Potěšení mladé ženy

 Dneska jsem se přistihla, že mě baví nakupování. A nemám na mysli nakupování toho druhu, při kterém se zastavíte na kafíčko a pak dumáte jestli vám tyhle boty udělají hezčí zadek, jestli v těhlech kalhotech nemáte tlusté stehna a jestli vám tohle tričko pomůže sbalit toho fešáka co chodí často k vám do baru. Ne ne, bylo to naprosto nudné popojíždění s vozíkem, nahlížení do seznamu a metodické ukládání zapsaných věcí. Využití mozku nula celá nula.
 Jak jsem tak drandila skrz naše téměř nákupní centrum (sámoška, která obsahuje drobnou galanterii (několik nití a dvě gumy do trenýrek), potřeby pro drobné zvířectvo (například neuvěřitelný kočárek pro psy za pouhé dva a půl tisíce) a kuchyňskou sekci (semtam pánev či sekáček na maso) a dospěla do bodu, že mě to vlastně baví, zhrozila jsem se. Jak je možné, že si užívám tak neuvěřitelně nudnou a primitivní věc, jako je nakupování podle nákupního seznamu? To jsem ale klesla. A já vám povím proč.
1) Nemám s sebou dítě (to v břiše se nepočítá). Úlevová reakce za dvacet bodů. Nikdo mě netahá za nohu. Můžu v klidu dokončit myšlenku, aniž bych musela vysvětlit kde je Geeno, kam jela babička a proč jsou hůlky na lyžování dvě. Nemusím kupovat gumové medvídky a Magrotku pro pana O. Nemusím monitorovat, co mládě kde bere, schovává, odkládá a s kým se chystá zapříst rozhovor.
2) Nemám s sebou pana O. Úlevová reakce za deset bodů. Nemusím mluvit. Nemusím vysvětlovat proč kupuju něco, co není na senzamu. Nemusím hlídat, jestli mi nikam neutíká či naopak nezůstává pozadu u jogurtů.
3) Jsem sama. Úlevová reakce, která se nedá body ohodnotit. Téměř už jsem zapomněla, jaké to je.
4) Nemusím přemýšlet. Všechna myšlenková práce už byla vykonána, já jen mechanicky plním rozkazy a vkládám zboží dle přiloženého seznamu.
5) Mám naprostou volnost. Můžu si dělat co chci a koukat kam chci a nemusím sledovat to a tamto a odpovídat na to a toto.
 V návalu euforie z nabyté svobody a návalu studu z toho, že mě baví nakupování, jala jsem se vzpomínat. Vzpomínala jsem, jak jsem nakupovala tehdy, za starých časů a jestli mě to bavilo. Ne, standardní nakupování mě nebavilo, ale dalo se zpříjemnit nezávazným flirtem. Rozhlídla jsem se tedy okolo, jestli se po samošce nepotuluje někdo, na koho bych mohla hodit očko. Děda u tuňáků vypadal slibně, leč byl zjevně krátkozraký, jelikož konzervu téměř olizoval. Dámskou polovinu jsem vynechala úplně, takže mi uchazečů rapidně ubylo. Vyškrtala jsem i páry, nenechám si nafackovat na nákupu. No a pak mi toho moc nezbylo. Vzhledem k tomu, že byl páteční večer, potulovalo se tam pár výrostků, ke kterým bych se už nevetřela, ani kdybych tvrdila, že jsem jejich au-pair. I ty už jsou mladší než já. Smutná bilance.
 A pak jsem hodila oko na svůj košík a bylo to jasné. Jak by mohl flirtovat někdo, kdo má v košíku mraženou zeleninu, jogurty, dětskou šunku, balíček fazolí, brambory a cibuli a vůbec, ale vůbec žádný alkohol? To je prostě vyloučené. To se dalo, když váš vozík zdobila láhev vodky, olivy, chipsy a pěkně drahý sýr. Teď už je na první nákupní pohled jasné, že jsem nudná, usazená matka, i když se to snažím maskovat tyrkysovým kabátem a červenýma kalhotama (proběhla u mě změna stylu, o tom někdy příště). A tak jsem zas vypnula myšlenkové pochody, dojela nákupní seznam a zařadila se do fronty u pokladny.
 Byla jsem přistižena při loupeži lučiny, což mi trochu pozvedlo sebevědomí, protože to přeci usedlé matky nedělají, že? Asi to budu zkoušet častěji.
 Chladný vzduch na parkovišti znovu probudil myšlenky na nějaké laškování, ale řeknu vám, měla jsem tam dost co dělat sama se sebou a naším milovaným Volvem. Naše auto je tak trochu po mně, má rádo teplo a na zimu reaguje mrzutě. Čím níž klesá teplota venku, tím úporněji se snaží rychle zavřít kurf. Jednoduše řečeno, víko kufru nedrží nahoře. A tak jsem byla nucená potupně opřít víko o hlavu a volnýma rukama manévrovat nákup z vozíku do kufru. Situaci mi nijak neusnadňoval fakt, že při každém pohybu hlavou se mi do očí svelza prudce elegantní, nicméně trošku velká čepice. Oslepena jsem šilhala po kolemjdoucích, ale nikdo, opravdu nikdo se na mě nedíval jinak než pobaveně.
 A tak jsem práskla kufrem, otevřela si čokoládovou tyčinku (to k nakupování useldých matek určitě patří) a pokořena jsem zamířila domů.
Věřte mi, až si příště půjdu zaflirtovat, v sámošce to nebude. A taky možná odložím ten obří pupek.

Dobrou noc,

Martina