čtvrtek 3. srpna 2017

Manifest handmade tvůrce aneb desatero milého zákazníka

 Pokud něco vyrábíte a následně prodáváte, nejspíš přicházíte do styku se zákazníky. A to zejména, pokud svoje věci prodáváte na trzích, výstavách nebo nějakých kulturních akcích. A tak jste už asi přišli na to, že zákazníci, ti umí být opravdu milí! Dneska bych ráda ukázala takového ideálního zákazníka (a nákup za 10 000,- v to nepočítám). A zároveň bych ráda vlila trochu naděje do žil těm, kteří se ze zákazníků hroutí. Je to totiž všude stejné.


úterý 1. srpna 2017

Tvůrčí blo(k)g

 Už rok jsem vůbec nic nenapsala. Sešity a bloky se válí netknuté, propisky vyschly a prsty na klávesnici mám ztuhlé jak artritická stařenka. Tvůrčí krize se dost nešikovně potkala s překvapivým zjištěním, že píší naprosto všichni. A když říkám všichni, myslím tím opravdu všichni. Píší blogy, články, ebooky, povídky, knížky, recenze a rešerže, tweety, posty a ještě asi milion dalších věcí, kterými lze vyjadřovat svoje myšlenky, postoje a názory. Celý tohle, svázaný dokupy, mě dovedlo k tomu, že už vlastně není moc co napsat. Všechno už někdo napsal, nebo to zrovna píše, vydává či publikuje. A jelikož mě ke své smůle psaní neživí, tak mě vlastně ani nic moc netlačí k tomu, psát. Snad jen ten přetlak v hlavě.

 Už jsem kdysi zmiňovala ty prosté pasačky pobývající celý den v přírodě a mimo lidi, díky čemuž jsou otevřené hlasům odjinud, že? Nojo, tak já jsem teď chvíli poctivě trénovala, jelikož moje robátka se uhnízdila v zařízení a já tak mám od devíti do půl třetí volno a klid. A jelikož v krámu se dveře netrhnou, dá se vcelku říct, že jsem i sama. A můžu naslouchat hlasům odjinud. Ovšem ani za rok se mi nepovedlo v hlavě slyšet jiný hlas, než ten svůj. Kolikže to máme myšlenek za den? Půl milionu? Mám pocit, že jich mám asi tak desetinásobně víc a co se nestihlo v čase bdění, přichází mě pak v noci strašit v podobě naprosto detailních realistickejch snů, ze kterých občas mluvím a velmi často něco vysvětluju těm, co jsou okolo. Tak jsem se rozhodla trénovat si myšlení. Soustředit se. Upínat se pokud možno na jednu věc. Netříštit pozornost. Ale má to teda svoje ale.
 Za prvé jsou myšlenky neuvěřitelně rychlý. Frnk, frnk a je fuč a místo ní jiná. Doběhnout tu první a donutit jí se vrátit zpátky na místo je teda dost práce. Někdy jí honím tak dvakrát za minutu. Třeba když šiju. Sedím si u stroje a do hlavy si vlévám, jak peníze jsou proud energie, který ke mě hojně přitéká. Plynou jako řeka. Řeka plná peněz. Řeka. To je vedro, měla bych se jít večer smočit. STOP. Řeka peněz, peníze plynou všude okolo mě. Nevadí mi je pouštět dál, pouštím je s láskou. Neměla bych tu sukni trochu popustit? Nebude to tady v boku táhnout? STOP. Peníze. Na moje konto proudí samý plusový položky. Každým dnem mi peníze přibývají. Sakriš, musím zaplatit tu elektriku. A poštu. Ty obědy jsem poslala, nebo to byl minulý měsíc? STOP. Peníze. Všude okolo je hojnost peněz, peněz je dost pro všechny. Všichni jsou bohatí. Každému přeji přesně to, co mě. Peněz je dost. Bude dost brambor k večeři? Nemám ještě radši skočit koupit? Nebo si to maso dáme s rýží? Ale tu Bíba moc nemusí, radši ty brambory. STOP. Peníze jsou přívětivé. Jak se na mě ta baba ráno v pekárně škaredila, co? Ta se asi blbě... STOP. Peníze, peníze, peníze. Cvokatím.
 Za druhé jsem člověk, co poměrně snadno a rychle propadá zoufalství, když mu něco nejde. Chtěla bych mít výsledky hned. Včera bylo pozdě. A nedejbože, když se mi snad něco nedaří. Jako třeba ta poslední sukně, co jí šiju už potřetí a pokaždé dopadne hůř a hůř. To se pak pozitivní myšlení a víra špatně hledá, mezi samým nadáváním, fňukáním a utíráním nudlí u nosu.
 Za třetí jsem velmi lehko ovlivnitelný člověk. Když mi do krámu vejde paní a náš rozhovor vypadá následovně, je skoro jistota, že tok peněz či čehokoliv jiného se smrskne na zaplivanou loužičku.
 
  "Dobrý den," začínám s úsměvem.
  "No dobrej, dobrej. To je strašný vedro, co? Mě to snad zabije. Já se sotva vleču. Musim ještě do pekárny, pro rohlíky, ale jestli já tam dojdu... to bude moje smrt. Určitě."
  "Jojo, máme dneska trochu teplejc," snažím se.
  " No hrozný to je! Dyť nic neroste, tráve je ouplně žlutá, ve studni už nemáme vodu, strašlivý. A ty šlendriáni chtěj za vodu takový peníze, věřila byste? A furt jim to neni málo, pořád hamouněj a zdražujou to a já, bába stará, abych snad lekla žížní!"
  "Vážně? No to jsou věci..." kroutím hlavou.
  "No vážně. A ty rohlíky taky zdražili a to byste nevěřila, jak je drahý máslo! Všechno je tak drahý a já mám malej důchod a ještě musím na operaci a pořád mě bolí noha. A když je takhle vedro, no to je neuvěřitelný, víte, já mám pocit, že mi to tadydle praskne. No a tak jdu na tu voperaci, ale voni mi to stejně nespravěj, to já vim, to bude furt bolet, já už s tím nějak dožiju, já jsem bába stará."
  "Třeba Vám ta operace pomůže," kníkám.
  "Vy myslíte? No to teda pochybuju. Spíš mi to zfušujou a už nikdá nebudu chodit. Samej šlendrián to tam je. Tudle tam dokonce byl nějakej cizák, snad z Ukrajiny. No hrůza! Co ten asi může umět?"
  "Já mám pocit, že bude mít asi vystudovanou medicínu, když dělá doktora, ne?"
  "Nojo, ale někde tam, v divočině. Takto určitě všechno dělaj za živa. A víte vy co? Já tam nepudu, radši ať mi ta noha upadne, já to nějak překlepu. Nedám do sebe řezat nějakejma těmadle."
  "Když myslíte..."
  "Jak řikám. To by mi to určitě líp vodvoperoval řezník vod souseda. Kdepak. Všechno to zkazej. A jestli nezačne pršet, tak už se nic neurodí. Dejte na mý slova. Slyšíte tu sanitku? To z toho vedra zas někoho kleplo. To je jasný, už ho vezou. No a má to za sebou. Tak."
  "Tak. Tak.... a přišla jste pro něco konkrétního?" stírám si smrtelný pot z tváře.
  "Kdepak, já vás přišla jen pozdravit!"

 Po jejím odchodu mám sto chutí vykouřit celou místnost bílou šalvějí, do všech světový stran nastříkat svěcenou vodu a dát si panáka až pět, abych znovu získala pocit, že svět není jen takhle hrůzostrašná černá díra.

 Za čtvrté je pro mě vlastně dost těžký si tak nějak v hlavě utřídit, k čemu že bych se měla v myšlenkách upínat. Hojnost, bohatství, mít se ráda, vděčnost, sebevědomí, radost, sebeláska, láska k ostatním, dokonalé tělo, dokonalé myšlenky, dokonalé všechno. Denně to na vás juká z facebookových a jiných reklam. Denně mažu až deset promo emailů s lákavou nabídkou jak se zdokonalit. Jak dělat to i ono, jak to dělat líp, efektivněji, dokonaleji, rychleji, s menší námahou, samozřejmě. Já tím občas propadám přechodné depresi, že ani mých půl milionu myšlenek nemůže stačit na to, abych obsáhla všechny tyhle super trendy témata a stala se tak ještě dokonalejší, lepší, výkonější, oblíbenější, víc sama sebou a prostě zářivou bytostí všehomíra.

 A tak někdy sedím, myšlenky vypnout neumím a tak je prostě nechám, aby si dělaly, co se jim zachce. Ať si skáčou jako blechy, ať se tam honí dokolečka jako pes za ocasem, ať si tvoří další a úplně nový vnitřní svět, ať žijí svoje fantastično. Protože, bůhví, možná, že právě zrovna moje nadání a přispění světu je ten nekonečný rej v mojí hlavě. A nebo, možná, je tam někde na dně ukrytá nějaká naprosto famózní myšlenka, která světu neskutečně pomůže. A abych se k ní dostala, tak musím na svobodu pustit to neuvěřitelné množství myšlenek, které se tísní nad ní. A to se mi i celkem dobře dělá u psaní...

středa 20. července 2016

Nepíšu - šiju!

 Definitiv dneska nepíše. A nepsala ani včera. Ani předevčírem. Definitiv totiž šije. A jak víme, u šití se psát nedá. Zato ovšem u šití můžete dělat tisíce jinejch věcí. Jen namátkou vybírám některé mé oblíbené:

čtvrtek 14. července 2016

Koza zahradnicí

 Včera lilo. A lilo jako z konve. A dneska taky leje. A taky jako z konve. Já se samozřejmě raduju, protože mě to oprostí od vláčení konví po zahradě a zalejvání všelijaké té zeleně, která stejně nevzejde a když vzejde, tak nepokvete a když pokvete, tak zplesniví, a když náhodou nezplesniví, tak to sežerou slimáci a když to čirou náhodou nesežerou slimáci, tak to dozraje zrovna ve chvíli, kdy já nebudu doma a přijde to vniveč.

Kvetoucí, ale jahody asi někdo žere

středa 13. července 2016

WANTED

 Tak dneska úplně krátce, ale za to docela krásně, ne? Pokud o někom ve svém okolí víte, dejte mu vědět. Díky!




Pletete, šijete, háčkujete, scrapujete, fimujete, cínujete, tkáte, předete, korálkujete, smaltujete, ketlujete, drátujete, vyrábíte mýdla či jakkoliv jinak tvoříte? Chcete svoji tvorbu nabídnout v kamenném krámku? Pak neváhejte a ozvěte se na email koucka@postaramese.cz. Zašlete, prosím, fotku svojí tvorby a já se Vám následně ozvu.
Do krámku U knoflíku v Řevnicích (Praha - západ) sháníme českou handmade tvorbu. Háčkované čepičky pro děti, šité kloboučky, kabelky, šperky, keramiku i jiné. 

pondělí 11. července 2016

Jak jsem nic nenapsala



 Mých třicet dní v kuse je přerušeno nepsacím víkendem. Měla jsem sice v plánu jet bez přestávky, ale ukázalo se, že cesty osudu jsou klikaté a připojení v horách nestabilní.
 Vyrazily jsme s holkama na odpočinkovou chalupu, auto plně naložený a pěkně navrchu notes, abych si krom rekreování mohla i něco napsat. Chalupa je tak trochu v horách, což komplikuje život většině telefonistů, protože tam nemají signál. Můj operátor tam má čirou náhodou pokryto, takže já telefonovat můžu o stopéro. Jelikož s technickou znalostí a zdatností jsem na tom stejně asi jako dvouleté dítě, logicky jsem předpokládala, že tam, kde je signál, jsou i data. No, nevěřili byste, ale není tomu tak. Asi to jede po nějakejch jinejch vlnách, nebo nevím.
 Nicméně umím už z mobilu vytvořit wifinu a tak jsem to (nikoliv poprvé, jak nepoučitelná) znovu zkusila. Na chvíli jsem se tak vrátila do devadesátých let, kdy připojení bývalo pomalejší než krok důchodkyně na přechodu. Jenže tehdy se to sice načítalo pět minut, ale nakonec se to načetlo. Dneska už to tak nefunguje. Dneska vám to po půl minutě vyhodí hlášku, že odezva trvala příliš dlouho. A nic. Efpětku už mám úplně ošoupanou. 
 Filištínsky jsem se rozhodla, že blog napíšu normálně ve wordu a pak, za mohutného modlení a nadávání, ho prostě jenom překopíruju do bloggeru a bude. Jenže se ukázalo, že wordové prostředí mi na blogování ale vůbec nevyhovuje. Nějak mě u toho nenapadají ty správné věty a i když téma se zpočátku jevilo jako vtipné, po dopsání jsem zjistila, že jsem zplodila jakousi nedomrlou nicku a ještě jsem si vyplýtvala potencionálně dobré téma. Tak jsem to uložila pro budoucí použití a dopadne to tak, že už to nikdy nikdy neotevřu a napíšu to celý znova. A snad i vtipnějc.
 Pak jsem si říkala, že bych to teda mohla zkusit alespoň s nějakou fotkou. Znáte to, vyfotit vám rozkvetlou kytku, západ slunce a děti umatlaný od zmrzliny. Takový to klasický klišé. Ještě jsem mohla přidat nohy nahoře a rozpitý kafe. Nebo večerní oheň. Dítě na houpačce. Dítě na stromě. Dítě stokrát jinak. Foťák jsem měla a dokonce mi z něj na pět pokusů vyleze jedna pěkná fotka. Jenže pak jsem si představila, jak se pokouším přes to tragický připojení nahrát fotku o velikosti několika mega, čelo se mi orosilo a samou slabostí jsem si musela dát pivo. 
 A tak jsem tam tak seděla a demokraticky (já a moje druhé já) jsem se rozhodla, že vlastně o tolik nepřijdete, když jeden víkend nebudete číst. Alespoň si dáte taky oddych. Anebo si přečtete něco jinýho. Patrně na celým světě nebloguju jenom já. 
 Ale už jsem zase zpátky a budu psát jak o život. Opráším staré témata a najdu nová. Povyprávím vám o buldokovi, o tom, jak si zachlupit svetr, jak nejlíp vytočit klíště, jak spát pět hodin denně, jak se stát rekreačním kuřákem, jak dítěti nekoupit hračku, jak rozbít auto na tisíc způsobů a především, jak se z toho všeho nezbláznit. Tak se těšte.

PS: Samozřejmě ani jedna z fotek není moje. Jak jinak. Ale pěkný jsou, ne?

čtvrtek 7. července 2016

Prázdná hlava - když dojde inspirace

 Kolem padá tma, něco tu bzučí, něco tu lítá, něco tu funí a já mám ale úplně prázdnou hlavu. Prostě duto. Štěstí, že nejdu na nějakou zkoušku, pohořela bych přímo ukázkově.

 Zkusila jsem vygooglit "nápady inspirace psaní" a světe div se, nejsem prý sama. A mám si všechny nápady zapisovat, abych v nouzi měla po čem sáhnout (víme). A mám prý hodně číst (kdy sakra jako?). A mám prý vstát od počítače a jít se třeba projít (v deset večer? A nechat děti doma? Copak jsem sebevrah?).