středa 20. července 2016

Nepíšu - šiju!

 Definitiv dneska nepíše. A nepsala ani včera. Ani předevčírem. Definitiv totiž šije. A jak víme, u šití se psát nedá. Zato ovšem u šití můžete dělat tisíce jinejch věcí. Jen namátkou vybírám některé mé oblíbené:

čtvrtek 14. července 2016

Koza zahradnicí

 Včera lilo. A lilo jako z konve. A dneska taky leje. A taky jako z konve. Já se samozřejmě raduju, protože mě to oprostí od vláčení konví po zahradě a zalejvání všelijaké té zeleně, která stejně nevzejde a když vzejde, tak nepokvete a když pokvete, tak zplesniví, a když náhodou nezplesniví, tak to sežerou slimáci a když to čirou náhodou nesežerou slimáci, tak to dozraje zrovna ve chvíli, kdy já nebudu doma a přijde to vniveč.

Kvetoucí, ale jahody asi někdo žere

středa 13. července 2016

WANTED

 Tak dneska úplně krátce, ale za to docela krásně, ne? Pokud o někom ve svém okolí víte, dejte mu vědět. Díky!




Pletete, šijete, háčkujete, scrapujete, fimujete, cínujete, tkáte, předete, korálkujete, smaltujete, ketlujete, drátujete, vyrábíte mýdla či jakkoliv jinak tvoříte? Chcete svoji tvorbu nabídnout v kamenném krámku? Pak neváhejte a ozvěte se na email koucka@postaramese.cz. Zašlete, prosím, fotku svojí tvorby a já se Vám následně ozvu.
Do krámku U knoflíku v Řevnicích (Praha - západ) sháníme českou handmade tvorbu. Háčkované čepičky pro děti, šité kloboučky, kabelky, šperky, keramiku i jiné. 

pondělí 11. července 2016

Jak jsem nic nenapsala



 Mých třicet dní v kuse je přerušeno nepsacím víkendem. Měla jsem sice v plánu jet bez přestávky, ale ukázalo se, že cesty osudu jsou klikaté a připojení v horách nestabilní.
 Vyrazily jsme s holkama na odpočinkovou chalupu, auto plně naložený a pěkně navrchu notes, abych si krom rekreování mohla i něco napsat. Chalupa je tak trochu v horách, což komplikuje život většině telefonistů, protože tam nemají signál. Můj operátor tam má čirou náhodou pokryto, takže já telefonovat můžu o stopéro. Jelikož s technickou znalostí a zdatností jsem na tom stejně asi jako dvouleté dítě, logicky jsem předpokládala, že tam, kde je signál, jsou i data. No, nevěřili byste, ale není tomu tak. Asi to jede po nějakejch jinejch vlnách, nebo nevím.
 Nicméně umím už z mobilu vytvořit wifinu a tak jsem to (nikoliv poprvé, jak nepoučitelná) znovu zkusila. Na chvíli jsem se tak vrátila do devadesátých let, kdy připojení bývalo pomalejší než krok důchodkyně na přechodu. Jenže tehdy se to sice načítalo pět minut, ale nakonec se to načetlo. Dneska už to tak nefunguje. Dneska vám to po půl minutě vyhodí hlášku, že odezva trvala příliš dlouho. A nic. Efpětku už mám úplně ošoupanou. 
 Filištínsky jsem se rozhodla, že blog napíšu normálně ve wordu a pak, za mohutného modlení a nadávání, ho prostě jenom překopíruju do bloggeru a bude. Jenže se ukázalo, že wordové prostředí mi na blogování ale vůbec nevyhovuje. Nějak mě u toho nenapadají ty správné věty a i když téma se zpočátku jevilo jako vtipné, po dopsání jsem zjistila, že jsem zplodila jakousi nedomrlou nicku a ještě jsem si vyplýtvala potencionálně dobré téma. Tak jsem to uložila pro budoucí použití a dopadne to tak, že už to nikdy nikdy neotevřu a napíšu to celý znova. A snad i vtipnějc.
 Pak jsem si říkala, že bych to teda mohla zkusit alespoň s nějakou fotkou. Znáte to, vyfotit vám rozkvetlou kytku, západ slunce a děti umatlaný od zmrzliny. Takový to klasický klišé. Ještě jsem mohla přidat nohy nahoře a rozpitý kafe. Nebo večerní oheň. Dítě na houpačce. Dítě na stromě. Dítě stokrát jinak. Foťák jsem měla a dokonce mi z něj na pět pokusů vyleze jedna pěkná fotka. Jenže pak jsem si představila, jak se pokouším přes to tragický připojení nahrát fotku o velikosti několika mega, čelo se mi orosilo a samou slabostí jsem si musela dát pivo. 
 A tak jsem tam tak seděla a demokraticky (já a moje druhé já) jsem se rozhodla, že vlastně o tolik nepřijdete, když jeden víkend nebudete číst. Alespoň si dáte taky oddych. Anebo si přečtete něco jinýho. Patrně na celým světě nebloguju jenom já. 
 Ale už jsem zase zpátky a budu psát jak o život. Opráším staré témata a najdu nová. Povyprávím vám o buldokovi, o tom, jak si zachlupit svetr, jak nejlíp vytočit klíště, jak spát pět hodin denně, jak se stát rekreačním kuřákem, jak dítěti nekoupit hračku, jak rozbít auto na tisíc způsobů a především, jak se z toho všeho nezbláznit. Tak se těšte.

PS: Samozřejmě ani jedna z fotek není moje. Jak jinak. Ale pěkný jsou, ne?

čtvrtek 7. července 2016

Prázdná hlava - když dojde inspirace

 Kolem padá tma, něco tu bzučí, něco tu lítá, něco tu funí a já mám ale úplně prázdnou hlavu. Prostě duto. Štěstí, že nejdu na nějakou zkoušku, pohořela bych přímo ukázkově.

 Zkusila jsem vygooglit "nápady inspirace psaní" a světe div se, nejsem prý sama. A mám si všechny nápady zapisovat, abych v nouzi měla po čem sáhnout (víme). A mám prý hodně číst (kdy sakra jako?). A mám prý vstát od počítače a jít se třeba projít (v deset večer? A nechat děti doma? Copak jsem sebevrah?).

středa 6. července 2016

Pomalej start




 Mám pomalý starty. Jako fakt fest pomalý. Donedávna jsem si myslela, že se to týká jen mých rán, ale poslední dobou pozoruju, že se to nejspíš stalo infekční a prorostlo to celým dnem. A co hůř, týká se to i činností, které mě vážně baví!
 Budík mi zvoní v půl osmý. Je to brzo. Chápu, že teď si nejmíň půlka z vás klepe na čelo, točí v oči sloup a říká si, že nemám ani ponětí, co je to brzo. Mám, věřte mi. Ne nadarmo jsem půl roku vstávala v půl pátý ráno. Ale teď je na mě půl osmý prostě brzo. Stále si klepete na čelo? Tak vězte, že chodím spát nejdřív o půlnoci. Vlastně se spíš málokdy dostanu do postele dřív než v jednu. A že jsem člověk, který potřebuje nejmíň osm hodin spánku. Že bych snad mohla chodit spát dřív? No, to bych asi mohla. Jenže. Jenže je tady toho tolik, co se musí stihnout, než si člověk půjde lehnout! A to nemluvím o nějakým sledování filmů nebo seriálů, na to už vůbec není čas. Přátelé a jiné vidím už jen u žehlení (a to žehlím asi čtyři svoje sukně, takže je nevidím nijak často).
 Takže je půl osmý ráno a zvoní budík. Posouvám ho. Ještě posouvám. Posouvám ho ještě jednou. Lehce před osmou se sunu z postele a děkuju bohu za tak velké děti, které si sami vyndají jogurt z lednice, nasnídají se a nebožku nebohou nechají dospat. Šourám se ke konvici a stavím si na kafe. Šourám se do koupelny a čistím si zuby. Šourám se zpět a dokončuju kafe. Koukám kolem. A pak už je najednou třičtvrtě na devět a já honím blondýny, ať se sbalí, oblečou a hybaj do auta.
 V práci mi pak trvá nejmíň jedno kafíčko, než se rozkoukám. Přitom to tam znám jak vlastí boty, tak nevím, na co tam koukám, proč se rovnou nepustím do práce.
 Tomu už se ani nedá říkat prokrastinace. Při prokrastinaci zabíjíte čas nějakou zástupnou činností. Vybíráte si na netu boty, který nepotřebujete. Vybíráte si jídelní stůl, kterej si stejně nemůžete dovolit koupit. Vybíráte si dovolenou, kam nepojedete. Kecáte s kamarádkama. Čtete diskuze. Radíte. Krafáte. Telefonujete. Píšete seznamy k ničemu. Ne tak já. Já prostě piju kafe a bloumám. 
 Takže k nějaký reálný práci se dostanu tak v deset.
 No a ve stejným tónu se tak nějak line celej den, pokračuje tím večer a končí tím noc.
 Tak třeba taková zahrada. Každej den je potřeba zalít, každej den je potřeba někde něco vyplejt, v něčem se porejpat, něco přivázat, něco přištípnout, něco sklidit (no, to málokdy, ehm). A já sedím na terase u stolu, koukám na to a říkám si, že se do toho hned dám. Jen si ještě srknu kafíčka. Dám si jedno cigárko. Napíšu esemesku. Ještě si jednou srknu. A když se konečně na tu zahradu dohrabu, jsem v takovým ajfru, že i když jsem chtěla jen zalejt, vypleju jahody, rajčata, mrkev, salát, hrášek a říkám si, jak sem pitomá, že kdybych začla o chvilku dřív, mohla jsem ještě proházet tamhletu hromadu hlíny, která tam na mě výhružně čeká. Pak omrknu oblohu, ještě je trochu vidět, běžím pro lopatu a házím a házím až mě píchá v boku. A pak najednou není venku vidět lautr nic a já si vybavuju, jak vidíc plet mou maminku téměř potmě, asi v půl jedenácté, jsem si pomyslela něco o workoholických magorech. No já rozhodně nejsem workoholik. Magor, to ano, ale workoholik ne.
 Mohla bych se za ty pomalý starty obviňovat, mohla bych se snažit nějak se dát do latě. Všechno bude. Zatím jsem se rozhodla smířit s tím, že to tak zkrátka mám. Protože ono když já se konečně rozhoupu a pustím se do díla, tak pak to teda fest lítá a ne a ne se od toho odervat. A tak si říkám, že ty pomalý starty u mě asi vyvažuje výdrž a rychlej finiš. Nemůžem mít všichni všechno, že jo. 

úterý 5. července 2016

Klíčenky

 Preventivně, kdybych náhodou opravdu zítra (dneska) byla mimo připojení a nemohla Vám napsat nějakou svojí veselost, dávám alespoň pár fotek. Páč klíčenky, ty jsem si teda zamilovala. A váže se k nim jeden plánovaný blog, ale ten mám napůl v hlavě a napůl v kapse, tak si na něj budete muset počkat. Takže zatím jen omrkěnte, jak hezky můžete nosit klíče i vy.
 A propos, DEFINITIV se nově nastěhovala na PS eshop a brzy tak krom klíčenek budou i další věci, kterejma se baví. Ale ty si nechám v záloze až zas budu mít psace-nestíhací den ;)