno století. Takže holt musíme sbírat dál.
Mimochodem, ať si kdo chce co chce říká, hučíme v tom teda za dost peněz. Netuším, jestli by se to dalo nějak osekat, ale jen nákup zeleniny na dva dny mě přijde zhruba na pětistovku. O mase a vajíčkách ani nemluvím. Ale nic jinýho už teda zase nekupujem, to je fakt. Krom věcí pro holky. Každopádně polovina našich příjmů teď plyne místním prodejnám. A to mě bolí!
K snídani Labužnickou šunku, nebo kýho čerta, zeleninu jako vždy, olivy - černý. Snědla jsem jich nejmíň jeden olivovej háj. A stále mi chutnaj.
Měla bych začít ty snídaně nějak inovovat. Jenže problém je, že se mi nechce přemýšlet, plánovat a připravovat dopředu. Jsem člověk typu "popadnout a jít", což se s Whole30, potažmo paleo stravou moc neslučuje. Pokud nechcete pořád jen popadávat mrkev a okurku, musíte u toho zkrátka trochu uvažovat.
Myslím, že už to moje psaní začíná být trochu nudný, je to pořád to samý, míchaný vajíčka, tuňák, zelenina, vajíčka na tvrdo, steak. Nu což, já jsem taky neaspirovala na nějakj food blog a od kdysi tu dokonce visí můj slib, že pokud začnu fotit jídlo, můžete ho po mně házet. Takže alespoň to jsem splnila, fotku jsem žádnou neudělala (kecám, pokusila jsem se zvěčnit, jak jsem Matyldě vykrajovala z banánových palačinek tvary, abych jí nalákala k jídlu, nicméně fotka byla tak ohavná, že jsem po ní ztratila chuť k jídlu na několik dní a to jsem vám teda udělat nechtěla). Mohla bych vám napsat nějakej recept, ale to nejlepší, co jsme asi měli je O. pečená zelenina a to spočívá v tom, že nakrájíte na kostky co doma najdete, hodíte to do remosky a jdete od toho. Pak je taky super zeleninová korma, tu miluju, ale za celý měsíc jsem nebyla schopná jí uvařit.
Z Amazonu jsem si táhla několikero Kindle knih o paleo vaření, takže typy se mi množí, přesto každý večer stojíme před otázkou - co sakra budeme jíst? Na FB jsem viděla holku které nafotila jídlo, co připravovala pro rodinu. Bylo to asi tříchodový pro osm osob a ještě v několika variantách (včetně paleo). Její komentář zněl, že všechno jde, nebo tak nějak. No, jasně že všechno jde - jenže za jakou cenu? Jako sorry, vařit oběd čtyři hodiny, na to nějak nemám kdy. Ona i ta pitomá večeře nám trvá hodinu, hodinu a půl. A pak se někdo diví, že snídáme vlastně jen míchaný vajíčka - znáte něco rychlejšího? Jasně, měla bych se oprostit od toho,abych dělila jídla na snídaně, obědy a večeře, ale nějak nechápu, kde bych ráno při kmitu do práce našla čas na opékání zeleniny. No, možná bych si mohla ohřát polívku. Možná to zkusím. Pokud jí ovšem uvařím a nesníme jí hned.
Někdy se mi to zdá tak složitý, že se mi o tom nechce ani přemejšlet. To jsou ty večery, kdy mám chuť na otázku "Co si dáme k jídlu?" odpovědět "nic". Nebo "housky". Nebo "dej si co chceš". Protože vymýšlet Whole30 jídlo, pak ho realizovat... Já vím, ono se to asi zajede, ale po těch 30 dnech máme v arzenálu žalostně málo receptů. Myšleno těch, které jsme schopni používat, protože nám na ně nechybí ingredience a netrvají jedno století. Takže holt musíme sbírat dál.
Mimochodem, ať si kdo chce co chce říká, hučíme v tom teda za dost peněz. Netuším, jestli by se to dalo nějak osekat, ale jen nákup zeleniny na dva dny mě přijde zhruba na pětistovku. O mase a vajíčkách ani nemluvím. Ale nic jinýho už teda zase nekupujem, to je fakt. Krom věcí pro holky. Každopádně polovina našich příjmů teď plyne místním prodejnám. A to mě bolí!
sobota 23. srpna 2014
Whole30 - den dvacátý osmý
Většinou když vstává O., budí mě vůně slaniny. Dneska mě musel probudit O. A slaninu už měl nachystanou na stole. To jsem ale tvrdě spala. Každopádně je fakt příjemný probudit se a přijít k prostřenýmu stolu. Dokážu si představit, že bych měla někoho, kdo to pro mě bude dělat každej den. S láskou a úsměvem, jak jinak.
Snídáme míchaný vajíčka (není to snad jasný?!). Ještě pořád je můžem, no problemo. Za ten měsíc jsme snědli tolik vajec, že už začínám kvokat.
Dneska jsme se s Bíbou rozhodly udělat si pyžamový den. Počasí nám hraje do karet. Já se sice večer budu muset oblíct a vyrazit na první Večerní přástky v krámku, ale do tý doby hodlám být rozhodně v pyžamu. Takže k obživě můžem využít jen to, co je doma. Nad ledničkou dumám a nakonec se rozhoduju pro dýňovou polívku. Rychlé, nenáročné, dobré. Přihazuju k hokaidó trochu celeru, třeba to tam bude poznat. No, je to jak když prdne do Frankrajchu, ale jako pokus dobrý. Dřív jsem si na ní sypala osmaženou cibulku z IKEA (jistě že by domácí byla lepší, ale máme doma dvě plotýnky, dvě, víme?). Vytáhnu cibulku a poté, co vyloučím přítomnost molů, vyloučím i přítomnost cibulky v polívce. Protože v ní je mouka, věřili byste tomu? Proč je v osmažený cibulce mouka? To jsou mi věci. Tak jí zas uklidím, třeba si jí někdy dám. A nebo jí vyhodím, až jí dojde trvanlivost.
Mimochodem - molí problém. Kuchyňskou linku uklízím asi desetkrát do roka. Všechny potraviny projdu a co se mi jen maličkato nezdá letí do koše. A přesto tu pořád máme molí armádu. Jestli Pánbů a všichni ostatní svatí dají a my se postěhujeme do nového, nepůjde s námi ani kůrčička. Všechno to žrádlo protestně spálím a do novýho si pořídím nový, odmolený. Tak.
Takže míchaný vajíčka, k obědu hokaido polívka s kokos mlíkem a večeře bude za studena, v krámku na přástkách. Je mi jaksi blbý se tam ukázat s okurkou a rajčetem a cpát to lidem, který si přišli v klidu posedět, tak se prventivně zastavuju v Lidlu a zahajuju frontální útok na sušenky. Občas mrknu na složení, jen tak pro forma, aby se neřeklo a u toho dumám, jestli je budu za čtyři dny jíst. Dala bych si, kdybych měla po Whole30? Nebo bych necítila potřebu? Nebo chuť? Možná, že bych je jedla jen z nudy, to často dělávám. No, nebude to trvat dlouho a poznám to na vlastní pusu. A žaludek.
Takže v krámku na přástkách jsem vytahovala sušenky, slaný tyčinky a ejhle, on to nikdo nejedl. Vlastně si tam nikdo nedal nic do pusy, krom Cara s kokosákem a Cara bez kokosáku. Vědět to dopředu, nekupovala bych sušenky, který teď budou sedět v krámě v polici, zírat na mě a pokoušet mojí vůli. Ale tak, alespoň jí pocvičím.
Snídáme míchaný vajíčka (není to snad jasný?!). Ještě pořád je můžem, no problemo. Za ten měsíc jsme snědli tolik vajec, že už začínám kvokat.
Dneska jsme se s Bíbou rozhodly udělat si pyžamový den. Počasí nám hraje do karet. Já se sice večer budu muset oblíct a vyrazit na první Večerní přástky v krámku, ale do tý doby hodlám být rozhodně v pyžamu. Takže k obživě můžem využít jen to, co je doma. Nad ledničkou dumám a nakonec se rozhoduju pro dýňovou polívku. Rychlé, nenáročné, dobré. Přihazuju k hokaidó trochu celeru, třeba to tam bude poznat. No, je to jak když prdne do Frankrajchu, ale jako pokus dobrý. Dřív jsem si na ní sypala osmaženou cibulku z IKEA (jistě že by domácí byla lepší, ale máme doma dvě plotýnky, dvě, víme?). Vytáhnu cibulku a poté, co vyloučím přítomnost molů, vyloučím i přítomnost cibulky v polívce. Protože v ní je mouka, věřili byste tomu? Proč je v osmažený cibulce mouka? To jsou mi věci. Tak jí zas uklidím, třeba si jí někdy dám. A nebo jí vyhodím, až jí dojde trvanlivost.
Mimochodem - molí problém. Kuchyňskou linku uklízím asi desetkrát do roka. Všechny potraviny projdu a co se mi jen maličkato nezdá letí do koše. A přesto tu pořád máme molí armádu. Jestli Pánbů a všichni ostatní svatí dají a my se postěhujeme do nového, nepůjde s námi ani kůrčička. Všechno to žrádlo protestně spálím a do novýho si pořídím nový, odmolený. Tak.
Takže míchaný vajíčka, k obědu hokaido polívka s kokos mlíkem a večeře bude za studena, v krámku na přástkách. Je mi jaksi blbý se tam ukázat s okurkou a rajčetem a cpát to lidem, který si přišli v klidu posedět, tak se prventivně zastavuju v Lidlu a zahajuju frontální útok na sušenky. Občas mrknu na složení, jen tak pro forma, aby se neřeklo a u toho dumám, jestli je budu za čtyři dny jíst. Dala bych si, kdybych měla po Whole30? Nebo bych necítila potřebu? Nebo chuť? Možná, že bych je jedla jen z nudy, to často dělávám. No, nebude to trvat dlouho a poznám to na vlastní pusu. A žaludek.
Takže v krámku na přástkách jsem vytahovala sušenky, slaný tyčinky a ejhle, on to nikdo nejedl. Vlastně si tam nikdo nedal nic do pusy, krom Cara s kokosákem a Cara bez kokosáku. Vědět to dopředu, nekupovala bych sušenky, který teď budou sedět v krámě v polici, zírat na mě a pokoušet mojí vůli. Ale tak, alespoň jí pocvičím.
čtvrtek 21. srpna 2014
Whole30 - den dvacátý sedmý
Sama s Bíbou v práci, to je prostě pohoda. Společně posnídáme nějaký Schinken speck, rajčata a avokádo. Bíba ovšem se snahou tou ukrutně drahou pochoutkou nakrmit kočku, která k nám do krámu infiltrovala. Já dnes začínám týden focení, takže jsem s sebou dotáhla všechny potřebné propriety a slibuju si, že se to toho fakt opřu. Ještěže jsme jeli autem. O. se nad ránem vrátil z koncertu a nevypadal, že by se během dneška dokázal zprovoznit, tak nám náš pohřebák přenechal.
Jsem velmi příjemně naladěná, práce mi jde od ruky a chutě mě nijak zvlášť neberou. A to si dopřávám to kafe s kokosovým mlíkem, o jehož vlivu na mojí psychickou závislost na užívání jsem psala. Tak to možná kafem není a jsou to prostě jen nějaký výkyvy.
Návštěva cukrárny mě nechá zcela chladnou. Na větrník ani nekouknu a banánu v čokoládě si nevšímám. Nemám chuť. Když mi Bíba dáva naoko kousnout lineckýho koláčku, ani se mi nechce k němu čuchat. Jo, dovedu si představit, že kdyby mi tohle vydrželo, zůstala bych u paleo stravy.
Obědvám tuňáka. Taky se mi ještě nepřejedl. Navíc chutná i Bíbě a já mám tak nějak zafixováno, že je prostě zdravej. Budu muset poprosit tátu, ať nám doporučí kde ho koupit čerstvýho. Jednou nám z něj dělala steaky a byly eňo ňůňo. Myslím, že i O. by si už rybu docela dal. Přeci jen střídat vepře s hovězím, no... Tak asi by to šlo, kdybychom používali větší množství receptů.
Mimochodem, O. dnes obědval podrážku, kterou jsem z jeho naloženýho masa včera vytvořila. Tak jsem se klepala, jak mi to vyčte, ale říkal, že to bylo prímový. Tak to na tom vaření asi nic není. Ale stejně to nechám na něm. Proč si přidělávat stresy, že.
Večer jedu učit, jen předám Bíbu doma O. a hned vyrážím ku Praze. S O. jsme domluvený, že večeřet nebudeme, on je nacpanej z pozdního oběda a já si něco nezdravě dám v autě. Takže olivy, oříšky a šunčička. Chm, chm. Co mě těší hodně moc je to, že dokážu nesežrat celý balení od všeho, ale s rozvahou se zastavit a říct si "OK, teď už mám dost" a víc nejíst. Ovšem jestli je to stav trvalý, to netuším.
Posledních pár dní si přijdu navečer unavená. Většinou na mě chodila únava okolo druhý, třetí odpoledne a když jsem to překlepala, tak pohoda, třebas do půlnoci. Teď okolo desátý večer začínám zívat a už toho moc neudělám, spíš jen tak hibernuju. Zvažuju, že bych do týdenního plánu zařadila alespoň jeden den, kdy půjdu programově brzy spát. Asi ideálně s dětma.
Mimochodem teď je 15:45, Bíba spí a na mě právě padá únava. Asi z toho ticha, koukání do monitoru, nevím. Kdyby už nespala skoro dvě hodiny, šla bych si k ní dát šlofíka. A víte vy co? Půjdu i tak.
PS: jakmile jsem se doplížila do ložnic, otevřela Bíba oko. Tak jsem se s ní alspoň chvíli válela v posteli. Taky dobrý.
Jsem velmi příjemně naladěná, práce mi jde od ruky a chutě mě nijak zvlášť neberou. A to si dopřávám to kafe s kokosovým mlíkem, o jehož vlivu na mojí psychickou závislost na užívání jsem psala. Tak to možná kafem není a jsou to prostě jen nějaký výkyvy.
Návštěva cukrárny mě nechá zcela chladnou. Na větrník ani nekouknu a banánu v čokoládě si nevšímám. Nemám chuť. Když mi Bíba dáva naoko kousnout lineckýho koláčku, ani se mi nechce k němu čuchat. Jo, dovedu si představit, že kdyby mi tohle vydrželo, zůstala bych u paleo stravy.
Obědvám tuňáka. Taky se mi ještě nepřejedl. Navíc chutná i Bíbě a já mám tak nějak zafixováno, že je prostě zdravej. Budu muset poprosit tátu, ať nám doporučí kde ho koupit čerstvýho. Jednou nám z něj dělala steaky a byly eňo ňůňo. Myslím, že i O. by si už rybu docela dal. Přeci jen střídat vepře s hovězím, no... Tak asi by to šlo, kdybychom používali větší množství receptů.
Mimochodem, O. dnes obědval podrážku, kterou jsem z jeho naloženýho masa včera vytvořila. Tak jsem se klepala, jak mi to vyčte, ale říkal, že to bylo prímový. Tak to na tom vaření asi nic není. Ale stejně to nechám na něm. Proč si přidělávat stresy, že.
Večer jedu učit, jen předám Bíbu doma O. a hned vyrážím ku Praze. S O. jsme domluvený, že večeřet nebudeme, on je nacpanej z pozdního oběda a já si něco nezdravě dám v autě. Takže olivy, oříšky a šunčička. Chm, chm. Co mě těší hodně moc je to, že dokážu nesežrat celý balení od všeho, ale s rozvahou se zastavit a říct si "OK, teď už mám dost" a víc nejíst. Ovšem jestli je to stav trvalý, to netuším.
Posledních pár dní si přijdu navečer unavená. Většinou na mě chodila únava okolo druhý, třetí odpoledne a když jsem to překlepala, tak pohoda, třebas do půlnoci. Teď okolo desátý večer začínám zívat a už toho moc neudělám, spíš jen tak hibernuju. Zvažuju, že bych do týdenního plánu zařadila alespoň jeden den, kdy půjdu programově brzy spát. Asi ideálně s dětma.
Mimochodem teď je 15:45, Bíba spí a na mě právě padá únava. Asi z toho ticha, koukání do monitoru, nevím. Kdyby už nespala skoro dvě hodiny, šla bych si k ní dát šlofíka. A víte vy co? Půjdu i tak.
PS: jakmile jsem se doplížila do ložnic, otevřela Bíba oko. Tak jsem se s ní alspoň chvíli válela v posteli. Taky dobrý.
středa 20. srpna 2014
Whole30 - dvacet šest
Je neděle, poslední den mého šicího týdne. Matu odjela s babičkou na dovolenou (fňuk) a tak jsme se s Bíbou sbalily a jely do krámku pracovat. A prodávat, když už tam jsme.
Ráno jsem si udělala vajíčka - míchaný, jak jinak. Ještě pořád je můžu a ani mi nelezou ušima. S sebou jsem si uvařila tři vajíčka a do krabičky připravila zbytek brokonákypu, který je překvapivě dobrej (jo, ten jsem dělala asi v pátek, jak jsem zapomněla napsat blog a pak jsem z toho zapomněla, co že jsem to vlastně vařila). Takže jen stručně - rozsekat brokolici v mixeru na "rýži" dát do ní dvě vajíčka, plechovku rajskýho protlaku (bez cukru, jak jinak) a prolisovat dva stroužky česneku. Nalít buď do zapékací misky, nebo do remosky. No, lití to moc není, spíš to tam člověk tak nakydá. Za půl hodiny je hotovo a může se podávat. Jak to chutná teplý, to netuším, neb jsme nezvládli management dvou kuchařů - já nákyp a O. maso. Nějak se nám to nesešlo a tak nákyp byl studenej. Ale dobrej.
Dneska mám svatej klid. Jedno dítě není žádný dítě, je to prostě pořád jedno dítě. A to, jakou budete mít pohodu, záleží ponejvíc na jeho nátuře a momentálním stavu. A mě Bíba dneska přála. Je milá, usměvavá, do růžova vyspinkaná. Nic není problém. Sama si vydrží hrát, sama si kreslí, občas mi chodí mačkat odstřih nitě u stroje. Půl hodiny si sama hraje v autě. Další půlhodinu vydrží před cukrárnou pozorovat návštěvníky. Zkrátka se máme báječně.
Oběd mě nádherně zasytil. Dopřávám si kafíčko a zkouším poprvé ochutnat kokosový mlíko. Čistý, bez ničeho. Je nádherně tučný, jako smetana. A sladký, takový oříškový. Na to bych si rychle zvykla. Kravský jsem nepila nikdy, ble. Ale tohle, to je jiný pošušňáníčko. Jestli ho fakt budu muset z kafe odstranit, tak se picnu.
K večeři dělám pečenou zeleninu. Do remosky naházím cibuli, hokaido, mrkev, červenou řepu a cuketu a nechám to smažit. Ojovi to většinou pustí šťávu, já mám sucháče, tak musím trochu podlít, abych se tím nezadusila. Kořením směsí na Rattatouille (tak to teda vůbec nevím, jak se píše a jsem líná to hledat). K tomu mi O. naložil maso a dlouze mě instruoval, kterak s ním nakládat. Polovinu toho jsem zapomněla, tak to prostě nějak zkusím. Rozpálená pánev, zprudka zatáhnout po obou stranách, stáhnout plamen a pod pokličkou lehce dusit? Šlo by to? No, bude muset. Když k masu přijdu po dalších třech minutách, zjišťuju, že je na suchu, tak mu tam maličko cmrndnu, Když přijdu za další dvě minuty, objem vodu se asi zečtyřnásobil - že by z masa vytekla šťáva? No asi jo. Potěš koště, to mě O. nepochválí. Sundavám pokličku a odpařuju aby to alespoň nevypadalo, jako když jsem se maso místo opečení snažila uvařit. Ve finále mě mile překvapilo, že se to dá ukousnout. Medium to sice není ani náhodou, je to trochu víc než well done, řekla bych ,ale tak co si budeme povídat, je to můj první pokus. Já, jako jemná žena, totiž maso nevařím, od toho mám doma chlapa. Takže tak, zelenina se mi prostě povedla.
Jinak se přiznám, že když jsme přijely okolo sedmý s Bíbou domů, měla jsem hlad kombinovaný s chutí a dala jsem si nektarinky, dvě, a oříšky. Kdybych v tu dobu měla večeři na stole, navečeřela bych se. Ale ten time management mi prostě nevychází.
Ráno jsem si udělala vajíčka - míchaný, jak jinak. Ještě pořád je můžu a ani mi nelezou ušima. S sebou jsem si uvařila tři vajíčka a do krabičky připravila zbytek brokonákypu, který je překvapivě dobrej (jo, ten jsem dělala asi v pátek, jak jsem zapomněla napsat blog a pak jsem z toho zapomněla, co že jsem to vlastně vařila). Takže jen stručně - rozsekat brokolici v mixeru na "rýži" dát do ní dvě vajíčka, plechovku rajskýho protlaku (bez cukru, jak jinak) a prolisovat dva stroužky česneku. Nalít buď do zapékací misky, nebo do remosky. No, lití to moc není, spíš to tam člověk tak nakydá. Za půl hodiny je hotovo a může se podávat. Jak to chutná teplý, to netuším, neb jsme nezvládli management dvou kuchařů - já nákyp a O. maso. Nějak se nám to nesešlo a tak nákyp byl studenej. Ale dobrej.
Dneska mám svatej klid. Jedno dítě není žádný dítě, je to prostě pořád jedno dítě. A to, jakou budete mít pohodu, záleží ponejvíc na jeho nátuře a momentálním stavu. A mě Bíba dneska přála. Je milá, usměvavá, do růžova vyspinkaná. Nic není problém. Sama si vydrží hrát, sama si kreslí, občas mi chodí mačkat odstřih nitě u stroje. Půl hodiny si sama hraje v autě. Další půlhodinu vydrží před cukrárnou pozorovat návštěvníky. Zkrátka se máme báječně.
Oběd mě nádherně zasytil. Dopřávám si kafíčko a zkouším poprvé ochutnat kokosový mlíko. Čistý, bez ničeho. Je nádherně tučný, jako smetana. A sladký, takový oříškový. Na to bych si rychle zvykla. Kravský jsem nepila nikdy, ble. Ale tohle, to je jiný pošušňáníčko. Jestli ho fakt budu muset z kafe odstranit, tak se picnu.
K večeři dělám pečenou zeleninu. Do remosky naházím cibuli, hokaido, mrkev, červenou řepu a cuketu a nechám to smažit. Ojovi to většinou pustí šťávu, já mám sucháče, tak musím trochu podlít, abych se tím nezadusila. Kořením směsí na Rattatouille (tak to teda vůbec nevím, jak se píše a jsem líná to hledat). K tomu mi O. naložil maso a dlouze mě instruoval, kterak s ním nakládat. Polovinu toho jsem zapomněla, tak to prostě nějak zkusím. Rozpálená pánev, zprudka zatáhnout po obou stranách, stáhnout plamen a pod pokličkou lehce dusit? Šlo by to? No, bude muset. Když k masu přijdu po dalších třech minutách, zjišťuju, že je na suchu, tak mu tam maličko cmrndnu, Když přijdu za další dvě minuty, objem vodu se asi zečtyřnásobil - že by z masa vytekla šťáva? No asi jo. Potěš koště, to mě O. nepochválí. Sundavám pokličku a odpařuju aby to alespoň nevypadalo, jako když jsem se maso místo opečení snažila uvařit. Ve finále mě mile překvapilo, že se to dá ukousnout. Medium to sice není ani náhodou, je to trochu víc než well done, řekla bych ,ale tak co si budeme povídat, je to můj první pokus. Já, jako jemná žena, totiž maso nevařím, od toho mám doma chlapa. Takže tak, zelenina se mi prostě povedla.
Jinak se přiznám, že když jsme přijely okolo sedmý s Bíbou domů, měla jsem hlad kombinovaný s chutí a dala jsem si nektarinky, dvě, a oříšky. Kdybych v tu dobu měla večeři na stole, navečeřela bych se. Ale ten time management mi prostě nevychází.
pondělí 18. srpna 2014
Whole30 - den dvacátý pátý
Mám to na salámu. Čím dál tím víc se mi vkrádá do hlavy, že už to mám vlastně skoro za sebou, už jsem si to dokázala, tak co by se stalo, kdybych si kousek něčeho dala. Vy to nepoznáte, O. to nepozná, Matylda odjela s babičkou na dovolenou (pláču!) a Bíba mě nepráskne.
Snídám v autě, protože jedu do Prahy nakupovat a potřebuju vyrazit brzy. Mám s sebou minisalámky, který snad neobsahují nic závadnýho, jen prostě nejsou eko bio grass fed. Pak mám rajčátka a olivy. A dvě nektarinky. Popravím to téměř všechno.
Nakupování mi jde od ruky a tak jsem před polednem doma, kde se chystá loučení s Matu. Jede poprvé s babičkou na týden na dovolenou. Nechce se mi jí pouštět, co když se jí tam někdo bude pošklebovat a já tam nebudu, abych jí řekla, že se může bránit? Co když jí někdo bude nutit do jídla? Co když jí někdo bude brát hračky? Co když se jí po mě bude stýskat?
Ale zas na druhou stranu... Co když si to skvěle užije? Co když si zahraje hry, který by si se mnou nikdy nezahrála? Co když se naučí spoustu nových věcí?
Tak jo, zkusím to brát pozitivně. I když Bíba její odjezd oplakala a pořád volala "taky, taky, sa babictou!". Chuděrka. Nejradši bych byla, kdyby mohly být holky spolu. Mám strach, že Matu chytne nějaký manýry a na Bíbu pak bude koukat jako na mimino. No, uvidíme za týden, že jo.
Po obědě (který bych sice v plánu, leč nedošlo na něj) jsme se s Bíbou sbalily a vyrazily do krámu. O. nám nechal auto, takže se přepravujem vskutku královsky. Chtěla jsem ušít další tílko a začít pracovat na sukni, jenže střih na tílko jsem si zapomněla doma. To mě tak rozhodilo, že jsem vlastně jen lemovala kalhotky - pokusy, které vzniky při tvorbě střihu na mě a mají velikosti 46 a 42 :D Vzhledem k tomu, jak prasácky jsem je olemovala, tak je rozdám nějakým dobrým duším, aby mi alespoň řekly, jestli se to dá nosit. Zítra jih zkusím pár ušít, ale tentokrát si dám vážně záležet.
O. tu dneska není, ani zítra tu nebude. Já vážně jednou spočítám, kolik nocí z měsíce není doma a pak mě bude litovat každá manželka kamioňáka.Ale vždyť jo, jsou i horší povolání, já vím.
O., ve své nezměrné lásce, mi naložil maso a asi půl hodiny mi udílel instrukce, kterak s ním naložit. Jelikož mi minulý týden paní na úřadě větu: "nahoru po schodech do prvního patra, zahnout vlevo a druhý dveře," musela opakovat pětkrát, než jsem se chytla, nedělám si sebemenší naděje na kuchařský úspěch. Snad to nebude na uhel. Od včerejška k tomu mám brokolicový nákyp, tak uvidíme, jestli z něj česnek trochu nevyčpěl, v ledničce.
Co určitě stojí za zmínku je to, že jsem dneska otevřela kokosový mlíko z Makra. A nebesa se rozestoupila! To je taková lahoda! Taková! Klidně bych to Caro pila celý den. A když si navíc představím, jak se zabořím do ušáka v krámku, k ruce si vezmu pletení (nebo knížku). Ách, já se těším na středu!
A nebo taky na čtvrtek, páč to mi Whole30 končí. A ne, neptejte se mě, ani nevím, jestli to potáhnu ještě dál, abych zkusila počkat na ten příval energie. Nebo jestli už začnu ochutnávat normoš věci.
Ještě se musím přiznat, že dneska jsem měla hodně namále. Bíba chtěla koupit housku, když jsme byly v krámě. Jenže v cukrárně už z pečiva měli jen pizza housku. Mojí oblíbenou. V nějakým pomatení smyslů jsem koupila dvě, že to Bíba sní. Kdepak, kousla si dvakrát a pak si vzala celozrnný rohlík. A ta houska tam tak smutně ležela. Cela opuštěná. No, udržela jsem se, ale abych pravdu řekla, ani neví, díky čemu.
Snídám v autě, protože jedu do Prahy nakupovat a potřebuju vyrazit brzy. Mám s sebou minisalámky, který snad neobsahují nic závadnýho, jen prostě nejsou eko bio grass fed. Pak mám rajčátka a olivy. A dvě nektarinky. Popravím to téměř všechno.
Nakupování mi jde od ruky a tak jsem před polednem doma, kde se chystá loučení s Matu. Jede poprvé s babičkou na týden na dovolenou. Nechce se mi jí pouštět, co když se jí tam někdo bude pošklebovat a já tam nebudu, abych jí řekla, že se může bránit? Co když jí někdo bude nutit do jídla? Co když jí někdo bude brát hračky? Co když se jí po mě bude stýskat?
Ale zas na druhou stranu... Co když si to skvěle užije? Co když si zahraje hry, který by si se mnou nikdy nezahrála? Co když se naučí spoustu nových věcí?
Tak jo, zkusím to brát pozitivně. I když Bíba její odjezd oplakala a pořád volala "taky, taky, sa babictou!". Chuděrka. Nejradši bych byla, kdyby mohly být holky spolu. Mám strach, že Matu chytne nějaký manýry a na Bíbu pak bude koukat jako na mimino. No, uvidíme za týden, že jo.
Po obědě (který bych sice v plánu, leč nedošlo na něj) jsme se s Bíbou sbalily a vyrazily do krámu. O. nám nechal auto, takže se přepravujem vskutku královsky. Chtěla jsem ušít další tílko a začít pracovat na sukni, jenže střih na tílko jsem si zapomněla doma. To mě tak rozhodilo, že jsem vlastně jen lemovala kalhotky - pokusy, které vzniky při tvorbě střihu na mě a mají velikosti 46 a 42 :D Vzhledem k tomu, jak prasácky jsem je olemovala, tak je rozdám nějakým dobrým duším, aby mi alespoň řekly, jestli se to dá nosit. Zítra jih zkusím pár ušít, ale tentokrát si dám vážně záležet.
O. tu dneska není, ani zítra tu nebude. Já vážně jednou spočítám, kolik nocí z měsíce není doma a pak mě bude litovat každá manželka kamioňáka.Ale vždyť jo, jsou i horší povolání, já vím.
O., ve své nezměrné lásce, mi naložil maso a asi půl hodiny mi udílel instrukce, kterak s ním naložit. Jelikož mi minulý týden paní na úřadě větu: "nahoru po schodech do prvního patra, zahnout vlevo a druhý dveře," musela opakovat pětkrát, než jsem se chytla, nedělám si sebemenší naděje na kuchařský úspěch. Snad to nebude na uhel. Od včerejška k tomu mám brokolicový nákyp, tak uvidíme, jestli z něj česnek trochu nevyčpěl, v ledničce.
Co určitě stojí za zmínku je to, že jsem dneska otevřela kokosový mlíko z Makra. A nebesa se rozestoupila! To je taková lahoda! Taková! Klidně bych to Caro pila celý den. A když si navíc představím, jak se zabořím do ušáka v krámku, k ruce si vezmu pletení (nebo knížku). Ách, já se těším na středu!
A nebo taky na čtvrtek, páč to mi Whole30 končí. A ne, neptejte se mě, ani nevím, jestli to potáhnu ještě dál, abych zkusila počkat na ten příval energie. Nebo jestli už začnu ochutnávat normoš věci.
Ještě se musím přiznat, že dneska jsem měla hodně namále. Bíba chtěla koupit housku, když jsme byly v krámě. Jenže v cukrárně už z pečiva měli jen pizza housku. Mojí oblíbenou. V nějakým pomatení smyslů jsem koupila dvě, že to Bíba sní. Kdepak, kousla si dvakrát a pak si vzala celozrnný rohlík. A ta houska tam tak smutně ležela. Cela opuštěná. No, udržela jsem se, ale abych pravdu řekla, ani neví, díky čemu.
neděle 17. srpna 2014
Whole30 - den dvacátý čtvrtý
Pátek, pracovní svátek. Nebo malá sobota. Naštěstí svojí práci miluju a až k ní budu v dochozí vzdálenosti, bude to úplně dokonalý. Takhle zase musím vytáhnout vozíček, naložit a tradá.
Původně jsem si myslela, že čím blíž budu konci, tím snazší to bude. Není. Mám tendence podvádět. Mám tendence říkat si, že už jsem to vlastně skoro dokázala, že už se nic nestane. Je to divný. Zvažuju, jestli jsem někde udělala nějakou dietetickou chybu, protože třeba před týdnem mi přišlo odolávání jako úplně samozřejmá věc. Nedělalo mi problém. Nebo si to idealizuju? Ne, ještě v pondělí, jsem byla úplně v pohodě a dneska si v cukrárně u větrníků utírám sliny.
Ani nevím, co jsem jedla (píšu později, ehm). Prostě celý můj dojem z tohohle dne je, že to chci všechno porušit a dát si větrník. A k večeři brambůrky, místo jídla. Chybí mi odměňování, chybí mi jíst v atě za jízdy. Chybí mi dát si po nákupu tyčinku, nebo alespoň nektarinku.
A teď jsem asi kápla na jádro pudla - mohlo by to být kafem? Kafe s kokosovým mlíkem co jsem pila dřív bylo dobrý, ráda jsem si ho dala. Ale s mlíkem z Makra je prostě boží. Dávám si ho fakt s radostí, třepu se na něj a vychutnávám si ho. Je možný, že si ho servíruju za odměnu a tak se mi zase nastartovala psychická závislost na jídle? No to potěš koště. To by znamenalo, že zítra bych si to kafe neměla dát, abych to ozkoušela, co? No to se mi teda vůbec, ale vůbec nechce.
(Btw to zítra neozkouším, protože zítra není sobota, ale pondělí, jelikož to píšu později. Takže nejdřív ozkoušet to budu moct v pondělí, zamotaný, co?)
Vím, že pít kafe bez mlíka není těžký, ale já ho mám tak ráda! Ach jo, asi je to fakt závislost. No potěš. Co teď s tím mlíkem budu dělat?
Původně jsem si myslela, že čím blíž budu konci, tím snazší to bude. Není. Mám tendence podvádět. Mám tendence říkat si, že už jsem to vlastně skoro dokázala, že už se nic nestane. Je to divný. Zvažuju, jestli jsem někde udělala nějakou dietetickou chybu, protože třeba před týdnem mi přišlo odolávání jako úplně samozřejmá věc. Nedělalo mi problém. Nebo si to idealizuju? Ne, ještě v pondělí, jsem byla úplně v pohodě a dneska si v cukrárně u větrníků utírám sliny.
Ani nevím, co jsem jedla (píšu později, ehm). Prostě celý můj dojem z tohohle dne je, že to chci všechno porušit a dát si větrník. A k večeři brambůrky, místo jídla. Chybí mi odměňování, chybí mi jíst v atě za jízdy. Chybí mi dát si po nákupu tyčinku, nebo alespoň nektarinku.
A teď jsem asi kápla na jádro pudla - mohlo by to být kafem? Kafe s kokosovým mlíkem co jsem pila dřív bylo dobrý, ráda jsem si ho dala. Ale s mlíkem z Makra je prostě boží. Dávám si ho fakt s radostí, třepu se na něj a vychutnávám si ho. Je možný, že si ho servíruju za odměnu a tak se mi zase nastartovala psychická závislost na jídle? No to potěš koště. To by znamenalo, že zítra bych si to kafe neměla dát, abych to ozkoušela, co? No to se mi teda vůbec, ale vůbec nechce.
(Btw to zítra neozkouším, protože zítra není sobota, ale pondělí, jelikož to píšu později. Takže nejdřív ozkoušet to budu moct v pondělí, zamotaný, co?)
Vím, že pít kafe bez mlíka není těžký, ale já ho mám tak ráda! Ach jo, asi je to fakt závislost. No potěš. Co teď s tím mlíkem budu dělat?
sobota 16. srpna 2014
Whole30 - den dvacátý třetí
Ráno snídáme míchaný vajíčka. Už je z toho snad zvyk. Občas to prohodíme za vajíčka na tvrdo. Jasně že by bylo hezký zakousnout si po ránu nějaký jiný jídlo, třeba takový obědový, ale kdo by ho asi tak udělal? Tohle je prostě vděčná rychlovka a dokud se nám nepřejí, nejspíš u ní zůstanem.
Plánuju s dětma výlet do Prahy. Nic extra úžasnýho, musím si zařídit účet ve Fio bance, abych mohla přijímat platby ze Slovenska, nějak se mi tam množí zákazníci. Nemůžu se dočkat, dvě děti v bance, to bude paráda. Možná bych si měla alespoň vzít boty, by nás nevyvedli rovnou.
Bíba usíná v autě, jak jinak než pět minut před cílem. Holedbám se, jak toho spavce v pohodě přeložíme do kočáru a bude spát dál. Překládáme. Otvírá oči. Syčím na ní ať spí. Nespí. Já mám zkaženou náladu, páč jsem si myslela, že spát bude. Taková konina, ale nemůžu se toho zbavit. Neřeknu, kdyby třeba byla nepříjemná, protivná, ale ono ne, je to milý dítě a já jsem přesto naštvaná. Někdy se nechápu vůbec. Někdy jenom trochu.
Na poště vyzvedáváme ověřený živnosťák a pak už se vydáváme hledat banku. Úspěšně jí nacházíme. Nakonec to vevnitř není vůbec tak strašný, jak jsem si malovala, až na jedno drobný přerušení, kdy jsem musela vyběhnout vena dát Bíbu nad kanálek, jsme to zvládly dobře. Nebo se mi to aspoň zdá, možná pan úředník viděl naše chování jinak. Možná se u nich pořád někdo na něco neptá. Možná u nich batolata nezkouší balancovat na židlích. Možná se u nich nikdo nevzteká, že mu nejdou sundat ponožky. Jo a ověřený živnosťák jsme nepotřebovaly, chm.
V rámci pozitivního naladění z posledních dní jsem krutě podcenila přípravu. Vždyť oběd si někde koupím, ne? Nějak jsem zapomněla, že Smíchov je nabitej Whole30 jídelnama a všichni se můžou přerazit, aby mi prodali něco zdravýho k snědku. V Dianě si kupuju mix kešu a lískáčů a vedle u Řeka olivy. Za 14 kaček deset deka, skvělá cena. Bodejť by taky ne, jsou pěkně hnusný. Trpký, přesolený, brrr. Zvládla jsem sníst asi čtyři, zbytek jsem odvezla domů s tím, že je zkusím dát do salátu. Nezkusím, rovnou je vyhodím, nebudu si kazit salát.
Domů se kodrcáme vlakem, což je vlastně docela pohoda. Dokonce mi i někdo pomohl do schodů s kočárem, milé překvapení. Asi to bylo za to, že jsem minutu předtím do schodů vynesla jedné paní tašku.
Večeříme opět specialitku pana O., i když bohužel hodně pozdě. Ať se snažíme jak se snažíme, večeře před jedenáctou je u nás prostě utopie. Jak to safra máme udělat? Většinou oba přicházíme domů okolo šesté, jeden odfrkává, druhý se stará o děti a pak následuje uspávačka, která někdy končí sice v osm, ale někdy taky v deset. A pak teprve následuje příprava večeře. Vzhledem k tomu, že uspávám já, občas O. připraví večeři když jsem u dětí a pak zbývá jen jí dodělat, ale i tak, v šest večeřet prostě asi nebudem. Nejspíš nikdy.
Jinak se cítím normálně. Nezažívám žádné hypersuper euforické stavy. Dokonce zvažuju, že ve skupniě na FB udělám průzkum, jestli existuje někdo, na koho ten energetickej boom vůbec nepřišel. Nerada bych zjistila, že jsem první.
Plánuju s dětma výlet do Prahy. Nic extra úžasnýho, musím si zařídit účet ve Fio bance, abych mohla přijímat platby ze Slovenska, nějak se mi tam množí zákazníci. Nemůžu se dočkat, dvě děti v bance, to bude paráda. Možná bych si měla alespoň vzít boty, by nás nevyvedli rovnou.
Bíba usíná v autě, jak jinak než pět minut před cílem. Holedbám se, jak toho spavce v pohodě přeložíme do kočáru a bude spát dál. Překládáme. Otvírá oči. Syčím na ní ať spí. Nespí. Já mám zkaženou náladu, páč jsem si myslela, že spát bude. Taková konina, ale nemůžu se toho zbavit. Neřeknu, kdyby třeba byla nepříjemná, protivná, ale ono ne, je to milý dítě a já jsem přesto naštvaná. Někdy se nechápu vůbec. Někdy jenom trochu.
Na poště vyzvedáváme ověřený živnosťák a pak už se vydáváme hledat banku. Úspěšně jí nacházíme. Nakonec to vevnitř není vůbec tak strašný, jak jsem si malovala, až na jedno drobný přerušení, kdy jsem musela vyběhnout vena dát Bíbu nad kanálek, jsme to zvládly dobře. Nebo se mi to aspoň zdá, možná pan úředník viděl naše chování jinak. Možná se u nich pořád někdo na něco neptá. Možná u nich batolata nezkouší balancovat na židlích. Možná se u nich nikdo nevzteká, že mu nejdou sundat ponožky. Jo a ověřený živnosťák jsme nepotřebovaly, chm.
V rámci pozitivního naladění z posledních dní jsem krutě podcenila přípravu. Vždyť oběd si někde koupím, ne? Nějak jsem zapomněla, že Smíchov je nabitej Whole30 jídelnama a všichni se můžou přerazit, aby mi prodali něco zdravýho k snědku. V Dianě si kupuju mix kešu a lískáčů a vedle u Řeka olivy. Za 14 kaček deset deka, skvělá cena. Bodejť by taky ne, jsou pěkně hnusný. Trpký, přesolený, brrr. Zvládla jsem sníst asi čtyři, zbytek jsem odvezla domů s tím, že je zkusím dát do salátu. Nezkusím, rovnou je vyhodím, nebudu si kazit salát.
Domů se kodrcáme vlakem, což je vlastně docela pohoda. Dokonce mi i někdo pomohl do schodů s kočárem, milé překvapení. Asi to bylo za to, že jsem minutu předtím do schodů vynesla jedné paní tašku.
Večeříme opět specialitku pana O., i když bohužel hodně pozdě. Ať se snažíme jak se snažíme, večeře před jedenáctou je u nás prostě utopie. Jak to safra máme udělat? Většinou oba přicházíme domů okolo šesté, jeden odfrkává, druhý se stará o děti a pak následuje uspávačka, která někdy končí sice v osm, ale někdy taky v deset. A pak teprve následuje příprava večeře. Vzhledem k tomu, že uspávám já, občas O. připraví večeři když jsem u dětí a pak zbývá jen jí dodělat, ale i tak, v šest večeřet prostě asi nebudem. Nejspíš nikdy.
Jinak se cítím normálně. Nezažívám žádné hypersuper euforické stavy. Dokonce zvažuju, že ve skupniě na FB udělám průzkum, jestli existuje někdo, na koho ten energetickej boom vůbec nepřišel. Nerada bych zjistila, že jsem první.
pátek 15. srpna 2014
Whole30 - den dvacátýdruhý
Středa, středa, můj zamilovaný den. Můj den plný pracovního naplnění. Den, kdy se toho dá stihnout tolik že si přijdu jako doopravdy funkční člověk, ne jako neschopa, co si ani kafe vypít nezvládne. Prostě můj, můj den.
Snídani si nechávám až do práce, předtím si většinou zajedu nakoupit, abych měla nějakou čerstvou zeleninu. Dneska s vajíčkem a sušenou šunkou, která nemá cukr, glutamát a ani moc dalších ohavností. Mňam. Sušenou šunku mám fakt moc ráda a to, že jsem jí objevila mě navýsost potěšilo. K tomu jedno vajíčko natvrdo a tuky podpořím olivama, protože avokádo ráno neměli. Všechno to na prkýnku doplním zeleninou a můžu to spucovat.
František, stanouc ve dvěřích, se tomu množství diví a láká mě na toustík, který si doma udělal. Tybrďo, tousty! Kalorický bomby pana O., který na ně dávkuje máslo i zvrchu, aby se nepřilepily na toustovač. A aby byly stokrát dobrý. Pevně doufám, že tyhle dobroty mi nic dělat nebudou.
Jinak pokračuju ve svým ovocno oříškovým experimentu. Je to jasný, nafukujou mě oříšky, pokud je jich víc. Když si dám po jídle jednu malou hrstičku, je to ok, Pokud bych si dala dvě, je to moc. možná i tím, jak jsou oříšky sytý a já je vlastně docpu až po jídle. No, budu se v nich muset omezit.
K obědu avokádo, květákovou rýži od včera a zbytek vajíček. Plus zelenina, jak jinak. Dobrý, ale zas jím dlouho. Jasný, spěchat se nemá, ale když oběd končím okolo půl čtvrtý, je tu asi něco divně, že jo.
Večer jsem měla učit, což ovšem odpadlo a jelikož se mi nechce přijít o vyškemraný čas, vyrážím na nákupy. IKEA - Makro, toť můj cíl. No, roztočím to pořádně. Ani vám snad nebudu líčit, jak jsem v Makru musela z peněženky vysypat opravdu poslední korunu, abych to mohla zaplatit. Stáli při mě všichni svatí. Chtěla jsem ulovit i nějakou rybu, ale jednak mi chyběly peníze, druhak tomu nerozumím a mohli by mi prodat třeba kus podrážky a za třetí mi byla strašná zima, protože jsem vyrazila bosa. A co teprv výlet do mrazáku pro maso! Přehodila jsem si přes sebe tu jejich vestičku, ale než jsem zjistila, kolik který býk vlastně váží, měla jsem na nohou rampouchy. Dál než k hovězímu jsem se nedostala, to by mě museli odsekat. Ale jinak to nakupování fakt zbožňuju. Asi s tím má co do činění, že jsem bez dětí.
K večeři jsme měli snídani - vajíčka se slaninou. Ještě pořád se mi nepřejedly, zajímavý.
Snídani si nechávám až do práce, předtím si většinou zajedu nakoupit, abych měla nějakou čerstvou zeleninu. Dneska s vajíčkem a sušenou šunkou, která nemá cukr, glutamát a ani moc dalších ohavností. Mňam. Sušenou šunku mám fakt moc ráda a to, že jsem jí objevila mě navýsost potěšilo. K tomu jedno vajíčko natvrdo a tuky podpořím olivama, protože avokádo ráno neměli. Všechno to na prkýnku doplním zeleninou a můžu to spucovat.
František, stanouc ve dvěřích, se tomu množství diví a láká mě na toustík, který si doma udělal. Tybrďo, tousty! Kalorický bomby pana O., který na ně dávkuje máslo i zvrchu, aby se nepřilepily na toustovač. A aby byly stokrát dobrý. Pevně doufám, že tyhle dobroty mi nic dělat nebudou.
Jinak pokračuju ve svým ovocno oříškovým experimentu. Je to jasný, nafukujou mě oříšky, pokud je jich víc. Když si dám po jídle jednu malou hrstičku, je to ok, Pokud bych si dala dvě, je to moc. možná i tím, jak jsou oříšky sytý a já je vlastně docpu až po jídle. No, budu se v nich muset omezit.
K obědu avokádo, květákovou rýži od včera a zbytek vajíček. Plus zelenina, jak jinak. Dobrý, ale zas jím dlouho. Jasný, spěchat se nemá, ale když oběd končím okolo půl čtvrtý, je tu asi něco divně, že jo.
Večer jsem měla učit, což ovšem odpadlo a jelikož se mi nechce přijít o vyškemraný čas, vyrážím na nákupy. IKEA - Makro, toť můj cíl. No, roztočím to pořádně. Ani vám snad nebudu líčit, jak jsem v Makru musela z peněženky vysypat opravdu poslední korunu, abych to mohla zaplatit. Stáli při mě všichni svatí. Chtěla jsem ulovit i nějakou rybu, ale jednak mi chyběly peníze, druhak tomu nerozumím a mohli by mi prodat třeba kus podrážky a za třetí mi byla strašná zima, protože jsem vyrazila bosa. A co teprv výlet do mrazáku pro maso! Přehodila jsem si přes sebe tu jejich vestičku, ale než jsem zjistila, kolik který býk vlastně váží, měla jsem na nohou rampouchy. Dál než k hovězímu jsem se nedostala, to by mě museli odsekat. Ale jinak to nakupování fakt zbožňuju. Asi s tím má co do činění, že jsem bez dětí.
K večeři jsme měli snídani - vajíčka se slaninou. Ještě pořád se mi nepřejedly, zajímavý.
Whole30 - Den dvacátý první
Ráno vstávám za kuropění. I když bych si teoreticky mohla poležet, myšlenky mi v hlavě lítají a já musím prostě z pelechu ven ještě před sedmou. Pozitivní je to, že snídaně je uvařená a já se nemusím o nic-nic-nic starat. Krom dvou dětí, teda.
Snídáme banánový lívance s domácí marmeládou. Jsou lehounký a určitě bych jich snědla klidně mísu, kdybych si pečlivě neodměřila porci a pak si neřekla dost. Když jsem je dělala poprvé, ještě jako palačinky, nijak extra mi nechutnaly, Banán byl cítit prostě hodně. Tak jsem upravila poměr a tentokrát to nebylo 1:1 ale 1:2 ve prospěch vajíček. Pořád jsou křehký a hodně se trhaj, ale chuť je jemnější. S tou broskvovou marmeládou byly fakt k sežrání. Jen Bíba jich snědla asi šest.
Čeká nás den doma, nic domluvenýho nemáme. Původně jsme chtěly vyrazit na koupák, ale počasí láká spíš ke shánění rukavic. Vystrčíme teda nos jen na nákup, protože mi došlo kokosový mlíko a já bych si ho tak dala v Caru (což je "kafe" pro těhotný a kojící, kdyby někdo nevěděl).
K obědu vařím. I pro O., což je zcela výjimečné. Dělám květákovou rýži, moje poprvé. Taky jsem poprvé zkusila cibuli rozsekat v mixeru, místo krájení. Je teda extradrobný a na opečení to není ideální, ale jako šetřič práce výborný. Tu samou pomstu provedu i květáku a mrkvi a pak to všechno osmahnu a podusím na pánvi. Přijde mi to výtečný. O. to přijde hnusný. A pak si vyber. Kdybych mu k tomu kydla kus masa s omáčkou, tak by to asi snědl, ale takhle samotný to radši vrátí na pánev. Bíbě docela chutná, v závěru zkouším přidat trochu kokosovýho mlíka, fajnový, i když poněkud kokosový, že. Zas to nemůžu lejt do všeho, to by bylo fakt na jedno brdo.
Večeře se ujímá O., což bylo nejlepší rozhodnutí dnešního dne. Ani vám nepopíšu co a jak přesně dělal, nicméně do toho zapojil vepřový, batáty, cuketu, mrkev, remosku a ještě něco a vzešlo z toho fakt lahodný jídlo, že jsem se musela hlídat, abych si nešla přidat.
Batáty mám čím dál radši. Po mojí batátový haši byl tohle nevídanej úspěch. Myslím, že si u nás najdou místo nastálo.
Večer objevuju použitý nektarinky, tak je házím do hrnce s jedním jablkem a tvořím nektarinkovou marmeládu. Jen se ty mrchy blbě loupu, dala jsem asi desetinu jedný a pak jsem usoudila, že bych zešedivěla. Nakrájela jsem je teda i se slupkou a spoléhala jsem na to, že až jim bude vedro, samy se v hrnci svlíknou. No, jen některý, ostatní byly asi stydlivý, tak si slupku nechaly. Naštěstí se její konzistence proměnila na hodně rozpadavou, tak to není žádná trága. Sklenice zavíčkována, obrácena dnem vzhůru. Tuhle plánuju nesežrat, ale nechat pro výzkumné účely.
Jinak už nejsem tak unavená, už v pohodě. Enormní boom energie se nekoná, ale to se asi není moc co divit, když je člověk pět let se spánkem ve skluzu.
A ještě jednu novinku mám, dočetla jsem Jídlo na prvním místě - to brzo, že? Nezjistila jsem, že bych prováděla nějaký fatální nesrovnalosti, jen jsem si trošku udělala jasno ve velikosti porcí. Fakt začínám pocit, že tohle by mohl být trvale udržitelný stav, i když se to na začátku zdálo nemožný. Nedělám si iluze, že já budu ta hvězda, která neujede a nesklouzne ke starým návykům, ale vím, že teď už to prostě půjde snadno vrátit, pokud budu chtít.
Zjišťuju, že mám dost problém s ovocem a s oříšky. U obojího nemám stopku. Kdybych tu měla mísu meruněk, sním jich klidně patnáct a ani se nad tím nepozastavím. Snažím se tedy obojí si dopřávat na závěr jídla, v přesně odměřeném množství. A taky se snažím maximálně si to vychutnat, nespolknout to jen tak mezi řečí, prostě fakt vědomě. Ale je to fuška, řeknu vám.
Snídáme banánový lívance s domácí marmeládou. Jsou lehounký a určitě bych jich snědla klidně mísu, kdybych si pečlivě neodměřila porci a pak si neřekla dost. Když jsem je dělala poprvé, ještě jako palačinky, nijak extra mi nechutnaly, Banán byl cítit prostě hodně. Tak jsem upravila poměr a tentokrát to nebylo 1:1 ale 1:2 ve prospěch vajíček. Pořád jsou křehký a hodně se trhaj, ale chuť je jemnější. S tou broskvovou marmeládou byly fakt k sežrání. Jen Bíba jich snědla asi šest.
Čeká nás den doma, nic domluvenýho nemáme. Původně jsme chtěly vyrazit na koupák, ale počasí láká spíš ke shánění rukavic. Vystrčíme teda nos jen na nákup, protože mi došlo kokosový mlíko a já bych si ho tak dala v Caru (což je "kafe" pro těhotný a kojící, kdyby někdo nevěděl).
K obědu vařím. I pro O., což je zcela výjimečné. Dělám květákovou rýži, moje poprvé. Taky jsem poprvé zkusila cibuli rozsekat v mixeru, místo krájení. Je teda extradrobný a na opečení to není ideální, ale jako šetřič práce výborný. Tu samou pomstu provedu i květáku a mrkvi a pak to všechno osmahnu a podusím na pánvi. Přijde mi to výtečný. O. to přijde hnusný. A pak si vyber. Kdybych mu k tomu kydla kus masa s omáčkou, tak by to asi snědl, ale takhle samotný to radši vrátí na pánev. Bíbě docela chutná, v závěru zkouším přidat trochu kokosovýho mlíka, fajnový, i když poněkud kokosový, že. Zas to nemůžu lejt do všeho, to by bylo fakt na jedno brdo.
Večeře se ujímá O., což bylo nejlepší rozhodnutí dnešního dne. Ani vám nepopíšu co a jak přesně dělal, nicméně do toho zapojil vepřový, batáty, cuketu, mrkev, remosku a ještě něco a vzešlo z toho fakt lahodný jídlo, že jsem se musela hlídat, abych si nešla přidat.
Batáty mám čím dál radši. Po mojí batátový haši byl tohle nevídanej úspěch. Myslím, že si u nás najdou místo nastálo.
Večer objevuju použitý nektarinky, tak je házím do hrnce s jedním jablkem a tvořím nektarinkovou marmeládu. Jen se ty mrchy blbě loupu, dala jsem asi desetinu jedný a pak jsem usoudila, že bych zešedivěla. Nakrájela jsem je teda i se slupkou a spoléhala jsem na to, že až jim bude vedro, samy se v hrnci svlíknou. No, jen některý, ostatní byly asi stydlivý, tak si slupku nechaly. Naštěstí se její konzistence proměnila na hodně rozpadavou, tak to není žádná trága. Sklenice zavíčkována, obrácena dnem vzhůru. Tuhle plánuju nesežrat, ale nechat pro výzkumné účely.
Jinak už nejsem tak unavená, už v pohodě. Enormní boom energie se nekoná, ale to se asi není moc co divit, když je člověk pět let se spánkem ve skluzu.
A ještě jednu novinku mám, dočetla jsem Jídlo na prvním místě - to brzo, že? Nezjistila jsem, že bych prováděla nějaký fatální nesrovnalosti, jen jsem si trošku udělala jasno ve velikosti porcí. Fakt začínám pocit, že tohle by mohl být trvale udržitelný stav, i když se to na začátku zdálo nemožný. Nedělám si iluze, že já budu ta hvězda, která neujede a nesklouzne ke starým návykům, ale vím, že teď už to prostě půjde snadno vrátit, pokud budu chtít.
Zjišťuju, že mám dost problém s ovocem a s oříšky. U obojího nemám stopku. Kdybych tu měla mísu meruněk, sním jich klidně patnáct a ani se nad tím nepozastavím. Snažím se tedy obojí si dopřávat na závěr jídla, v přesně odměřeném množství. A taky se snažím maximálně si to vychutnat, nespolknout to jen tak mezi řečí, prostě fakt vědomě. Ale je to fuška, řeknu vám.
čtvrtek 14. srpna 2014
Tenhle týden... šiju!
Jojo, pozdě ale přece, nicméně, tenhle týden se vrhám na šití. Nedělám si iluze, že bych dodělala nějaký resty, na to bude určený týden kostlivců, ale je pár věcí, které chci a které jsem dokonce ještě ani nezačala! Třeba udělat si konečně střih na halenku, ze kterého pak můžu odvodit vršek šatů. Ušít si dlouhatánský tílko a mít na něj střih, abych to mohla kdykoliv zopakovat. Rozšířit svojí zásobu kalhotek. No a pak taky ušít něco neplánovanýho.
Takže oprášit stroje, zasednou, posbírat nitě, znovu zasednout, sebrat rozsypaný špendlíky a zasednout už definitivně. Jupí!
Kdo šije se mnou, nešije proti mě a ještě bude mít krásný pocit z odvedené práce. Tak pojďte a šijte taky ;)
Takže oprášit stroje, zasednou, posbírat nitě, znovu zasednout, sebrat rozsypaný špendlíky a zasednout už definitivně. Jupí!
Kdo šije se mnou, nešije proti mě a ještě bude mít krásný pocit z odvedené práce. Tak pojďte a šijte taky ;)
středa 13. srpna 2014
Whole30 - den dvacátý
Není nad to probudit se a zjistit, že venku je jednolitá šeď, ze které crčí provazce deště. Obzvlášť když víte, že za necelou hodinu musíte za kolo zapřáhnout 50 kilo štěstí a odjet s tím do vedlejší vesnice. Za druhý auto bych vraždila, fakt.
Dětem se ráno zřejmě taky nevyvedlo, protože sotva jsme vyšly za branku, začalo "ma-ha-mííííí, ona mi to bere!" a "ma-ha-mííííí, ona mi to dáááá-vááá!" a tak podobně, v nekonečných variacích. Matylda mi důležitě onámila, že do kaluží musí chodit opatrně a žádný skákání, jelikož sice mají holinky, ale k nim nemají nepromoky, pouze legíny. Takže když se za půl minuty ozvalo "bééééééééééé, já mám mokjo v holinkááááách!" zrovna od Matyldy, začalo mi cukat oko. Místo chápajícího a respektujícího přístupu jsem zvládla jen syčet. No, nic pěknýho, fakt.
Jinak, ačkoliv se za deště jízdní vlastnosti na silnici mění, rozhodně se nemění v můj prospěch. Přijde mi, že to zkrátka nejede. Do toho slalom mezi slimákama, což v případě, že máte čtyři kola, která vůbec nejsou za sebou, získává úplně nový rozměr. No prostě parádní ranní jízda. Vůbec se nedivím, že jsem z toho dostala hlad už v půl devátý. Když jsem na závěr přejíždělo po mokrém pískovém chodníčku, uznala jsem, že těžší jízda snad už může být jen tehdy, jestliže máte kolo ze suchého zipu a jedete po koberci.
V krámě jsem pak hlad zahnala plechovkou tuňáka, vajíčkem na tvrdo a olivama. Tuková bomba. Tučnější snídani bych už mohla mít jen kdybych zakusovala máslo a zapíjela to oliváčem.
Mimochodem v sobotu, což je den osmnáct, jsem poprvé pocítila chuť na určitou potravinu. Ne ve smyslu "hm, dala bych si kobihu", ale takovou tu, jak tu chuť vážně cítíte v puse. Naštěstí to byla chuť na kafe s kokosovým mlíkem, tak to se dá docela dobře zvládnout. Ani jsem si ho pak nedala, když jsem dorazila dom, nejspíš mě to přešlo. A nebo jsem na to zapomněla.
K obědu jsem měla tuňáka. Bez vajíčka. Ještě že dnes O. přijede a začnem zase normálně vařit. Už to je totiž trochu nuda. Když vejdu do zeleniny a rozhlídnu se, prakticky neexistuje potravina, kterou bych neměla dnes, nejvíc včera. Nuda.
Po včerejším břišním dobrodružství, které bylo nejspíš způsobeno švestkami zkonzumovanými po osmé večer (byly jen tři, mrchy!) si dávám dneska bezovocný den. Fakt mě zajímá, jestli se budu cítit líp, jestli se nenafouknu. Ono totiž prý to ovoce v břiše kvasí, chm. To asi taky nebude to pravý ořechový.
Nejsem unavená. Nevím, jestli fakt nejsem unavená, nebo jestli jsem si jen nevšimla, protože jsem 90% času něco dělala a když jsem to zrovna nedělala, tak jsem rovnala do latě děti, což zrovna dnes bylo tak vyčerpávající, že bych únavu dozajista pocítit měla.
A co víc, dnes nemám tendenci nic ujídat. A to i přesto, že v krámě mám pytlík s lískovými oříšky. I když oběd mám zase trochu roztažný, vlastně mi trvá i víc než hodinu, než se najím. Asi by to chtělo scuknout, nebo holt utnout.
Jo a po včerejším břichabolu si docela dobře dokážu představit, že si někdo řekne "jo, tak kvůli tomuhle si ten lepek už prostě nikdy nedám". Jsem zvědavá, jak to bude u mě. Finišuju už za deset dní! Už za jedenáct si dám kousek mýho milovanýho Ciaciocavalla. Mňam.
Večerní nákup je klasikou - stojím ztracená mezi zeleninou a dumám, co asi tak budem jíst. Na dnešek vepřové a fazolky, na zítra co dům dá? Kupuju patizon, dýni, hokaidó. Snad mi strýček Google poradí, co z toho. A konečně už musím do toho Makra, protože mi dochází kokosový mlíko. A při návratu z nákupu jsem rozmašírovala banány, tak si hned stoupám k plotně a smažím lívance na zítřek. A jelikož tu byly i nějaký oválený broskve, prdnu je na vedlejší plotýnku (čímž jsem zabrala celou naší kuchyň) a dělám z nich marmeládu. A to prostě jen tak, že je rozvařím, odpařím a naliju do sklenic. Je toho žalostně málo, ale zase je to tutti frutti bio. Škoda, že to sežereme zítra k těm lívancům a neukáže se, jestli to je opravdu zavařený, nebo jestli by to do týdne zplesnivělo. Asi zkusím nakoupit nějaký pokusný suroviny a zopakovat to. Nepřebývá vám ovoce?
Dětem se ráno zřejmě taky nevyvedlo, protože sotva jsme vyšly za branku, začalo "ma-ha-mííííí, ona mi to bere!" a "ma-ha-mííííí, ona mi to dáááá-vááá!" a tak podobně, v nekonečných variacích. Matylda mi důležitě onámila, že do kaluží musí chodit opatrně a žádný skákání, jelikož sice mají holinky, ale k nim nemají nepromoky, pouze legíny. Takže když se za půl minuty ozvalo "bééééééééééé, já mám mokjo v holinkááááách!" zrovna od Matyldy, začalo mi cukat oko. Místo chápajícího a respektujícího přístupu jsem zvládla jen syčet. No, nic pěknýho, fakt.
Jinak, ačkoliv se za deště jízdní vlastnosti na silnici mění, rozhodně se nemění v můj prospěch. Přijde mi, že to zkrátka nejede. Do toho slalom mezi slimákama, což v případě, že máte čtyři kola, která vůbec nejsou za sebou, získává úplně nový rozměr. No prostě parádní ranní jízda. Vůbec se nedivím, že jsem z toho dostala hlad už v půl devátý. Když jsem na závěr přejíždělo po mokrém pískovém chodníčku, uznala jsem, že těžší jízda snad už může být jen tehdy, jestliže máte kolo ze suchého zipu a jedete po koberci.
V krámě jsem pak hlad zahnala plechovkou tuňáka, vajíčkem na tvrdo a olivama. Tuková bomba. Tučnější snídani bych už mohla mít jen kdybych zakusovala máslo a zapíjela to oliváčem.
Mimochodem v sobotu, což je den osmnáct, jsem poprvé pocítila chuť na určitou potravinu. Ne ve smyslu "hm, dala bych si kobihu", ale takovou tu, jak tu chuť vážně cítíte v puse. Naštěstí to byla chuť na kafe s kokosovým mlíkem, tak to se dá docela dobře zvládnout. Ani jsem si ho pak nedala, když jsem dorazila dom, nejspíš mě to přešlo. A nebo jsem na to zapomněla.
K obědu jsem měla tuňáka. Bez vajíčka. Ještě že dnes O. přijede a začnem zase normálně vařit. Už to je totiž trochu nuda. Když vejdu do zeleniny a rozhlídnu se, prakticky neexistuje potravina, kterou bych neměla dnes, nejvíc včera. Nuda.
Po včerejším břišním dobrodružství, které bylo nejspíš způsobeno švestkami zkonzumovanými po osmé večer (byly jen tři, mrchy!) si dávám dneska bezovocný den. Fakt mě zajímá, jestli se budu cítit líp, jestli se nenafouknu. Ono totiž prý to ovoce v břiše kvasí, chm. To asi taky nebude to pravý ořechový.
Nejsem unavená. Nevím, jestli fakt nejsem unavená, nebo jestli jsem si jen nevšimla, protože jsem 90% času něco dělala a když jsem to zrovna nedělala, tak jsem rovnala do latě děti, což zrovna dnes bylo tak vyčerpávající, že bych únavu dozajista pocítit měla.
A co víc, dnes nemám tendenci nic ujídat. A to i přesto, že v krámě mám pytlík s lískovými oříšky. I když oběd mám zase trochu roztažný, vlastně mi trvá i víc než hodinu, než se najím. Asi by to chtělo scuknout, nebo holt utnout.
Jo a po včerejším břichabolu si docela dobře dokážu představit, že si někdo řekne "jo, tak kvůli tomuhle si ten lepek už prostě nikdy nedám". Jsem zvědavá, jak to bude u mě. Finišuju už za deset dní! Už za jedenáct si dám kousek mýho milovanýho Ciaciocavalla. Mňam.
Večerní nákup je klasikou - stojím ztracená mezi zeleninou a dumám, co asi tak budem jíst. Na dnešek vepřové a fazolky, na zítra co dům dá? Kupuju patizon, dýni, hokaidó. Snad mi strýček Google poradí, co z toho. A konečně už musím do toho Makra, protože mi dochází kokosový mlíko. A při návratu z nákupu jsem rozmašírovala banány, tak si hned stoupám k plotně a smažím lívance na zítřek. A jelikož tu byly i nějaký oválený broskve, prdnu je na vedlejší plotýnku (čímž jsem zabrala celou naší kuchyň) a dělám z nich marmeládu. A to prostě jen tak, že je rozvařím, odpařím a naliju do sklenic. Je toho žalostně málo, ale zase je to tutti frutti bio. Škoda, že to sežereme zítra k těm lívancům a neukáže se, jestli to je opravdu zavařený, nebo jestli by to do týdne zplesnivělo. Asi zkusím nakoupit nějaký pokusný suroviny a zopakovat to. Nepřebývá vám ovoce?
Whole 30 - den devatenáctý
Ani se mi nechce věřit, že se blížím poslední třetině. Uteklo to vážně rychle.
Je neděle, ráno bych si mohla poležet, kdybych ovšem neměla děti, že. Tedy alespoň to jedno, který je přítomno, druhý zůstalo na oslavnosti spát s babičkou ve stanu. Ráno nemám hlad, už si na to zvykám. Neměla jsem ho vlastně nikdy, ani jako malá jsem nesnídala. Dostavil se jen ve chvílích, kdy to bylo potřeba - buď extrémní zatížení, nebo kojení. To jsem pak slupla ke snídani tři rohlíky jako nic a pořád jsem měla tajli. Jenže už dávno nekojím tak vydatně, aby na to byla potřeba takováhle snídanička. Tělo to ví, jen do mozku to ještě nedoběhlo. A tak si snídani posouvám na desátou. Doumlouváme se s kamarádkou na výlet do Radotína na nový koupák.
Její spící dítě a moje spící dítě nám ovšem trochu kříží plány. Její spí spořádaně v posteli, ale to moje! nejdřív mi usnulo cestou v autě, i když jsem ho přemlouvala, ať to nedělá. No budiž, zaparkovala jsem a nechala jí dospat. M. stejně ještě nebyla na cestě, tak nebylo kam spěchat. Pak se probudila, ufňukaná, naštvaná, vůbec ne pěkně naložená. Vyndám jí ze sedačky, na chodník pokládám deku, aby si měla na co sednout, než připravím tašky. Jak byla rozespalá, tak se motá jak opilec a ještě by tam někde upadla, radši jí pěkně posadím. Otočím se, jdu pro tašku. Otočím se zase zpátky a co nevidím? Bíba aspiruje na bezdomovce:
Je neděle, ráno bych si mohla poležet, kdybych ovšem neměla děti, že. Tedy alespoň to jedno, který je přítomno, druhý zůstalo na oslavnosti spát s babičkou ve stanu. Ráno nemám hlad, už si na to zvykám. Neměla jsem ho vlastně nikdy, ani jako malá jsem nesnídala. Dostavil se jen ve chvílích, kdy to bylo potřeba - buď extrémní zatížení, nebo kojení. To jsem pak slupla ke snídani tři rohlíky jako nic a pořád jsem měla tajli. Jenže už dávno nekojím tak vydatně, aby na to byla potřeba takováhle snídanička. Tělo to ví, jen do mozku to ještě nedoběhlo. A tak si snídani posouvám na desátou. Doumlouváme se s kamarádkou na výlet do Radotína na nový koupák.
Její spící dítě a moje spící dítě nám ovšem trochu kříží plány. Její spí spořádaně v posteli, ale to moje! nejdřív mi usnulo cestou v autě, i když jsem ho přemlouvala, ať to nedělá. No budiž, zaparkovala jsem a nechala jí dospat. M. stejně ještě nebyla na cestě, tak nebylo kam spěchat. Pak se probudila, ufňukaná, naštvaná, vůbec ne pěkně naložená. Vyndám jí ze sedačky, na chodník pokládám deku, aby si měla na co sednout, než připravím tašky. Jak byla rozespalá, tak se motá jak opilec a ještě by tam někde upadla, radši jí pěkně posadím. Otočím se, jdu pro tašku. Otočím se zase zpátky a co nevidím? Bíba aspiruje na bezdomovce:
Takhle si tam to moje nebože ustlalo a spalo další třičtvrtě hodinu, než mě vysvobodila M. s golfkama. Bíba přesunuta pokračovala ve spaní a dala si dalších 40 minut. Neuvěřitelné, konečně mám spavý dítě! Dočkala jsem se dřív, než v pubertě.
Na koupáku bylo skvěle, deka hned vedle senzačních palačinek mě sice trochu lákala z cesty, ale už jsem tak vycvičená, že mě to vlastně ani nenapadne. Nedaleký Fresh truck nabízel mladé kokosy, chtěla jsem si dát čerstvé mlíčko, ale nějak jsem to s Bíbou nestíhala. Musely jsme se poměrně brzy sbalit a vyrazit zpět, jelikož jsem jela ještě do Prahy učit. Takže i svoje vajca na tvrdo s easy guacamole (jo, jen avokádo, nasekaný rajčátka a pár kapek citronu) jsem spolykala v letu.
Odpoledne v autě si uvědomuju několikero věcí:
- takový to chvění v žaludku, co si myslíte, že je strach, nakonec vůbec strach být nemusí. To může být potvrzení toho, že děláte správnou věc
- včera jsem nebyla unavená
- dneska nejsem unavená (teda, teď už jsem, ale je taky skoro půlnoc)
- buď ovoce, nebo oříšky mi nafukujou břicho, fakt
- pokud si dám jídlo kolo pátý, šestý, tak doopravdy nepotřebuju večeřet
- dneska je nejsilnější úplněk, čas vyslovit svoje přání
Tak nechci to zakřiknout, ale vypadá to, že by unavený stavy mohly pomalu přecházet. Uvidíme zítra v krámě, tam dojde na lámání chleba. Protože tam člověk nemusí nic extra dělat, když se mu nechce (teda odpoledne, dopoledne makám jak kůň), takže je super čas na nudu a únavu. A teď už to jdu zaspat, ať mám na to zítřejší šlapání na kole dost sil.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)